Boris Dimitrijevič Ragulja
| Boris Dimitrijevič Ragulja | |
|---|---|
.jpg) Boris Ragulja v Novogrodku. Podle všeho je na fotografii hákový kříž na pásce doplněn retuší. | |
| Narození | 1. ledna 1920 Turjec, Hrodenská oblast  Polsko |
| Úmrtí | 22. dubna 2005 (ve věku 85 let) London, Provincie Ontario  Kanada |
| Národnost | Bělorus |
| Choť | Ludmila Raguljová (roz. Gutar) |
| Civilní činnost | Lékař onkolog |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | generálmajor |
| Doba služby |  Polská armáda 1939 Běloruská regionální obrana 1944 zvláštní jednotka abwehru 1944–1945 CIA minimálně 1951–1954 |
| Sloužil | Polsko Německá říše.svg){kind=small} Běloruská ústřední rada USA |
| Složka | jezdectvo, pěchota |
| Jednotka | 42. jízdní pluk polské armády Novogrodský prapor (běloruský) Běloruská regionální obranaPrapor Dallwitz (německy Luftlandebataillon Dallwitz) součást organizace Černá kočka |
| Velel | Zvláštní protipartyzánská jednotka Prapor Běloruské regionální obrany |
| Války | Druhá světová válka |
| Bitvy | Invaze do Polska (1939), Polsko-sovětská válka, Východní fronta (druhá světová válka), protipartyzánské operace v Bělorusku (Svátky jara) |
 multimediální obsah na Commons | |
Boris Dimitrijevič Ragulja, bělorusky Барыс Дзмітрыевіч Рагуля (1. ledna 1920 vesnice Turjec, Hrodenská oblast, Polsko – 22. dubna 2005 London, Ontario, Kanada) byl běloruský vojenský velitel aktivní v odboji proti SSSR a pozdější významný kanadský onkolog.
Mládí v Polsku
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v rodině lékaře. V jeho dvou letech mu otec zemřel na tyfus. V roce 1930 jeho matka získala pozici porodní asistentky v nemocnici v Novogrodku. Studoval na běloruském gymnáziu ve městě Novogrodek a po jeho uzavření v roce 1935 přestoupil na gymnázium Adama Mickiewicze. V roce 1938 dokončil gymnázium a byl přijat na lékařskou fakultu university ve Vilniusu[pozn. 1], ale krátce po přijetí byl mobilizován do polské armády. Jako mobilizovaný voják v červnu 1939 absolvoval poddůstojnickou školu v městě Zambrów. Od 1. září 1939 po invazi do Polska bojoval proti německé armádě.
V okupovaném Bělorusku
[editovat | editovat zdroj]Byl zajat německou armádou, ale v srpnu roku 1940 se mu podařilo uprchnout do Západního Běloruska v té době již připojeného k SSSR v důsledku vstupu Rudé armády do Polska. Podle Smlouvy o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem uzavřené 29. září 1939 byly nové hranice vytvořeny podél řek Narew, Západní Bug a San. V Běloruské SSR působil jako učitel německého jazyka na škole v městě Ljubča (bělorusky Любча). Ke svému působení uvedl ve svých pamětech:[1]
| „ | Škola byla ruská. Zeptal jsem se ředitele proč, když tady v Ljubči nikdo kromě popa rusky nemluví. Tak se mne zeptal, zda jsem nacionalista. Odpověděl jsem mu, že ano, kdysi jsme s Poláky bojovali za běloruskou školu a nyní je Běloruská SSR a znovu je tu ruská škola? O měsíc později jsem byl zatčen. | “ |
| — Boris Ragulja, rozhovor s ředitelem školy podle jeho pamětí, rok 1940 | ||
V Běloruské SSR byl v lednu 1941 zatčen NKVD, která ho obvinila z nelegálního překročení hranic, kontrarevoluční činnosti a špionáže. Byl odsouzen k trestu smrti, ale před jeho vykonáním ho zachránil vpád německých vojsk do SSSR. Jeho matka zemřela při záchraně pacientů z bombardované nemocnice v Novogrodku při bojích v Bělorusku.
