Bílkov (hrad)
| Bílkov | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Sloh | gotický |
| Výstavba | před rokem 1253 |
| Zánik | před rokem 1459 |
| Stavebník | páni z Bílkova |
| Další majitelé | páni z Hradce, páni z Kravař |
| Poloha | |
| Adresa | Bílkov, Dačice,  Česko |
| Souřadnice | 49°5′13,23″ s. š., 15°28′36,55″ v. d. |
  Bílkov | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 18852/3-1748 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zřícenina hradu Bílkov leží ve stejnojmenné obci, která je dnes součástí města Dačice v okrese Jindřichův Hradec. Od roku 1963 jsou zbytky hradu chráněny jako kulturní památka.[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Rod Ranožírovců (později jejich rozrod pánů z Bílkova) se v oblasti jihozápadní Moravy usadil již ve 12. století, kdy je zmiňován první předek tohoto rodu Ranožír. Jeho další potomek stejného jména je připomínán v roce 1233. Příslušníci rodu založili nejprve při rakouských hranicích ves Rancířov, později získali statky u Dačic a po založení hradu Bílkova kolonizovali oblast horního toku řeky Jihlávky.[2]
Smil z Bílkova (erbu jeleního parohu), syn Ranožíra II., je poprvé doložen v roce 1234, jeho bratr Jaroš v roce 1245, bratr Ratibor z Bílkova v roce 1251 a třetí bratr Markvart z Bílkova v roce 1255. Všichni bratři žili pravděpodobně v rodovém nedílu a sídlili na hradě Bílkově, který je poprvé doložen v roce 1252. Hrad byl vystavěn nad vsí Bílkovem na nízkém ostrohu, chráněném širokým příkopem a rybníkem. Hrad zdědil Smilův syn Ješek z Bílkova, který se připomíná roku 1303 a po něm jeho dcera Klára.[2]
Klára z Bílkova přinesla hrad věnem do manželství s Oldřichem III. z Hradce. V roce 1339 směnil Oldřich III. z Hradce s králem své zboží Bánov za královský statek Telč, který ležel blíže jeho rodovým statkům v Čechách i moravským Slavonicím. V této době již držel díky sňatku s Klárou (kolem r. 1330) i hrad Bílkov. Z manželství pošlý syn Heřman z Hradce získal bílkovské zboží (a čtvrtinu Slavonic). Bílkovské zboží si podržel po celou 2. polovinu 14. století. Později přikoupil ještě vsi Čermákovice a Modletice.[2]
V roce 1385 bílkovské zboží sestávalo z hradu Bílkova se stejnojmennou vsí, městečka Dačic a 10 dalších vsí: Hříšic, Veleše (zaniklá ves), Manešovic, Dobrohoště, Chlumce, Němčic, Hradišťka, Toužína, Hostkovic, Lipolce (s patronátním právem), dále z bývalého landštejnského zboží Matějovec, které tvořily vsi Matějovec s patronátním právem, Puczoslag, Vlastkovec, Vaneč, Radíkov, Benedín (zaniklá ves), Stoječín, Rapolec (zaniklá ves) a Stálkov.[2]
V roce 1392 Heřman směnil s Jindřichem starším (Jindřichem III. z Hradce), synem jeho bratra Jindřicha II. z Hradce, svou polovinu slavonického majetku za šternberské zboží. V roce 1399 daroval svůj majetek, bílkovské zboží, zboží Matějovec a šternberské zboží své dceři Elišce a jejímu manželovi Janovi z Kravař a Krumlova, přičemž zboží Čermákovice a Modletice jim odprodal. Eliška se po smrti manžela podruhé provdala za Jiřího z Lichtenburka a získala věno na Želetavě, po které se následně psala. Heřmanův syn Menhart II. z Hradce si vzal za manželku Annu z Velhartic (2. manžel Václav z Vartenberka, 3. manžel Hynek starší z Náchoda), jež přinesla věnem polovinu tohoto panství. Velhartice nakonec držel Jan starší z Hradce, syn Oldřicha IV. z Hradce. Heřmanova dcera Klára se stala abatyší kláštera v Českém Krumlově.[2]
V roce 1404 rozhodl Jindřich III. z Rožmberka spor o Heřmanovo dědictví, o které se přeli na jedné straně Lacek z Kravař a Eliška z Hradce, na straně druhé bratři Oldřich Vavák z Hradce a Jan starší z Hradce. Následně pak Eliška z Hradce v roce 1406 zapsala Oldřichovi bílkovské a šternberské zboží, přičemž Oldřich musel vyplatit její dlužní úpisy. Oldřich přislíbil svému bratrovi Janovi staršímu (sezením na Velharticích) polovinu bílkovského a šternberského zboží, hrad a některé vsi okolo si ponechal. Z rozdělovaného zboží vyňal též věno vdovy Anny z Velhartic po Heřmanovu synovi Menhartovi. V roce 1412 jmenoval poručníky svého zboží Bočka z Kunštátu a Poděbrad, Herarta z Kunštátu a Jana z Leskovce. V roce 1415 založili oba bratři Oldřich Vavák a Jan starší z Hradce na dědictví spolek, Oldřichovi připadl hrad Bílkov s šesti dvory pod hradem a dvěma rybníky, patronátní právo kostela a 30 kop úroku. Oldřichovou chotí byla Markéta ze Šternberka, které v roce 1417 zapsal na bílkovském majetku příjem 75 kop grošů. Jejich dcera Anna se provdala za Jana ze Skály a Švihova.[2]
