Difenylamin
Difenylamin | |
---|---|
Strukturní vzorec | |
Model molekuly | |
Obecné | |
Systematický název | difenylamin |
Ostatní názvy | N-fenylanilin |
Sumární vzorec | C12H11N |
Vzhled | hnědá pevná látka[1] |
Identifikace | |
Registrační číslo CAS | 122-39-4 |
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) | 204-539-4 |
PubChem | 11487 |
ChEBI | 4640 |
SMILES | c1ccc(cc1)Nc2ccccc2 |
InChI | InChI=1S/C12H11N/c1-3-7-11(8-4-1)13-12-9-5-2-6-10-12/h1-10,13H |
Číslo RTECS | JJ7800000 |
Vlastnosti | |
Molární hmotnost | 169,22 g/mol |
Teplota tání | 53 °C (326 K)[1] |
Teplota varu | 302 °C (575 K)[1] |
Hustota | 1,16 g/cm3 (20 °C) 1,068 g/cm3 (61 °C)[1] |
Rozpustnost ve vodě | nerozpustný[1] |
Rozpustnost v polárních rozpouštědlech | rozpustný v acetonu, ethanolu, propanolu, pyridinu, a chloroformu[1] |
Rozpustnost v nepolárních rozpouštědlech | rozpustný v benzenu, tetrachlormethanu, a sirouhlíku[1] |
Tlak páry | 0,09 Pa[1] |
Ionizační energie | 7,40 eV[1] |
Povrchové napětí | 39,3 mN/m (60 °C)[1] |
Termodynamické vlastnosti | |
Standardní molární spalná entalpie ΔH°sp | 6,41 MJ/mol[1] |
Bezpečnost | |
[1] | |
H-věty | H301 H311 H319 H331 H373 H400 H410[1] |
P-věty | P260 P261 P262 P264+265 P270 P271 P273 P280 P301+316 P302+352 P304+340 P305+351+338 P316 P319 P321 P330 P337+317 P361+364 P391 P403+233 P405 P501[1] |
Teplota vzplanutí | 153 °C (426 K)[1] |
Teplota vznícení | 634 °C (907 K)[1] |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Difenylamin je organická sloučenina se vzorcem (C6H5)2NH, derivát anilinu, obsahující aminovou skupinu, na kterou jsou navázány dva fenyly. Čistá látka je bezbarvá, ale prodávané vzorky bývají často zoxidovanými nečistotami zbarveny do žluta.[2] Difenylamin se rozpouští v mnoha běžných organických rozpouštědlech a je také rozpustný ve vodě.[3]
Difenylamin se převážně využívá pro své antioxidační vlastnosti, v barvách a mořidlech, a jako fungicid a anthelmintikum.[4]
Výroba a reakce
[editovat | editovat zdroj]Difenylamin se vyrábí tepelnou deaminací anilinu za přítomnosti oxidů jako katalyzátorů:
2 C6H5NH2 → (C6H5)2NH + NH3
Jedná se o slabou zásadu, s Kb 10−14, se silnými kyselinami vytváří soli, například působením kyseliny sírové vzniká hydrogensíran [(C6H5)2NH2]+[HSO4]−, bílý až nažloutlý prášek s teplotou tání 123-125 °C.[5]
Difenylamin lze použít k cyklizačním reakcím; se sírou tvoří fenothiazin, látku používanou na výrobu léčiv.[6]
(C6H5)2NH + 2 S → S(C6H4)2NH + H2S
Reakcí s jodem vzniká dehydrogenací karbazol a uvolňuje se jodovodík:
- (C6H5)2NH + I2 → (C6H4)2NH + 2 HI
Arylační reakcí s jodbenzenem vzniká trifenylamin.[7]
Použití
[editovat | editovat zdroj]Test na DNA
[editovat | editovat zdroj]Discheův test využívá difenylamin k určení přítomnosti DNA a může sloužit k odlišení DNA od RNA.