_%D1%96_%D0%A0%D0%B0%D0%B4%D0%B0%D1%81%D0%BB%D0%B0%D1%9E_%D0%90%D1%81%D1%82%D1%80%D0%BE%D1%9E%D1%81%D0%BA%D1%96.jpg)
Po osvobození z vězení se vrátil domů, kde pracoval jako učitel a překladatel z němčiny ve městě Novogrodek. Se začátkem německé okupace se aktivně účastnil politických, veřejných a dalších akcí. Stál u zrodu Běloruské strany nezávislosti a byl členem jejího nejužšího vedení.
V červenci 1942 byl jmenován velitelem oddílu Běloruské lidové svépomoci (bělorusky Беларуская народная самапомач)[pozn. 2] a zároveň pracoval jako referent Běloruského ochranného sboru v okrese Novogrodek.
Od podzimu 1943 velel zvláštnímu praporu, tzv. Novogrodská eskadrona, určenému k boji s partyzány. Ragulja si vymohl operační nezávislost na německém velitelství. Jeho prapor užíval německých stejnokrojů s běloruskými národními symboly. Prapor byl oficiálně zformován v lednu 1944, ale již od svého založení bojoval s partyzány.
Začátkem roku 1944 byl Ragulja v hodnosti kapitána jmenován okresním náčelníkem Běloruské regionální obrany, což souviselo se zajištěním mobilizace vyhlášené Radoslavem Ostrovskim. Jeho úkolem také bylo zajistit ochranu mobilizačních míst pomocí vojáků z jeho praporu. V únoru až březnu 1944 zformoval z rozkazu německého komisaře jezdeckou eskadronu Běloruské regionální obrany. Od července 1944 velel jízdní divizi pomocné policejní brigády.
Po osvobození Běloruska začátkem července 1944 Ragulja svůj prapor rozpustil a s německými silami ustoupili jen on a jemu věrní dobrovolníci. Od srpna 1944 se v hodnosti kapitána účastnil výcviku ve zvláštním středisku ve škole abwehru. Stal se členem praporu Dallwitz (německy Luftlandebataillon Dallwitz). V říjnu 1944 Ragulja odmítl letět s výsadkem do Běloruské SSR a opustil prapor. Některé prameny uvádějí také jeho zařazení do 30. granátnické divize SS (1. běloruská)[2].
Po válce
[editovat | editovat zdroj]Po válce nebyl vydán do SSSR, protože nebyl jeho občanem. Usadil se v americké okupační zóně Německa. Podle zprávy CIA žil ve městě Marburg od 17. října 1945.[2] Své medicínské vzdělání dokončil na Katolické universitě v Lovani. Stal se také členem Běloruské ústřední rady.
Stal se spolupracovníkem CIA a podílel se na výcviku agentů vysílaných americkou tajnou službou do SSSR. Jednalo se o součást tajné operace AEQUOR. Za práci pro tajnou službu pobíral plat 300 dolarů.[2][pozn. 3] CIA ho ve své tajné zprávě charakterizovala následně:[3]
| „ | Ragulja je zralá, inteligentní a přímočará osobnost obdařená dobrým smyslem pro humor. Má západní myšlení a způsoby. Rychle přemýšlí a dobře se vyjadřuje. Mluví přímo, bez snahy být tajnůstkářský nebo znít důležitě. Hovoří bělorusky, rusky, polsky, německy, francouzsky a částečně vlámsky a italsky. Jeho němčina je zcela gramaticky správná a podle našeho úředníka pracujícího na případu (anglicky case officer) je to nejlepší němčina z úst Slovana, jakou kdy slyšel navzdory přízvuku. Celkově vzato vypadá jako velmi dobrá volba pro spolupráci s námi. | “ |
| — Tajná zpráva CIA ze dne 7. února 1951 | ||
Od roku 1954 žil ve městě London v Kanadě, kde pracoval po složení zkoušek jako onkolog. Zapojoval se do politických aktivit běloruské emigrace a stal se předsedou Konfederace svobodných Bělorusů, předsedou pobočky Běloruského institutu vědy a umění v Kanadě a členem Asociace Bělorusů Kanady. Zastupoval kanadské Bělorusy v mezinárodních asociacích. Vydal také své paměti.[4]
V letech 1976 – 1978 spolupracoval se zástupci Lotyšů, Litevců, Estonců a Ukrajinců na dokumentu o dekolonizaci Sovětského svazu. Dokument byl předložen shromáždění OSN v New Yorku 20. listopadu 1978.
