Přeskočit na obsah

Buřňák chathamský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxBuřňák chathamský
alternativní popis obrázku chybí
Buřňák chathamský na ilustraci
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádtrubkonosí (Procellariiformes)
Čeleďbuřňákovití (Procellariidae)
RodPterodroma
Binomické jméno
Pterodroma axillaris
(Salvin, 1893)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Buřňák chathamský (Pterodroma axillaris) je druh trubkonosého ptáka z čeledi buřňákovití, který hnízdí pouze na Chathamských ostrovech. Do nedávné doby se jeho hnízdní habitat omezoval na ostrov Rangatira, avšak díky translokačním programům z počátku 21. století byly založeny menší populace na Pittově a Chathamově ostrově, odkud buřňáci chathamští vymizeli následkem introdukce savců (prasat, koček, krys) a degradace hnízdních stanovišť. Celková populace druhu se odhaduje na 2000 jedinců.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Druh poprvé popsal v roce 1893 anglický přírodovědec Osbert Salvin.[2] Salvin ptáka popsal na základě dvou exemplářů odchycených Hawkinsem v květnu 1892 na ostrově Rangatira.[3][4] Domorodé jméno druhu je ranguru.[5]

Areál výskytu

[editovat | editovat zdroj]

Druh je endemický k Chathamským ostrovům. Hlavní kolonie druhu se nachází na ostrově Rangatira. Menší kolonie byly založeny v rámci translokačních programů na záchranu druhu i na Pittově a Chathamově ostrově, kde jsou chráněny plotem proti predátorům.[6] V době hnízdění podnikají buřňáci dlouhé lety na moře za potravou, nejčastěji 2000–3000 km na jihovýchod od Chathamských ostrovů. V době výchovy mláděte se tato vzdálenost snižuje na cca 1000 km na jih od Chathamských ostrovů. Mimo hnízdní období migrují do východního Tichomoří (cca 1000 km od pobřeží Peru a Chile), kde přečkají zimu a zpět na Chathamské ostrovy se vrací až na jaře.[7]

Detail křídla
Svrchní strana
Svrchní strana
Spodní strana
Spodní strana

Tento středně velký buřňák hraje břidlicově šedými a bělavými barvami. Svrchní strana těla je převážně světle šedá, přes křídla se táhne tmavě šedý pruh (od kostřece k ručním letkám), který při roztažených křídlech má tvar písmene M. Spodní strana křídel je převážně bílá, avšak podél odtokové (zadní) hrany se táhne černá linka a od náběžné hrany ručních letek k ramenním letkám se vine diagonální černý pruh. Zobák je černý, krátký, na konci zaháknutý ostrou špičkou. Duhovky jsou tmavé, nohy růžové, blány a vnější prsty tmavé. Samice a samec vypadají stejně. Délka těla dosahuje 30 cm a váha se pohybuje kolem 200 g.[8]

Buřňáci chathamští jsou oceánským druhem, který tráví většinu času na moři. Na pevninu zalétávají pouze ze účelem hnízdění a i během toho podnikají dlouhé lety na moře za potravou trvající mnoho dní. Odlety a přílety do hnízdní kolonie se odehrávají pouze v noci. Umí výborně létat i šplhat po stromech, na které často vylézá až vysoko do korun, aby se z nich snesli dolů k hnízdům. Samci se vokálně projevují vysoce položeným opakovaným úis-úis-úis, samice vydávají níže položené jap-jap-jap. Na zemi samci i samice vydávají výrazný vrčící zvuk.[9]

Živí se krakaticemi a rybami, které sbírají z vodní hladiny nebo těsně pod ní. Mimo hnízdní období loví potravu hlavně v noci, v době shánění potravy pro své ptáče se krmí na moři v jakoukoliv denní dobu.[9]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Jedinec na umělém hnízdě

Buřňáci chathamští tvoří dlouhodobé páry, nicméně v případě neúspěšného zahnízdění může dojít k rozchodům. Vedle věrnosti partnerům jsou věrní i svým norám, ve kterých hnízdí každý rok (jeden buřňák byl v té samé noře dokonce zaznamenán po dobu 24 hnízdících období).[9] Nora bývá dlouhá kolem 0,4–2 m a 10×7 cm široká. Na jejím konci bývá umístěno jednoduché hnízdo z uschlého listí a větviček. Nory se nejčastěji nachází na svažitém nebo rovném terénu v nížinatém lese do 200 m n. m. V některých oblastech s nestabilní horní vrstvou půdy mohou být nory snadno poškozeny chůzí člověka / savce po povrchu.[10]