Stabilizátor bezdýmého střelného prachu
[editovat | editovat zdroj]Při výrobě bezdýmého střelného prachu se jako stabilizátor často používá difenylamin,[8] při analýze zbytků takových střelných prachů pak lze nalézt jeho stopy.[9] Difenylamin na sebe váže produkty rozkladu oxidů dusíku; mezi takto vznikající sloučeniny patří například 2-nitrodifenylamin. Difenylamin takto brání dalšímu urychlení rozkladu těmito produkty.[10]
Antioxidant
[editovat | editovat zdroj]Alkylované difenylaminy se používají jako antioxidanty v&snbsp;mazivech pro stroje, ve kterých se nelze vyhnout styku s potravinami.[11][12]
Alkylované i jiné deriváty difenylaminu jsou využívány jako antiozonanty ve výrobě předmětů z kaučuku.[2][13]
Redoxní indikátor
[editovat | editovat zdroj]Mnohé deriváty difenylaminu mají bvyužití jako redoxní indikátory, obzvláýště při redoxních titracích v zásaditých prostředích.[14]
Příkladem takového indikátoru může být kyselina difenylaminsulfonová, ve vodě lépe rozpustná než samotný difenylamin.[15]
Difenylamin lze oxidovat dusičnany za vzniku modrého zbarvení, využitelného k důkazu dusičnanů.
Barviva
[editovat | editovat zdroj]K derivátům difenylaminu patří i několik azobarviv, jako jsou metanilová žluť, disperní oranž 1, a kyselá oranž 5. Difenylamin se též používá jako mořidlo, tedy látka zlepšující přilnavost barev.
Toxicita
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p https://pubchem.ncbi.nlm.nih.gov/compound/11487
- ↑ a b P. F. Vogt, J. J. Gerulis, "Amines, Aromatic", Ullmann’s Encyclopedia of Industrial Chemistry 2005, Wiley-VCH, Weinheim DOI:10.1002/14356007.a02_037
- ↑ Conclusion on the peer review of the pesticide risk assessment of the active substance diphenylamine. EFSA Journal. 2012-01-25, s. 2486. DOI 10.2903/j.efsa.2012.2486.
- ↑ S. Safe; O. Hutzinger; J. F. S. Crocker; S. C. Digout. Identification of toxic impurities in commercial Diphenylamine. Bulletin of Environmental Contamination and Toxicology. 1977, s. 204-207. Dostupné online. DOI 10.1007/BF01685551. PMID 843636. Bibcode 1977BuECT..17..204S.
- ↑ The Merck Index, 10th Ed., (1983), p.485,
- ↑ T. Kahl, K.-W. Schröder, F. R. Lawrence, W. J. Marshall, Hartmut Höke, Rudolf Jäckh, "Aniline", Ullmann's Encyclopedia of Industrial Chemistry, 2005, Wiley-VCH: Weinheim DOI:10.1002/14356007.a02_303
- ↑ F. D. HAGER. Triphenylamine. Org. Synth.. 1941. Dostupné online. ; Coll. Vol.. S. 544.
- ↑ Stanley G. Cook. Determination of Diphenylamine in Smokeless Powders. Industrial & Engineering Chemistry Analytical Edition. 1935, s. 250-255. DOI 10.1021/ac50096a019.
- ↑ Lana S. Leggett; Peter F. Lott. Gunshot residue analysis via organic stabilizers and nitrocellulose. Microchemical Journal. 1989, s. 76-85. DOI 10.1016/0026-265X(89)90012-X.
- ↑ Oliver Drzyzga. Diphenylamine and derivatives in the environment: A review. Chemosphere. 2003, s. 809-818. DOI 10.1016/S0045-6535(03)00613-1. PMID 14505701. Bibcode 2003Chmsp..53..809D.
- ↑ Jun Dong; Cyril A. Migdal. Lubricant Additives: Chemistry and Applications. [s.l.]: CRC Press, 2009. ISBN 978-1420059656. Kapitola 1. Antioxidants, s. 3-50.
- ↑ Richard Canady, Richard Lane, Greg Paoli, Margaret Wilson, Heidi Bialk, Steven Hermansky, Brent Kobielush, Ji-Eun Lee, Craig Llewellyn, Joseph Scimeca. Determining the Applicability of Threshold of Toxicological Concern Approaches to Substances Found in Foods. Critical Reviews in Food Science and Nutrition. 2013, s. 1239-1249. DOI 10.1080/10408398.2012.752341. PMID 24090142.
- ↑ Šablona:Ullmann
- ↑ H. H. Willard; G. D. Manalo. Derivatives of Diphenylamine as Oxidation-Reduction Indicators in Alkaline Solution. Analytical Chemistry. 1947, s. 167-170. DOI 10.1021/ac60003a011.
- ↑ L. A. Sarver; I. M. Kolthoffo. Diphenylamine Sulfonic Acid as a New Oxidation-Reduction Indicator. Journal of the American Chemical Society. 1931, s. 2902-2905. DOI 10.1021/ja01359a010.