Bukurešťský mír (1913)

Bukurešťský mír (rumunsky Tratatul de la București, bulharsky Букурещки договор, srbsky Букурешки мир, řecky Συνθήκη Βουκουρεστίου) byla smlouva mezi Rumunskem, Srbskem, Černou Horou, Řeckem a Bulharskem po jeho porážce ve druhé balkánské válce. Smlouva byla uzavřena v Bukurešti 10. srpna 1913 a doplnila předchozí Londýnskou smlouvu, která ukončila první balkánskou válku. Asi o měsíc později Bulhaři podepsali samostatnou hraniční smlouvu (Konstantinopolskou smlouvu) s Osmanskou říší, která tím získala zpět polovinu východní Thrákie na západ od linie Enos-Midia ztracené v předchozí válce.

Okolnosti

Bulharsko bylo nespokojeno se svými územními zisky v první balkánské válce, které určila Londýnská smlouva. Přestože ze spojenců z Balkánského svazu neslo hlavní tíhu války, nedosáhlo svých cílů získat podstatnou část Makedonie. Tajnou dohodu o rozdělení Vardarské Makedonie, kterou podepsalo v roce 1912 se Srbskem, Londýnská smlouva nerespektovala. Proto v červnu 1913 zahájilo útok na své bývalé spojence. Útoky byly odraženy a řecké a srbské armády vpadly na území ovládané Bulharskem. Současně Osmané vstoupili do východní Thrákie a znovu dobyli Drinopol. Do války se se zpožděním vložilo Rumunsko a ze severu postupovalo do bulharského vnitrozemí. Izolované a obklopené silnější koalicí nepřátel bylo Bulharsko nuceno souhlasit s příměřím a mírovými jednáními.

Všechna důležitá ujednání a ústupky týkající se nápravy sporných mezinárodních hraničních linií byly upřesňovány na řadě schůzí výborů, začleněny do samostatných protokolů a formálně ratifikovány valným shromážděním delegátů. Ačkoli se Osmanská říše také války zúčastnila, nebyla na těchto jednáních zastoupena a místo toho později uzavřela dvoustranné smlouvy s Bulharskem (Konstantinopolská smlouva) a Řeckem (Athénská smlouva).

Územní zisky

Srbsko

Východní hranice Srbska byla vedena od hory Patarika na staré hranici a sledovala rozvodí mezi řekami Vardar a Struma až k řecko-bulharské hranici, je s tím, že horní údolí Strumici zůstalo bulharské. Srbsko tak získalo celou střední Vardarskou Makedonii, včetně Ochridu, Bitoly, Kosova, Istibu a Kočani a východní polovinu Novopazarského sandžaku.^[1] Tímto uspořádáním Srbsko zvýšilo své území ze 48300 na 87780 km² a počet jeho obyvatel vzrostl o více než 1,5 milionu.

Řecko

Hranice mezi Řeckem a Bulharskem vedla od pohoří Belasica k ústí Mesty v Egejském moři. Přestože bylo Bulharsko při jednání o této úpravě diplomaticky podporováno Ruskem a Rakousko-Uherskem, bylo donuceno učinit tento velmi citlivý územní ústupek. Takto získané území zahrnovalo velké části Epiru a Makedonie včetně Floriny a Soluně.

Hranice byla posunuta na východ až za Kavalu, čímž omezila egejské pobřeží Bulharska na zanedbatelnou délku110 km s jediným námořním přístavem Dedeagač. Úprava zvětšila rozlohu Řecka z 64790 na 108610 km² a počet jeho obyvatel z 2 660 000 na 4 363 000. Navíc byla Řecku definitivně přidělena Kréta a 14. prosince téhož roku byla formálně převzata.

Karikatura úderu na smlouvě: Rumunský král Carol I. drží srbského krále Petra I. a řeckého krále Konstantina I. se zbraní v ruce, zatímco krade jižní Dobrudžu bulharskému caru Ferdinandovi I.

Jakkoli ztratilo Bulharsko smlouvou rozsáhlá území, oproti stavu před první balkánskou válkou získalo Pirinskou Makedonii včetně města Strumica, Západní Thrákie a 110 km egejského přímoří, celkem 25030 km² a jeho počet jeho obyvatel se zvýšil o 129490.

Kromě toho Bulharsko souhlasilo s demontáží všech existujících pevností a zavázalo se, že nebude stavět pevnosti v Ruse, ani Šumenu, ani na žádném z území mezi těmito dvěma městy nebo v okruhu 20 kilometrů kolem Balčiku.