Doba hnízdění trvá od listopadu do června.[7] Zaběhlé páry synchronizují svůj návrat z východotichomořských zimovišť zpět na hnízdiště v rozmezí několika dní. Typicky dolétávají na hnízdiště koncem listopadu. Dojde ke kopulaci a poté pár odlétá na moře, kde se hlavně samice intenzivně vykrmuje, aby uspokojila energetické nároky na tvorbu velkého vejce.[9]

Ke snášení vejce dochází od konce prosince do konce února. Velké bílé vejce měří 52×39 mm a váží 47 g.[11] Po nakladení vejce začne samec s inkubací a samice odlétá na moře za potravou. Pryč bývá 10–15 dní, zatímco samec trpělivě inkubuje na hnízdě. Po návratu samice se partneři vystřídají. Každý z partnerů takto absolvuje 2, případně 3 inkubační směny a po cca 46 dnech se klube mládě.[10][9] Rodiče zahřívají vyklubané mládě po dobu 1–2 dní a poté se rozletí na moře shánět potravu. Každých několik dní se vracejí na hnízdo, aby nakrmili mládě regurgitací (zpětným vyvržením) potravy i žaludečním olejem. K návratu na hnízdiště během toho období dochází v noci. Ve věku 10 dnů ptáče vylézá z hnízda a začne zkoušet lézt na stromy.[9] V průměrném věku 85 dní se mládě osamostatňuje, avšak rodiče opouští své potomky již zhruba 10 dní před jejich osamostatněním.[12] Mláďata následují své rodiče někdy mezi koncem dubna a červnem.[9] Jedná se o dlouhožijící druh, v průměru se dožívá kolem 20 let.[11]

Ohrožení a populace

[editovat | editovat zdroj]

Podle subfosilních nálezů z ostrova Mangere, Chathamova a Pittova ostrova byl buřňák chathamský kdysi hojně rozšířen po celém Chathamském souostroví. Původně se patrně se jednalo o nejrozšířenějšího chathamského mořského ptáka hnízdícího v norách. Počty byly patrně sníženy po příchodu Moriorů (cca kolem toku 1500), kteří chytali buřňáky za účelem konzumace a dovlekli na ostrovy krysy ostrovní, které mohly mít vliv na snížení stavů buřňáků chathamských.[13] V 19. století evropští osadníci na Chathamské ostrovy dovlekli další savčí predátory (kočky, krysy, prasata), které společně s odlesňováním zapříčinily vymizení buřňáků z většiny území Chathamských ostrovů. Do roku 1900 se areál rozšíření buřňáků chathamských omezil na ostrov Rangatira.[14]

Nory buřňáků chathamských; nora vpravo nahoře má zelenou neoprenovou vstupní klapku

Někdy od druhé poloviny 20. století populace buřňáků chathamských klesala rychlostí 1 % ročně.[6] Počátky managementu druhu spadají do konce 80. let 20. století, kdy se novozélandští ochránci zaměřili na lokalizování nor buřňáků a hledání příčiny jejich nízké hnízdní úspěšnosti. Jako hlavní důvod nízkého procenta úspěšného vyvedení mláďat byla identifikována kompetice o hnízdní habitat s buřňáky širokozobými (Pachyptila vittata), kteří napadají hlavně vejce a mláďata buřňáků chathamských a výjimečněji i dospělce. Je běžné, že jejich útoky končí smrtí mláděte.[6] Úsilí ochranářů se proto zaměřilo na ochranu nor a ptáčat buřňáků chathamských před buřňáky širokozobými. Ochranáři nejdříve vsunou do nor buřňáků chathamských umělé nory ze dřeva, které chrání noru před kolapsem.[13] Po zahnízdění buřňáka chathamského ochránci namontují před vchod speciálně nadesignovanou neoprenovou klapku (tj. kousek neoprenu přichycený u vchodu připomínající dveřní závěs). Tyto klapky odrazují buřňáky širozobé od vstupu do nory, avšak neodradí buřňáky chathamské, kteří již mají v noře značně velkou investici v podobě hnízda a tudíž i větší motivaci závěsnou klapkou proniknout.[15] Poté, co na konci hnízdního období buřňáci chathamští opustí svou noru, ochránci její vstup pevně utěsní, aby nedošlo k jejímu zabrání buřňáky širokozobými.[16] Pokud i tak ochranáři najdou v noře buřňáka chathamského buřňáka širokozobého, usmrtí ho.[6]

