Přeskočit na obsah

Bekasina větší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxBekasina větší
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina větší
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodbekasina (Gallinago)
Binomické jméno
Gallinago media
(Latham, 1787)
Areál rozšíření:      Hnízdiště      Zimoviště
Areál rozšíření:
     Hnízdiště
     Zimoviště
Areál rozšíření:
     Hnízdiště
     Zimoviště
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bekasina větší (Gallinago media) je dlouhokřídlý pták z čeledi slukovití, který hnízdní v západní části palearktické oblasti a zimuje v subsaharské Africe. V Česku je mnohem běžnější příbuzná bekasina otavní, od které se bekasina větší liší podsaditějším tělem, kratším zobákem, více proužkovaným břichem a především bílými krajními ocasními pery. Bekasiny větší hnízdí na vlhkých loukách a svazích hor severní a východní Evropy a západní části asijského Ruska.[2]

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Druh poprvé vědecky popsal anglický ornitolog John Latham v roce 1787 pod názvem Scolopax media.[3][4] Druh byl později přeřazen do rodu Gallinago. Vědecké jméno rodu pochází z novolatinského gallina, což znamená datel nebo sluka, a -ago, čili „připomínající“. Druhové jméno media je latinský název pro „střední“, což naráží na to, že bekasina větší je velikostně mezi datlem a bekasinou otavní.[5] Jedná se o monotypický druh, tzn. nevytváří žádné poddruhy.[6]

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • 1922
    1922
  • 1855
    1855
  • 1905
    1905
  • 1888
    1888

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Bekasina větší v Polsku

Jedná se o krypticky zbarveného ptáka o délce těla kolem 270–290 mm. Křídlo je dlouhé kolem 139–155 mm, zobák 54–72 mm, běhák 32–40 mm a ocas 48–57 mm.[7] Tělo je podsadité a hlava velká, zobák středně dlouhý. Jedná se o největší bekasinu západního Palearktu. Opeření je hnědo-šedo-černo-bílé s bohatými vzory. Výrazným rozpoznávacím znakem dospělců jsou bílé skvrny na krovkách a okrajích ocasu, které lze zpozorovat hlavně během přistávání. Křídla mají svrchu úzký bílý lem. Spodní část těla včetně stehen jsou silně pruhované, avšak světlé linie na hřbetu a ramenech jsou poměrně nevýrazné. Zobák je tmavě hnědý, u kořene nažloutlý či zelenavě hnědý. Duhovky jsou hnědé, nohy světle šedozelené nebo hnědožluté.[7]

Nedospělé bekasiny mají na ocasu méně bílé, jinak jsou veškeré ostatní typy šatů identické. Oproti příbuzné bekasině otavní je větší, podsaditější, její zobák je kratší a let vyrovnanější. Při vzletu ve výšce kolem 5 m vydává s pomocí křídel dobře slyšitelný bzučivý zvuk.[2]

Výskyt

[editovat | editovat zdroj]
Bekasina větší v Rusku

Bekasina větší hnízdí v západním Palearktu. Většina hnízdišť je v Rusku až k 95° východní délky. Početná hnízdiště jsou i v Bělorusku a na Ukrajině. Z dalších států s hnízdícími populacemi lze jmenovat Polsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Finsko, Švédsko a Kazachstán. Počátkem srpna začínají bekasiny větší migrovat přes střední Asii a střední a jihovýchodní Evropu na jih do subsaharské Afriky. Během tahu je lze ve velkých počtech zahlédnout hlavně v Turecku, na Kypru, v Tunisku, Egyptě a Etiopii. Evropskou zimu tráví v Africe od Senegalu na západě po Čad na východně a na jih po Namibii, Botswanu a Jihoafrickou republiku.[8]

Česko

[editovat | editovat zdroj]

Pravidelně v malém počtu protahuje i Českem. Faunistická komise České společnosti ornitologické eviduje mezi lety 1969–2013 celkem 57 pozorování, z nichž k většině došlo na jaře nebo koncem léta / počátkem podzimu. Pozorování bekasiny větší na území Česka od roku 2014 již nejsou posuzována, ale pouze registrována.[9][10]

Biologie a ekologie

[editovat | editovat zdroj]

Hlas

[editovat | editovat zdroj]
Vejce bekasiny větší

Bekasina větší je většinou tichá. Při vyrušení vydává hrdelní zvuk. Samci se v době páření ozývají 4–6 vteřin dlouhým voláním, které lze rozdělit na tři části. Začíná rychlým stoupavým a poté klesajícím srkáním, po kterém následuje zrychlující se vrkání připomínající dopad pingpongového míčku a nakonec bekasina vydá hlasitý naříkavý hvizd.[2]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]

