Přeskočit na obsah

Epiktétos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Epiktétos
Narození50
Hierapolis
Úmrtí138 (ve věku 87–88 let)
Nikopolis
Povolánífilozof a spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Epiktétos, řecky Επίκτητος, latinsky Epictetus (asi 55 n. l. – asi 135 n. l.) byl řecký stoický filosof, který velkou část svého života strávil v Římě. Odtud musel odejít do exilu do Níkopole v severozápadním Řecku, kde kolem roku 135 n. l. zemřel. O jeho životě víme velmi málo a možná neznáme ani jméno, které dostal od svých rodičů. Slovo epiktétos v řečtině znamená „přidaný“.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Epiktétos se patrně narodil kolem roku 55 n. l. v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Pamukkale v jihozápadním Turecku). Mládí strávil jako otrok v Římě u bohatého propuštěnce Epafrodita, bývalého tajemníka císaře Nerona, a u známého učitele Musonia Rufa studoval stoickou filosofii. Trpěl nějakým neduhem a kulhal – podle jednoho pramene proto, že mu jeho pán zlomil nohu, podle jiného po nemoci v dětství.

Později byl propuštěn na svobodu a kolem roku 89 n. l. byl – stejně jako mnoho dalších filosofů – vyhoštěn císařem Domitianem z Říma a z Itálie. Usadil se v Níkopoli v Epiru, asi 5 km severně od dnešní Prevezy v severozápadním Řecku, kde založil velmi úspěšnou filozofickou školu. Jeden z jeho žáků, historik Flavius Arrian, později ve službách císaře Hadriana, patrně sepsal někdy mezi roky 104-107 z jeho učení knihu Rozpravy a jakýsi výtah z nich, Rukojeť (Enchiridion). Epiktétos si získal velkou pověst, nikdy se neoženil a dožil se vysokého věku.[1]

Učení a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Epiktétos se svými žáky patrně četl spisy starých stoiků, zachované spisy však zachycují spíše diskuse po přednáškách, zaměřené téměř úplně na etiku, na vedení dobrého života podle stoických představ, a to v téměř fatalistické podobě. Epiktétos přirovnává svou školu k nemocnici, kam se lidé přicházejí léčit ze svých neduhů.[2] Hledají štěstí, ale marně, protože na nesprávném místě: nevědí, že jen vlastní ctnost (zdatnost) je dobrá a jen neřest že je špatná. Právě tyto věci ale jsou zcela v našich rukou, „na nás“. Všechno ostatní – bohatství, zdraví, pocty – jsou vnější věci, které nemáme v rukou, a z hlediska šťastného života jsou nerozlišené, lhostejné (adiaforon).[3]

Především se nesmíš nechat strhnout intenzitou nějakého dojmu, nýbrž řekneš: „Počkej. Podívám se, co jsi zač a co představuješ. Vyzkouším si tě.“ Pak se nesmíš nechat svést k představám, co by mohlo následovat potom.[4]
Co rozrušuje naši mysl nejsou události, ale naše úsudky o událostech.[5]

Kdo chce dosáhnout šťastného života, musí se cvičit ve třech oblastech. První se týká toho, po čem toužíme a co se nám protiví. Druhá impulsů jednat a nejednat a vůbec správného chování. Ve třetí jde o to, osvobodit se od klamu a unáhlených soudů. Všechny tři máme ve svých rukou.

Nemám být necitelný jako socha, nýbrž hledět si svých přirozených a získaných vztahů jako člověk, který ctí bohy, jako syn, jako bratr, jako otec, jako občan.[6]
„Ale můj otec je zlý.“ – „Máš snad nějaký přirozený nárok na dobrého otce? Ne, jen na otce.“[7]
Veď mne, ó Die, i ty, Osude,
kamkoli chcete.
Poddám se ochotně a bez váhání,
ale i kdybych nechtěl,
já bídný, stejně půjdu.[8]
Když jsi tedy všechno, i sebe sama, dostal od Jiného (tj. Boha), můžeš si snad stěžovat na dárce a žehrat, když si něco vezme zpět?[9]

Této odevzdanosti bohům a osudu říká Epiktétos „žít v souladu s přirozeností“.

Vzdělání znamená naučit se chtít, aby se všechny věci děly tak, jak se dějí. A jak se věci dějí? Jak On to ustanovil, jako léto a zimu, hojnost a nouzi. (...) A svobodný je ten, komu se všechny věci dějí podle jeho vůle a komu žádný člověk nemůže překážet.[10]

Život je to, na čem záleží, a co se děje teď. Epiktétos jej přirovnává jednou k divadelní hře, jednou k zápasu, jednou k vojenské službě.

Pamatuj, že jsi hercem ve hře, která je podle přání jejího autora – dlouhá nebo krátká. Ty máš dobře hrát úlohu, která je ti přidělena, ale vybírat ji patří jemu.[11]

Citáty

[editovat | editovat zdroj]
  • „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“
  • „Nepřemožitelný můžeš býti, nepustíš-li se v žádný zápas, v němž zvítěziti není v tvé moci.“
  • „Nikdy o ničem neříkej ztratil jsem, nýbrž vrátil jsem.“
  • „Někdo hodně pije. Neříkej, že špatně činí, nýbrž jen, že hodně pije. Někdo se časně koupá. Neříkej, že špatně činí, nýbrž jen, že se časně koupá.“
  • „Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře.“
  • „Každý člověk zaplatí za své zločiny. Ten, kdo má tohle na paměti, se na nikoho nebude zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho nebude obviňovat, osočovat (pomlouvat) ani urážet.“

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ H. L. Seddon, Epictetus. [1] Archivováno 8. 12. 2004 na Wayback Machine.
  2. ↑ Rozpravy 3.23.30.
  3. ↑ Rukojeť 1.1.
  4. ↑ Rozpravy 2.18.24.
  5. ↑ Rukojeť 5.
  6. ↑ Rozpravy 3.2.4.
  7. ↑ Rukojeť 30.
  8. ↑ Rukojeť 53, z Kleantha.
  9. ↑ Rozpravy 4.1.103.
  10. ↑ Rozpravy 1.12.7 n.
  11. ↑ Rukojeť 17.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Epiktétos, Rukojeť : Rozpravy. Praha: Svoboda, 1972.
  • Moudrost stoika Epiktéta. Olomouc: Votobia 1996. ISBN 80-7198-047-1.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Epiktétos&oldid=22336521“