Díky ochraně nor se začala navyšovat hnízdní úspěšnost buřňáků chathamských. S nárůstem populace ochranáři mohli přistoupit k další fázi ochrany druhu, kterou je translokace části populace za účelem vytvoření tzv. záložní populace.[16] V letech 2002–2005 bylo do oblasti Pittova ostrova přemístěno kolem 200 ptáčat.[17] V roce 2006 tam došlo k prvnímu pokusu o zahnízdění a k roku 2012 bylo napočítáno 12 hnízdících párů.[6] Dalších 200 ptáčat bylo mezi lety 2008–2011 přemístěno i na Chathamův ostrov do rezervace Sweetwater Conservation Covenant, která je chráněna plotem proti predátorům. První pokus o zahnízdění v této nové kolonii byl zaznamenán v roce 2012.[6] V obou případech byla ptáčata k translokaci přemístěna koncem hnízdního období. K utužení jejich instinktů k nové hnízdní lokaci dopomáhá přehrávání zvukových nahrávek buřňáků chathamských pořízených v kolonii na Rangatiře.[14]

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako zranitelný z důvodu prudkého úbytku populace ve 20. století a pokračujícím hrozbám jak ze strany savčích predátorů, tak ze strany buřňáků širokozobých. Díky intenzivním ochranářským opatřením je populace od roku 2000 na mírném vzestupu. K roku 2010 se celková populace druhu odhadovala na 1400 jedinců,[6] v roce 2022 již na 2000.[9]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. Petrels, albatrosses [online]. IOC World Bird List v12.2 [cit. 2022-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 63–64. (anglicky) 
  4. GILL, B.J.; BELL, B.D.; CHAMBERS, G.K.; MEDWAY, D.G.; PALMA, R.L.; SCOFIELD, R.P.; TENNYSON, A.J.D. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. Wellington: Te Papa Press in association with the Ornithological Society of New Zealand, 2010. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-1-877385-59-9. S. 95. (anglicky)  Archivováno 1. 11. 2023 na Wayback Machine.
  5. Aikman & Miskely 2004, s. 31.
  6. a b c d e f g Pterodroma axillaris [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22697949A132613763, 2018 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22697949A132613763.en. (anglicky) 
  7. a b RAYNER, Matt J.; TAYLOR, Graeme A.; GUMMER, Helen D. The breeding cycle, year-round distribution and activity patterns of the endangered Chatham Petrel (Pterodroma axillaris). Emu - Austral Ornithology. 2012-06-01, roč. 112, čís. 2, s. 107–116. Dostupné online [cit. 2022-10-26]. ISSN 0158-4197. DOI 10.1071/MU11066. (anglicky) 
  8. Heather, Robertson & Onley 2015, s. 62.
  9. a b c d e f g h GUMMER, H. Chatham petrel | Ranguru [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2022-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b Marchant & Higgins 1990, s. 487.
  11. a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 254.
  12. GARDNER, Phillipa. Aspects of the breeding biology of the Chatham petrel (Pterodroma axillaris) [online]. Department of Conservation, 1999 [cit. 2022-10-27]. (Science for Conservation 131). Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b Aikman & Miskely 2004, s. 31-32.
  14. a b Chatham petrel/ranguru. www.doc.govt.nz [online]. Department of Conservation [cit. 2022-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. SULLIVAN, W.; WILSON, Kerry-Jayne. Use of burrow entrance flaps to minimise interference to Chatham petrel (Pterodroma axillaris) chicks by broad-billed prions (Pachyptila vittata). hdl.handle.net. 2001. Dostupné online [cit. 2022-10-26]. ISSN 0110-6465. (anglicky) 
  16. a b Aikman & Miskely 2004, s. 33.
  17. MISKELLY, Colin M.; TAYLOR, Graeme A.; GUMMER, Helen. Translocations of eight species of burrow-nesting seabirds (genera Pterodroma, Pelecanoides, Pachyptila and Puffinus: Family Procellariidae). Biological Conservation. 2009-10, roč. 142, čís. 10, s. 1965–1980. Dostupné online [cit. 2022-10-26]. DOI 10.1016/j.biocon.2009.03.027. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • AIKMAN, Hilary; MISKELLY, Colin, 2004. Birds of the Chatham Islands. Wellington, New Zealand: Department of Conservation. Dostupné online. ISBN 0-478-22565-2. (anglicky) 
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • MERCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 1, Ratites to ducks; Part A, Ratites to petrels. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530711. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]