Bedřich Vaníček
| Bedřich Vaníček | |
|---|---|
| Narození | 30. května 1885 Krahulov  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 29. července 1955 (ve věku 70 let) Třebíč  Československo |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Povolání | malíř, překladatel, grafik, teoretik umění, kreslíř a spisovatel |
| Podpis |  |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Bedřich Vaníček (30. května 1885, Krahulov – 29. července 1955, Třebíč[1]) byl český malíř a překladatel.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v roce 1885 v Krahulově, maturoval na gymnáziu v Třebíči v roce 1904.[1] V témže roce vycestoval do Mnichova.[2] V letech 1905 a 1906 učil na obecné škole. Od školního roku 1906/1907 začal studovat moderní filologii na Univerzitě Karlově a o rok později přešel na pařížskou Sorbonnu. Roku 1909 vycestoval do Holandska.[2] Od roku 1910/1911 se ale rozhodl pro studium malířství na Ransově akademii v Paříži. Studoval malířství u Pierra Bonnarda, Maurice Denise a Édouarda Vuillarda. Na dílě Bedřicha Vaníčka se podepsal primárně Paul Cézanne, ke kterému se na Ransově akademii vedla vysoká úcta. Po dokončení studií v Paříži odjel Vaníček do Dubrovníku, kde se seznámil s budoucí manželkou Andělou Parschovou (1885—??);[3] v roce 1912 společně odcestovali do Neapole a později do Říma a zpět do Paříže, kde se chtěli usadit natrvralo. V roce 1913 se Vaníček však pro nedostatek úspěchů odstěhoval do Moskvy, kde začal tvořit plakáty. V Moskvě se manželům narodila dcera. Později se přestěhovali zpět do českých zemí, zpočátku do Kolína nad Labem a následně do Prahy, kde Vaníčkova dcera zemřela.
Během první světové války byl Vaníček povolán do běženeckého tábora Moosbierbaum nedaleko Vídně, kde mezi lety 1915 a 1918 sloužil jako velitel. V této době začal kreslit motivy zajatců a běženců, kterými se pak zabýval trvale.[4] Později se vrátil do Prahy, stále kreslil a svá díla z vysoké sebekritiky přemalovával a později často i ničil. Ve třicátých letech změnil techniku, terpentýnový olej mu působil zdravotní problémy, a tak začal malovat temperovými a akvarelovými barvami. Také v té době začal více kreslit. V třicátých letech se také začal věnovat překladatelské činnosti, primárně spolu s Vítězslavem Nezvalem a Viktorem Nikodémem překládal francouzské surrealistické autory.
Během druhé světové války se stal členem skupiny Vladislava Vančury,[zdroj?] nebyl však zatčen. Po skončení druhé světové války se věnoval organizování umělecké činnosti, byl prvním předsedou Bloku výtvarných umělců. V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[5] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[6] Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[7]
Často se vracel do Třebíče, kde přes léto bydlel na Palečkově mlýně; tam také v roce 1955 zemřel. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.[8][2]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]- Anděla, 1932
- Matka s dítětem, 1937
- Děvče před zrcadlem, 1937
- Dáma v červené lenošce, 1938
- Stojící akt, 1938
Překlady
[editovat | editovat zdroj]- 1929–1930, Alexandre Dumas, Josef Balsamo I.–V., Dobytí Bastily I., II., Královnin náhrdelník I.–III., Hraběnka de Charny I.–VI., Paměti lékařovy, Rytíř de Maison-Rouge I., II.
- 1931, Thomas Mann, Královská výsost
- 1933, Stefan Zweig, Marie Antoinetta
- 1933, Antoine de Saint-Exupéry, Noční let
- 1933, André Breton, Nadja
- 1935, Paul Eduard, Veřejná růže (spolu s Vítězslavem Nezvalem a Viktorem Nikodémem)
Posmrtné připomínky
[editovat | editovat zdroj]- Monografii o Bedřichu Vaníčkovi vytvořil jeho přítel Viktor Nikodém (1885—1958) a v roce 1958 vydalo Nakladatelství československých výtvarných umělců[9] (První verzi této monografie vydala Umělecká beseda Praha v roce 1948)
- Po smrti byla jeho díla několikrát vystavována, v roce 1965 v městské knihovně v Třebíči a v roce 1967 pak bylo jeho dílo vystaveno v tehdejším Západomoravském muzeum v Třebíči.[10][1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Bedřich Vaníček v informačním systému abART
- Bedřich Vaníček na databázi Muzejních autorit Archivováno 30. 5. 2020 na Wayback Machine.
- Oblast. gal. výtv. umění v Jihlavě, Bedřich Vaníček: Běženci
- Oblast. gal. výtv. umění v Jihlavě, Bedřich Vaníček: Třebíč
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c ZEJDA, Radovan. Bedřich Vaníček. Třebíčský zpravodaj. 07-08/2014, roč. 2014, čís. 07–08, s. 9. Dostupné online.
- ↑ a b c Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 46.
- ↑ Digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914 [online]. [cit. 2021-08-03]. Dostupné online.
- ↑ Oblast. gal. výtv. umění v Jihlavě, Bedřich Vaníček: Běženci
- ↑ Rudé právo, 15. 5. 1946 (ročník 26, č. 113), str. 1
- ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu, 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175.
- ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistické strany Československa, 1948 [cit. 2024-10-24]. Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online.
- ↑ hrob malíře Bedřicha Vaníčka na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-07.
- ↑ Databáze NK ČR, Viktor Nikodém: B. Vaníček
- ↑ Ambitmedia. Vaníček Bedřich [online]. Praha: Ambitmedia [cit. 2017-03-27]. Dostupné online.
