Přeskočit na obsah

Dědičná štola Jana Křtitele

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dědičná štola Jana Křtitele
Vstupní portál štoly
Vstupní portál štoly
Základní údaje
Typ dílatěžební a odvodňovací štola
Těžbakyzové lupky a hnědé uhlí
Poloha
StátČeskoČesko Česko
KrajKarlovarský
OkresSokolov
ObecStaré Sedlo
Souřadnice50°11′1,18″ s. š., 12°42′50,42″ v. d.
Dědičná štola Jana Křtitele
Dědičná štola Jana Křtitele
Provozní údaje
Období těžby19. až 20. století
Kód památky50715/4-5221 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dědičná štola Jana Křtitele je historické těžební a odvodňovací důlní dílo spojené s uhelným a kyzovým hornictvím na Sokolovsku. Štola se nachází ve Starém Sedle nedaleko pravého břehu Ohře v okrese Sokolov v Karlovarském kraji.

Předmětem těžby štolou bylo nejdříve dobývání železných kyzů pyritu a markazitu za účelem výroby kamence, později zelené a modré skalice a vitriolového kamene k výrobě olea – dýmavé kyseliny sírové. Jako vedlejší produkt z výpalků kyzů při výrově kyseliny sírové se vyráběl hnědočervený leštící prostředek, používaný při leštění zrcadel s názvem potté, nebo také caput morteum.[1] Později sloužila štola jako odvodňovací důlní dílo hlubinného uhelného dolu Michal ve Starém Sedle.[2]

Štola Jana Křtitele a pozůstatky minerální závodu Svaté trojice patří k lokalitám Geoparku Egeria, součásti Česko-bavorského geoparku.[3] Od roku 2000 je štola s opěrnou zdí chráněna jako technická kulturní památka České republiky.[4]

Geomorfologie a geologie

[editovat | editovat zdroj]

Z geomorfologického členění se lokalita nachází v Sokolovské pánvi na území okrsku Svatavské pánve.[5] Podloží pánve zde tvoří žuly karlovarského pluton na které nasedá starosedelské souvrství s nejstaršími terciérními sedimenty pánve. Souvrství je tvořeno převážně druhotně prokřemeněnými pískovci až křemenci s polohami slepenců o mocností až 40 m. V sedimentech starosedelského souvrství se hojně objevuje fosilní flóra jako svědectví dubo-vavřínových lesů subtropického pásma s průměrnou roční teplotou 15 až 20 °C.[6] Pod ústím štoly se nacházejí výchozy souvrství s pseudokrasovými jevy. Tyto zajímavé skalní útvary ve svazích při Ohři jsou chráněny jako přírodní památka Údolí Ohře.[7] Nadloží starosedelského souvrství tvoří uhelné lávky sloje Josef, jejichž sedimentaci provázela vulkanická činnost. Ta ovlivnila vznik vložek tufů a tufitů s obsahem železných kyzů i složení popelovin v uhlí. Tyto partie se těžily jako surovina pro chemický průmysl.[2]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Mrtvá krajina v místě louhování kyzů
Železem zbarvená voda v potoce pod štolou

