Christopher Kelk Ingold
| Christopher Kelk Ingold | |
|---|---|
| Rodné jméno | Christopher Kelk Ingold |
| Narození | 28. října 1893 Forest Gate |
| Úmrtí | 8. prosince 1970 (ve věku 77 let) Edgware |
| Alma mater | Imperiální kolej v Londýně Londýnská univerzita |
| Povolání | chemik |
| Zaměstnavatelé | Univerzita v Leedsu (1924–1930) Univerzitní kolej v Londýně |
| Ocenění | Meldola Medal and Prize (1922) člen Královské společnosti (1924) Bakerian Lecture (1938) Davyho medaile (1946) Longstaff Prize (1951) … více na Wikidatech |
| Děti | K. U. Ingold |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Christopher Kelk Ingold (28. října 1893 Londýn – 8. prosince 1970 Londýn) byl britský organický chemik a profesor University College London.[1] Zabýval se především mechanismem organických reakcí a mezomerií. Je považován za jednoho z hlavních průkopníků fyzikální organické chemie.[2][3][4]
Jeho práce ve 20.–30. letech 20. století o reakčních mechanismech a elektronové struktuře organických sloučenin zavedla pojmy jako nukleofil, elektrofil, induktivní a rezonanční efekty, substituční reakce SN1, SN2 a eliminační reakce E1 a E2.
Christopher Kelk Ingold je autorem a spoluautorem 443 článků. Mezi jeho významné studenty patří Peter de la Mare, Ronald Gillespie a Ronald Nyholm.[5][6]
Vzdělání a kariera
[editovat | editovat zdroj]Christopher Kelk Ingold se narodil 28. října 1893 v Londýně obchodníkovi s hedvábím, který zemřel na tuberkulózu. Synovi bylo tehdy pět let. Svá vědecká studia zahájil na Hartley University College v Southamptonu (nyní Southampton University) a v roce 1913 získal externí bakalářský titul na Londýnské univerzitě.
V roce 1913 nastoupil do laboratoře Jocelyn Field Thorpeho[7] na Imperial College v Londýně s krátkou přestávkou v letech 1918–1920, během níž prováděl výzkum chemických zbraní a výroby jedovatých plynů v Cassel Chemical v Glasgow.[8]
V roce 1918 mu byl udělen titul PhD. V roce 1920 získal titul MSc na University of London a vrátil se na Imperial College, aby opět pracoval s Jocelyn Field Thorpem. V roce 1921 získal titul DSc a v následujících letech pracoval jako lektor organické chemie.
V roce 1924 se přestěhoval na univerzitu v Leedsu, kde strávil šest let jako profesor organické chemie po boku své manželky Dr. Edith Hildy Ingold. V roce 1930 se vrátil do Londýna, kde byl v letech 1937 až 1961 vedoucím katedry chemie na University College London (UCL). Do důchodu odešel v roce 1961 a v roce 1970 zemřel.
Výzkum
[editovat | editovat zdroj]
Během svého studia alkylhalogenidů našel Ingold důkazy o dvou možných reakčních mechanismech nukleofilních substitučních reakcí. Zjistil, že primární a sekundární alkylhalogenidy prošly jednostupňovým mechanismem (SN2), zatímco terciární alkylhalogenidy prošly dvoustupňovým mechanismem (SN1). Zjistil také, že reakce primárních a sekundárních alkylhalogenidů s nukleofily závisí jak na koncentraci alkylhalogenidu, tak na koncentraci nukleofilu. Naopak reakce terciárních alkylhalogenidů s nukleofily byly závislé pouze na koncentraci alkylhalogenidu.
Je spoluautorem Cahn-Ingold-Prelog (CIP) prioritních pravidel v organické chemii, která jsou pojmenovaná po Robertu Sidney Cahnovi, Christopheru Kelkovi Ingoldovi a Vladimiru Prelogovi. Tato pravidla popisují standardní proces pro úplné a jednoznačné pojmenování stereoizomeru molekuly a jsou unikátním systémem pro pojmenování stereocenter chirálních molekul. Pravidla CIP přiřazují nomenklaturu R a S sloučeninám s jedním stereocentrem a nomenklaturu E a Z sloučeninám s dvojnými vazbami. Tímto způsobem mohou být celé molekuly jednoznačně specifikovány.
Je spoluautorem Hughesových-Ingoldových symbolů, které popisují různé reakční mechanismy. Systém je pojmenován po britských chemicích Edwardu D. Hughesovi a Christopheru Kelkovi Ingoldovi. Například reakce SN2 je substituční reakce (S) s nukleofilním procesem (N), který je bimolekulární (2 zapojené molekulární entity). Reakce SE2 znamená elektrofilní substituci.[9] Naproti tomu reakce E2 je eliminační reakce.
V roce 1915 se stal spoluautorem Thorpe-Ingoldova efektu, což je úhlová komprese při cyklických reakcích, kdy velké substituenty podporují uzavření kruhu a intramolekulární reakce.[10]
V roce 1953 vydal učebnici Struktura a mechanismus v organické chemii, která je považována za základní kámen organické chemie. Zabývá se strukturou organických molekul a reakcemi elektrofilní aromatické substituce, nukleofilní alifatické substituce, adice, eliminace a přesmyky.