K zahnízdění dochází od konce dubna do počátku července. Bakasina větší je polygamní s lekovým systémem rozmnožování, avšak hnízdní samostatně. Hnízdní stanoviště utváří záplavové nížiny, močálovité oblasti, tundra i travnaté louky se spoře rostoucími keři do nadmořské výšky 1200 m n. m. Hnízdiště jsou spojována s vlhkem a podmáčenými oblastmi, avšak může zahnízdit i v sušších biotopech. Preferuje hlavně oblasti s dostatečným množstvím bezobratlých živočichů v půdě, kteří tvoří základ jídelníčku bekasiny.[8] Samci bekasin větších se během toku shromažďují na pláccích poblíž samic (lekovištích), kde předvádí různé vizuální pózy samicím, jako je vzpřímený postoj s vypnutou hrudí a roztaženým ocasem, během kterého vydávají různé zvuky a povylétávají to vzduchu. Stavbu hnízda i inkubaci zajišťuje pouze samice.[7]

Migrace

[editovat | editovat zdroj]
Bekasina větší v travnatém podrostu

Bekasiny větší každoročně táhnou mezi hnízdišti v palearktické oblasti a subsaharskou Afrikou. Tah na jih započíná počátkem srpna, a na africká zimoviště bekasiny dolétávají po skončení období dešťů.[8]

Studie švédských bekasin ukázaly, že tito ptáci během tahu mezi Švédskem a Afrikou podnikají nepřetržité lety v délce 4 000–7 000 km, trvající asi 50–100 hodin. Bekasiny při těchto letech dosahují rychlosti letu až 90 km / h[11][12] a během svítání a soumraku mění nadmořskou výšku letu.[13] V noci létají v průměru ve výšce kolem 2000 m nad mořem, ve dne se pohybují ve výšce kolem 4000 m. Studie z roku 2021 zaznamenala bekasiny ve výšce 6000 m a jednoho ptáka dokonce ve výšce 8700 m n. m., což je pravděpodobně nejvyšší zaznamenaná nadmořská výška u tažného ptáka.[13]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako téměř ohrožený. Celková populace druhu se odhaduje na 200–380 tisíc jedinců a vykazuje klesající tendenci. Na vině je hlavně degradace a ztráta přirozeného hnízdního prostředí v Rusku a na Ukrajině, kde dochází k přeměně hnízdišť do intenzivně obdělávaných zemědělských polí, močálovité oblasti jsou vysoušeny a říční nížiny zaplavovány při stavbách přehradních nádrží. Druh také čelí tlaku lovců ve východní Evropě i jinde.[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b c SVENSSON, L. et al. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka & Co., 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 151. 
  3. ↑ LATHAM, John. Supplement to the General synopsis of birds. London: Leigh & Sotheby, 1787. Dostupné online. S. 292. (anglicky) 
  4. ↑ LATHAM, John. A general synopsis of birds. Volume 3 Part 1. London: Leigh & Sotheby, 1785. Dostupné online. S. 133. (anglicky) 
  5. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 170, 244. 
  6. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.2 [cit. 2024-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 353–354. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d Gallinago media [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2021. Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2021-3.RLTS.T22693093A205592142.en. (anglicky) 
  9. ↑ Seznam pozorování. fkcso.cz [online]. Faunistická komise ČSO [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ Bekasina větší, Great Snipe, Gallinago media. fkcso.cz [online]. Faunistická komise ČSO [cit. 2024-11-13]. Dostupné online. 
  11. ↑ KLAASSEN, Raymond H. G.; ALERSTAM, Thomas; CARLSSON, Peter. Great flights by great snipes: long and fast non-stop migration over benign habitats. Biology Letters. 2011-12-23, roč. 7, čís. 6, s. 833–835. Dostupné online [cit. 2024-11-13]. ISSN 1744-9561. doi:10.1098/rsbl.2011.0343. PMID 21613283. (anglicky) 
  12. ↑ LINDSTRÖM, Åke; ALERSTAM, Thomas; BAHLENBERG, Peter. The migration of the great snipe Gallinago media : intriguing variations on a grand theme. Journal of Avian Biology. 2016-05, roč. 47, čís. 3, s. 321–334. Dostupné online [cit. 2024-11-13]. ISSN 0908-8857. doi:10.1111/jav.00829. (anglicky) 
  13. ↑ a b LINDSTRÖM, Åke; ALERSTAM, Thomas; ANDERSSON, Arne. Extreme altitude changes between night and day during marathon flights of great snipes. Current Biology. 2021-08-09, roč. 31, čís. 15, s. 3433–3439.e3. Dostupné online [cit. 2024-11-13]. ISSN 0960-9822. doi:10.1016/j.cub.2021.05.047. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bekasina_větší&oldid=24448062“