Historie dědičné štoly souvisí s historií starosedelského chemického průmyslu a uhelného hornictví. Ta sahá až do 16. století, kdy na území obce Staré Sedlo začalo využívání nerostných surovin. Někdy kolem roku 1550 začala těžba kyzových lupků v bezprostředním nadloží sloje Josef. Přesné časové určení není známé, ví se však, že minerální závod Svaté Trojice ve Starém Sedle založili těžaři z Horního Slavkova. Ve falknovské městské knize z roku 1573 se uvádí, že minerální závod je v čilém provozu.[2] Za třicetileté války došlo k výraznému poklesu výroby. O nový rozvoj závodu se výrazně zasloužil Jan Hartvík z Nostic, majitel sokolovského panství, který začal od roku 1668 skupovat jednotlivé podíly. Závod i s obcí Staré Sedlo byl zobrazen na oltářním obraze z roku 1673, umístěném v kostele Nejsvětější Trojice. Obraz však shořel při požáru obce v roce 1861.[8] Nejprve se v minerálním závodě vyráběl kamenec, následovala zelená a modrá skalice. Teprve v 70. letech 18. století docházelo k prvním pokusům o výrobu vitriolového kamene, z něhož se dále vyráběla kyselina sírová.[2] Jako vedlejší produkt při výrobě kyseliny sírové se získával červený prášek, oxid železitý, zvaný caput mortem (mrtvá hlava – z latiny), který se stal v druhé polovině 19. století jedním z hlavních výrobních produktů a představoval surovinu pro výrobu 41 odstínů barev.[9] Surovinou k výrobě kamence, zelené skalice a kyseliny sírové byly kyzy a kyzové uhlí, těžené z malých hloubek. Výroba byla energeticky náročná a spotřebovala mnoho dřeva, jehož cena neustále stoupala. Proto se hledalo náhradní řešení. K prvnímu k prvnímu pokusu o využití uhlí došlo již v roce 1710, avšak trvalo ještě plných 90 let, než bylo topení dřevem nahrazeno zcela uhlím. K tomuto procesu docházelo postupně. Uhlí se dováželo z dolů v okolí Louček a Chranišova. Vlastní uhlí ze Starého Sedla, těžené společně s kyzy bylo nekvalitní. Roku 1816 se stal majitelem minerálního závodu Johann David Starck, jež začal s modernizací závodu. Po vyčerpání zásob kyzových lupků a kyzů z malých hloubek nechal v letech 1815 až 1816 vyrazit štolu Jana Křtitele. Kyzové uhlí s pyritem se vozíky naváželo přímo do závodu. V druhé polovině 19. století ztrácel závod Svaté Trojice postupně na významu. Svědčí o tom i skutečnost, že vedení společnosti se 1. dubna 1876 přestěhovalo do Dolního Rychnova, kde se věnovalo rozvíjející se těžbě uhlí a výrobě skla.[2] V místech, kde se probíhalo louhování kyzů, je mrtvá půda zbarvená dorezava oxidy železa.

Roku 1879 byl založen důl Michal s těžní jámou vyhloubenou přímo v obci, poblíž Hruškovského potoka. V počátcích se jednalo o malé důlní dílo, s nepatrnou roční těžbou. V některých letech důl vůbec netěžil. Přelom nastal v roce 1918, kdy důl zakoupila společnost z Oloví. Rubání probíhalo hlubinným způsobem, metodou pilířováním na zával v jedné sloji 4 až 6 m mocné, v největší hloubce 45 m. Důl neměl vlastní vlečku, ani lanovku a byl až do modernizace v roce 1922 odkázán na prodej do okolí, nebo na odvoz uhlí povozy. V letech 1921 až 1922 byl vybudován nový moderní důl. Západně od staré jámy byla vyhloubena nová těžní jáma s hloubkou 32 m. Těžní stroj již poháněla elektřina a od důlního závodu se postavila nová visutá lanovka, která na vzdálenost 3 300 m přepravovala vytěžené uhlí na nakládací stanici v Novém Sedle. Její přepravní kapacita byla okolo 320 tun za hodinu. Pro zachování bezpečnosti musel být stanoven ochranný pilíř obce a státní silnice, tedy linie, za kterou se nesmělo těžit, aby se nepropadaly domy a silnice. Důlní vody odváděla po celou dobu těžby dědičná štola Jana Křtitele. Z níže položených dobývacích míst se důlní vody přečerpávaly, maximálně však do výšky 8 m.[9][2]

Technické údaje

[editovat | editovat zdroj]