Proslavil se jako lékař svými pracemi věnovanými včasnému odhalení rakoviny děložního čípku. Zasadil se o rozsáhlou osvětovou kampaň mezi ženami o nutnosti preventivního vyšetření. Boris Ragulja uvedl, že díky včasné diagnóze se vyléčilo více než 85 % žen s touto diagnózou. Dále se na poli lékařství zasloužil o metodu krevního rozboru, který umožnil včasné detekování rakoviny žaludku, tlustého a tenkého střeva. Zabýval se také lékařskou osvětou a propagací dobré fyzické kondice mezi širokými vrstvami obyvatel. Přitom šel sám příkladem a pravidelně se účastnil dvoudenního lyžařského maratonu na 160 km. Dosáhl zákazu kouření ve školách, později v nemocnicích a na veřejných místech. V roce 1976 díky svým pracím obdržel po složení zkoušky právo vyučovat na lékařské fakultě, na které působil do roku 1991 a zároveň provozoval soukromou praxi.
Po katastrofě v Černobylu v roce 1986 organizoval sbírku na pomoc obětem katastrofy. V roce 1997 mu byla Běloruskou ústřední radou udělena hodnost generálmajora.
Zemřel 21. dubna 2005. Rozloučení se konalo 23. dubna 2005, poté byl podle své vůle zpopelněn.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Je autorem knihy Běloruští studenti v zahraničí (ISBN 985-504-048-1),[5] Against the Current: The Memoirs of Boris Ragula (MD McGill-Queen’s University Press, 2005)[4] a dalších odborných prací.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Vilnius, nynější hlavní město Litvy, bylo v té době součástí Polska jako Vilno. Území bylo Litvě navráceno Sovětským svazem po porážce Polska v roce 1939.
- ↑ Vznikla 22. října 1941 jako nástupce Běloruského červeného kříže. Podle charty bylo cílem organizace pomáhat Bělorusům, kteří trpěli vojenskými operacemi, bolševickou a polskou nadvládou, obnova běloruské země zničené cizinci a rozvoj běloruské kultury.
- ↑ Z archívu CIA je zřejmé, že pro tuto službu pracoval. Údaj o výši platu pochází z ruské wikipedie.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Рогуля, Борис Дмитриевич na ruské Wikipedii.
- ↑ ДАШКЕВИЧ, Вера. Объединение Беларуси в сентябре 1939-го: спасение или покорение?. Sputnik Беларусь [online]. 2015-09-17 [cit. 2024-08-26]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c CIA. RAGULA (REGULA) [online]. Langley, USA: CIA, 1951-02-07 [cit. 2024-08-27]. S. 20. Dostupné online. Dostupné také na: [1].
- ↑ CIA. /specialCollection/nwcda2/36/RAGULA, BORIS VOL. 1/RAGULA, BORIS VOL. 1_0036.pdf. S. 4. www.cia.gov [online]. CIA, 1951-02-07 [cit. 2024-08-27]. S. 4. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Against the Current: The Memoirs of Boris Ragula · Canadian Book Review Annual Online. cbra.library.utoronto.ca [online]. [cit. 2024-08-27]. Dostupné online.
- ↑ RAHULI︠A︡, Barys. Belaruskae studėntstva na chuz︠h︡yne. Vyd. 2., vypr. ĭ dap. vyd. Minsk: Belaruski knihazbor 181 s. (Biblii︠a︡tėka Batsʹkaŭshchyny). ISBN 978-985-504-048-5.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Boris Dimitrijevič Ragulja na Wikimedia Commons