Rumunsko

Rumunsko získalo Jižní Dobrudžu, která byla součástí Bulharska od roku 1878. Dělicí linie se táhla od Dunaje těsně u Tutrakanu k západnímu pobřeží Černého moře, jižně od Ekrene. Jednalo se území o přibližné rozloze 6960 km² s 286 000 obyvateli a zahrnovalo pevnost Silistra a města Tutrakan na Dunaji a Balčik na Černém moři.

Černá Hora

Smlouva přidělila Černé Hoře území okolo Berane, Peče a Ďakovice.^[2]

Důsledky

Předválečné ambice bulharské vlády zůstaly nenaplněny. Především se nepodařilo získat Makedonii a zejména okresy Ohrid a Bitola, což bylo hlavním válečným cílem. Bulharsko bylo nuceno zapomenout na svůj projekt balkánské hegemonie a udrželo si pouze malý výběžk do Egejského moře kolem nevýznamného přístavu Dedeagač.

Přestože výsledky mírové dohody byly pro Řecko triumfální, když získalo Soluň a většinu Makedonie až po přístav Kavala, zůstaly mu nevyřešené problémy. Po ukončení války mělo Řecko stále nároky na území, která v té době obývaly asi 3 miliony Řeků. Itálie, která ovládala Řeky obývané Dodekanéské ostrov, rozhodně odmítala řecké nároky na severní Epirus. Navíc status quo ostrovů v severovýchodním Egejském moři, které Řecko obsadilo, zůstal neurčitý až do února 1914, kdy velmoci uznaly řeckou suverenitu nad nimi. Napětí s Osmanskou říší zůstalo vysoké a navíc pronásledování anatolských Řeků v létě 1914 vedlo ke krizi a závodu ve vyzbrojování loďstva, který zastavilo až vypuknutí první světové války.

Vzestup Rumunska jako regionální velmoci

Dohoda ukázala dominantní postavení Rumunska v jihovýchodní Evropě. Přínos jeho ozbrojených sil na vítězství byl rozhodující. Rumunsko získalo od Bulharska Jižní Dobrudžu. Navíc nastolilo otázku balkánských Vlachů (tj. Arumanů a Megleno-Rumunů ), které považovalo za své krajany. Pro velkou vzdálenost jejich sídel nemohlo jimi obývaná území anektovat, nicméně získalo od ostatních států právo na ochranu jejich škol a kostelů v ostatních balkánských státech, které se navíc zavázaly respektovat jejich autonomii. Status Vlachů na bulharských územích byl vyřešen 4. srpna, na řeckých územích 5. srpna a na srbských územích mezi 5. a 7. srpnem, ještě před uzavřením mírové smlouvy, která byla podepsána 10. srpna. Rumunsko bylo nejsilnějším národem na Balkáně a požadovalo, že musí získat nějaké území stejně jako jeho spojenci. O rozhodujícím přínosu Rumunska ve válce nikdo nepochyboval a územní kompenzace jižní Dobrudžou byla považována za adekvátní, protože bulharská agrese proti bývalým spojencům neměla zůstat beztrestná.

Jedním z pozoruhodných aspektů této smlouvy byla skutečnost, že se do jednání nezapojily evropské velmocí. Balkánské státy spěchaly urovnat své spory dříve, než by velmoci znovu zasáhly do jejich záležitostí.^[3] Ovšem smlouva nezůstala nepovšimnuta, nicméně reakce velmocí byly smíšené: Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko byly uzavřením míru bez jejich účastí dotčeny, zatímco Britové a Francouzi se radovali z „příchodu věku“ balkánských států. Velmoci smlouvu nerevidovaly^[4] a ukázalo se, že jsou v balkánských krizích spíše bezmocné. Nebyly schopny válkám zabránit a následně nemohly ignorovat jejich výsledky. Myšlenka na revizi Bukurešťské smlouvy z roku 1913 musela být opuštěna.

Následně v roce 1914 se Rumunsku podařilo prosadit svého kandidáta na trůn Albánského knížectví a podpořit jeho vládu nasazením vojenských sil až do síly praporu. Působení Rumunska jako významné mocnosti tak začalo Bukurešťskou smlouvou z roku 1913 a přes krátké přerušení za první světové války od října 1916 do listopadu 1918 trvalo až do druhé světové války.

Reference

↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky)
↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené René Ristelhueber 1971, p. 229 není určen žádný text
↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Carole Fink 2006, p. 64 není určen žádný text

Literatura

[s.l.]: [s.n.] Dostupné online.

Další čtení

[s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9781405142915.
[s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9780521274593.

[1] [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.

[2] [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky)

[René_Ristelhueber_1971,_p._229-3] Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené René Ristelhueber 1971, p. 229 není určen žádný text

[Carole_Fink_2006,_p._64-4] Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené Carole Fink 2006, p. 64 není určen žádný text

[1]

[2]

[3]

[4]