Celková délka štoly je 900 m [pozn. 1] a byla ražena z větší části ve skále, většinou ručně pomocí mlátků a želízek nebo za pomoci černého střelného prachu s ručně zakládanými vývrty. Prvních 520 m od ústí bylo raženo ve skalním podloží, které tvoří starosedelské pískovce. Zbytek je vyzděný anebo vystrojen dřevěnou výztuží. Spád štoly činí pouze 2–3 ‰ (20 až 30 cm na 100 m délky). Její ústí leží v nadmořské výšce 398,16 m. Profil štoly ražený ve skále je oválný s rozměry přibližně 2 × 1 m, u zděné části štoly je podkovovitý s rozměry 1,5 × 1 m.[2]

Štola je pořád funkční a do Hruškovského potoka z ní vytéká rezavě zabarvená voda. Výrazné zbarvení vody způsobuje vysoký obsah oxidu železitého. Toto výrazné zbarvení je zřetelné až k nedalekému soutoku potoka s Ohří.

Dostupnost

[editovat | editovat zdroj]

Ústí štoly se nachází na severním okraji Starého Sedla přibližně 70 m od pravého břehu Ohře. Okolo portálu štoly vede žlutě značená turistická stezka, která se za visutou lávkou pro pěší přes Ohři napojuje na páteřní cyklostezku Ohře. Ve štole je zvýšený obsah oxidu uhličitého.[2] Štola není veřejnosti přístupná. V blízkosti štoly je umístěno několik informačních panelů. Infopanel Česko-bavorského geoparku seznamuje návštěvníky se jak štolou Jana Křtitele, tak i historií minerálního závodu Svaté Trojice.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jiný zdroj uvádí délku štoly 950 m.[3]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ROJÍK, Petr. Geologie a nerostné zdroje Karlovarského kraje. Karlovy Vary: Karlovarský kraj, 2015. ISBN 978-80-88017-24-0. S. 161. 
  2. ↑ a b c d e f g h JISKRA, Jaroslav. Odvodňování dolů dědičnými štolami s ohledem na horní práva na Sokolovsku i jinde. 1. vyd. Sokolov: nakladatelství HISTORIA, 1996. 154 s. Kapitola Dědičná štola Jana Křtitele a počátky hornictví a průmyslu ve Starém Sedle, s. 34–59. 
  3. ↑ a b TVRDÝ, Jaromír. Česko-Bavorský Geopark, Průvodce č. 4. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2012. Kapitola Geologické zajímavosti – Sokolovsko, s. 19–20. 
  4. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-03-28]. Identifikátor záznamu 164302 : Odvodňovací dědičná štola K. Pfluga. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  5. ↑ Prohlížení - Národní geoportál INSPIRE. geoportal.gov.cz [online]. [cit. 2017-04-05]. Dostupné online. 
  6. ↑ CHLUPÁČ, Ivo. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0914-0. S. 309–310. 
  7. ↑ ZAHRADNICKÝ, Jiří; MACKOVČIN, Peter a kol. Chráněná území ČR sv. XI – Plzeňsko a Karlovarsko. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2004. ISBN 80-86064-68-9. S. 434. 
  8. ↑ BERAN, Jiří; BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana. Obec Staré Sedlo. Královské Poříčí a Staré Sedlo: Mikroregion Sokolov – východ, 2007. 87 s. ISBN 978-80-254-8047-2. S. 65–69. 
  9. ↑ a b JISKRA, Jaroslav. Johann David Edler von Starck a jeho podíl na rozvoji hornictví a průmyslu v západních a severozápadních Čechák koncem 18. a v 19. století. Sokolov: Krajské muzeum Sokolov, 2005. ISBN 80-86630-05-6. S. 16, 44. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • JISKRA, Jaroslav. Velká kniha hornictví Karlovarského kraje. Sokolov: Jan Bodrov – studio OKO, 2010. ISBN 978-80-254-7338-2. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dědičná_štola_Jana_Křtitele&oldid=23791315“