Přeskočit na obsah

Dmytro Antonovyč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dmytro Antonovyč
Narození2.jul. / 14. listopadu 1877greg.
Kyjev
Úmrtí12. října 1945 (ve věku 67 let)
Praha
Alma materCharkovská národní univerzita V. N. Karazina
Povoláníhistorik umění, historik, diplomat a politik
ZaměstnavatelUkrajinská svobodná univerzita
Politické stranyRevoluční ukrajinská strana
Ukrainian Social Democratic Labour Party
ChoťKateryna Antonovyč
DětiAntonovish-Rudnytska Maryna
Mychajlo Antonovyč
Marko Antonovyč
RodičeVolodymyr Antonovyč a Kateryna Antonovych-Melnyk
Funkcečlen Všeruského ústavodárného shromáždění
rektor Ukrajinské svobodné univerzity
PodpisDmytro Antonovyč – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dmytro Antonovyč (ukrajinsky Антонович Дмитро Володимирович; 14. listopadu 1877 Kyjev12. října 1945 Praha) byl ukrajinský politik, diplomat a historik umění.

Dmytro Antonovyč navštěvoval gymnasium v Kyjevě a Charkovskou universitu. V letech 1894–1896 působil v ochotnickém divadelním souboru v obci Sidorivka. V letech 1900–1905 byl jedním ze zakladatelů Revoluční ukrajinské strany v Charkově a po roce 1905 byl členem Ukrajinské sociálně demokratické dělnické strany. Od roku 1912 učil dějiny umění na Kyjevské umělecké škole. Za první světové války byl v kontaktu s vídeňskou Unií pro osvobození Ukrajiny. Od roku 1917 byl členem a později generálním tajemníkem Ukrajinské ústřední rady, která deklarovala autonomii Ukrajiny. Ve stejném roce byl jedním ze zakladatelů Ukrajinské akademie umění. V ukrajinské vládě byl ministrem námořnictva (1917/1918), ministrem kultury (1918/1919) a později diplomatem v Římě (1919/1920).

Po odchodu z Ukrajiny do emigrace byl jedním ze zakladatelů, později rektorem Ukrajinské svobodné univerzity ve Vídni. Univerzita se roku 1921 přestěhovala do Prahy. V Praze se zasloužil o vybudování dalších ukrajinských emigrantských institucí, jako bylo Ukrajinské studio výtvarných umění, Ukrajinská historicko-filologická společnost (prezident) a Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny (ředitel do roku 1945). Napsal řadu monografií o ukrajinském umění a zasazoval se o jeho začlenění do kontextu umění evropského.[1] V letech 1928–30 a 1937–38 byl rektorem Ukrajinského studia výtvarných umění. Při bombardování Prahy v roce 1945 byla budova Ukrajinského muzea poškozena a část exponátů se dostala do fondů Slovanské knihovny. Po převratu v roce 1948 bylo Ukrajinské muzeum zrušeno. Sbírka přibližně milionu exponátů muzea byla z velké části zničena nebo se ztratila, a zbytky byly poté rozptýleny mezi Moskvou, Kyjevem a Prahou. V roce 1952 ukončilo svoji činnost i Ukrajinské studio výtvarných umění v Praze.[2]

Zemřel v Praze krátce po skončení války 12. října 1945.

Díla autora

[editovat | editovat zdroj]
  • 1914 Estetychne vykhovannia Shevchenka (Ševčenkova estetická výchova)
  • 1923 Ukraïns'ke mystetstvo (Ukrainské umění)
  • 1925 Trysta rokiv ukraïns'koho teatru (1619–1919) (Tři sta let ukrajinského divadla [1619–1919])
  • 1937 T. Shevchenko iak maliar (T. Ševčenko jako umělec)
  • 1942 Deutsche Einflüsse auf die ukrainische Kunst (Německé vlivy v ukrajinském umění)
  1. Ukrajinci.cz: Dmytro Antonovyč a ukrajinská uměnověda
  2. Oksana Pelenska, Tereza Chlaňová, Objev sbírky ukrajinského výtvarného umění, Na východ 1, 2004. www.navychod.cz [online]. [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-13. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Ukrajinské výtvarné umění v meziválečném Československu. K 80. výročí založení Ukrajinského studia výtvarných umění v Praze : sborník příspěvků z mezinárodní konference ... 12.-14. listopadu 2003 v Praze / Ukrajinské výtvarné umění v meziválečném Československu Praha : Národní knihovna ČR, Slovanská knihovna, 2005
  • Dagmar Petišková, Dmytro Antonovyč a ukrajinská uměnověda : vychází ke 130. výročí narození D. Antonovyče. 1. vyd. Sborník příspěvků z mezinárodní konference, pořádané v Praze ve dnech 12.-14. září 2007 Národní knihovnou ČR - Slovanskou knihovnou

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]