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]- V roce 1920 byl Ingold vyznamenán Medailí britského impéria (British Empire Medal, BEM) za svůj válečný výzkum, který zahrnoval velkou odvahu při provádění práce v jedovatém ovzduší a riskování svého života při několika příležitostech při prevenci vážných nehod, ačkoli o tomto ocenění ani o tomto období svého života nikdy nemluvil.[11]
- V roce 1924 byl zvolen členem Královské společnosti (Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge).[8]
- V roce 1951 obdržel Longstaffovu medaili Královské chemické společnosti, v roce 1952 Královskou medaili a v roce 1958 byl povýšen do rytířského stavu.
- V roce 1958 byl zvolen do Americké akademie umění a věd.
- V roce 1969 byla budova Katedry chemie University College London pojmenována Sir Christopher Ingold.
- Několikrát byl nominován na Nobelovu cenu za chemii, ale nikdy ji nezískal.
Osobní život
[editovat | editovat zdroj]V roce 1923 se oženil s Dr. Edith Hildou Ingold (rodné jméno Usherwood). Byla to kolegyně chemička, se kterou spolupracoval. Měli spolu dvě dcery a syna Keitha Ingolda, který je známým chemikem pracujícím v Kanadě.[12] Ingold zemřel v Londýně v roce 1970 ve věku 77 let.
Spisy
[editovat | editovat zdroj]- Struktura a mechanismus v organické chemii. Cornell University Press, 1953.
- Principy elektronové teorie organických reakcí. Chemical Reviews, sv. 15, 1934, s. 238–274.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Christopher Kelk Ingold na anglické Wikipedii a Christopher Kelk Ingold na německé Wikipedii.
- ↑ SHOPPEE, Charles William. Christopher Kelk Ingold, 1893-1970. Biographical Memoirs of Fellows of the Royal Society. 1972-11, roč. 18, s. 348–411. Dostupné online [cit. 2024-09-25]. ISSN 0080-4606. DOI 10.1098/rsbm.1972.0012. (anglicky)
- ↑ SALTZMAN, Martin D. The development of physical organic chemistry in the United States and the United Kingdom: 1919-1939, parallels and contrasts. Journal of Chemical Education. 1986-07, roč. 63, čís. 7, s. 588. Dostupné online [cit. 2024-09-25]. ISSN 0021-9584. DOI 10.1021/ed063p588. (anglicky)
- ↑ INGOLD, Christopher. Structure and mechanism in organic chemistry. [s.l.]: Ithaca, Cornell University Press 1290 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8014-0499-3.
- ↑ INGOLD, Christopher K. Principles of an Electronic Theory of Organic Reactions.. Chemical Reviews. 1934-10-01, roč. 15, čís. 2, s. 225–274. Dostupné online [cit. 2024-09-25]. ISSN 0009-2665. DOI 10.1021/cr60051a003. (anglicky)
- ↑ SALTZMAN, Martin D. C. K. Ingold's Development of the Concept of Mesomerism. S. 25-32. Bulletin for the History of Chemistry [PDF online]. 1996 [cit. 2024-09-25]. S. 25-32. Dostupné online.
- ↑ CAMBIE, R. C.; DAVIS, Brian Reeve. A Century of Chemistry at the University of Auckland, 1883-1983. [s.l.]: Percival Publishing, 1983. 48 s. Dostupné online. OCLC 151664658 S. 35-37. (anglicky)
- ↑ Jocelyn Field Thorpe, 1872 - 1940. Obituary Notices of Fellows of the Royal Society. 1941-12, roč. 3, čís. 10, s. 531–544. Dostupné online [cit. 2024-09-25]. ISSN 1479-571X. DOI 10.1098/rsbm.1941.0020. (anglicky)
- ↑ a b JOHN, Ridd. Historical Profile - Organic Pioneer. S. 50-53. Chemistry World [PDF online]. 2008-12 [cit. 2024-09-25]. S. 50-53. Dostupné online.
- ↑ MURPHY, Thomas J. Absence of SN1 Involvement in the Solvolysis of Secondary Alkyl Compounds. Journal of Chemical Education. 2009-04, roč. 86, čís. 4, s. 519. Dostupné online [cit. 2024-09-25]. ISSN 0021-9584. DOI 10.1021/ed086p519. (anglicky)
- ↑ SALTZMAN, Martin D. The Robinson-Ingold controversy: Precedence in the electronic theory of organic reactions. Journal of Chemical Education. 1980-07, roč. 57, čís. 7, s. 484. Dostupné online [cit. 2024-09-25]. ISSN 0021-9584. DOI 10.1021/ed057p484. (anglicky)
- ↑ Supplement 31967. S. 7308. The London Gazette [online]. 1920-07-06 [cit. 2024-09-25]. S. 7308. Dostupné online.
- ↑ NYE, Mary Jo. From Chemical Philosophy to Theoretical Chemistry: Dynamics of Matter and Dynamics of Disciplines, 1800-1950. [s.l.]: University of California Press 357 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-91356-1. S. 197–198. (anglicky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Christopher Kelk Ingold na Wikimedia Commons