Po Oldřichově smrti připadl Bílkov velhartické linii pánů z Hradce, Menhartovi III. z Hradce († 1449), synovi Jana staršího z Hradce, který byl už v roce 1418 faktickým držitelem Velhartic. Jeho chotí se stala Markéta z Wallsee. V bitvě u Vyšehradu bojoval na straně krále Zikmunda Jan mladší z Hradce (Jan III. z Hradce), který na následky zranění zemřel. V čele rodu tak stanul na krátkou dobu druhý syn Jindřicha III. z Hradce - Oldřich IV. Vavák z Hradce († 1421), po kterém hradecké panství dědil Menhart na Velharticích. V poslední vůli si vymínil, aby Menhart vyplatil pozůstalé vdově Markétě z Kravař 750 kop grošů věna na panství pojištěného, Anně a dalším dvěma mladším dcerám 1800 kop grošů a zaplatil všechny dluhy.[3] Nároky na dědictví si činila i Oldřichova dcera Anna, provdaná za Hynce Ptáčka z Pirkštejna.[4]
Menhart z Hradce podporoval stavovské zájmy šlechty a v bitvě u Lipan se podílel na porážce kališníků. Za své zásluhy ho český král Zikmund odměnil úřadem purkrabího na Karlštejně a nejvyššího purkrabího pražského. Hrad Bílkov nebyl pravděpodobně během husitských válek významně poškozen. V roce 1444 ho ale Hynce Ptáček z Pirkštejna v noci obsadil[5] a poničil. Hrad už nebyl obnoven. V roce 1447 musel Menhart vést s Annou (dcerou Oldřicha Vaváka z Hradce), která mu bílkovské zboží zadržovala, soudní spor.[5] Král Jiří z Poděbrad nechal Menharta v roce 1448 uvrhnout do vězení, kde onemocněl a cestou na Karlštejn zemřel.[6]
Bílkov připadl dědictvím jeho synovi Oldřichovi V. z Hradce, potomkovi velhartické linie. Jeho chotí byla Markéta z Potštejna. Ještě před jeho smrtí nechala Anna v roce 1452 zapsat bílkovské panství za 5 000 kop grošů svému novému choti Jindřichu II. Kruhlatovi z Michalovic.[5] Smrtí Menhartova syna Oldřicha († 1453) vymřela velhartická linie pánů z Hradce. Rodového majetku pánů z Hradce se po poručnictví Zdeňka ze Šternberka ujali synové Jana Teleckého z Hradce († 1452) Heřman II. z Hradce († 1464) a Jindřich IV. z Hradce. Bílkovské panství se zbořeným hradem prodal již 17. září 1459 Zdeněk Konopišťský ze Šternberka Volfovi Krajíři z Krajku.[5]
Volf Krajíř z Krajku, synovec Jana Krajíře z Krajku, zdědil na základě rodinné smlouvy z roku 1458 hrad Frejštejn a další panství na Moravě (Cizkrajov) i v Čechách (Landštejn, Novou Bystřici). V roce 1458 podpořil českého krále Jiřího z Poděbrad a účastnil se s ním domácí války v Rakousích. V roce 1465 mu král daroval hrad Cornštejn, konfiskovaný Hynkovi z Lichtenburka. Volfovi synové Lipolt II. a Jindřich na konci 15. století hrad Cornštejn modernizovali a nedaleko hradu na Nových Uherčicích vybudovali pozdně gotickou tvrz. Za Jana II. Krajíře z Krajku se Uherčice staly novým centrem krajířovského panství.[7]
Hrad Bílkov ztratil funkci rodového sídla. Po staletí byl rozebírán na stavební materiál. Na jeho místě byly postaveny rodinné domy. Dnes se prakticky zachovaly jen zbytky příkopů a kousek zdi.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-06-20]. Identifikátor záznamu 129580 : Hrad, zřícenina. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ a b c d e f VOHRYZEK, Stanislav. Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek [online]. Brno: Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2017. Dostupné online.
- ↑ František Rull: Monografie města Hradce Jindřichova, 1875, s. 46.
- ↑ Historie - Bílkov. www.bilkov.cz [online]. [cit. 2021-09-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c d BERAN, Zdeněk. Poslední páni z Michalovic. Jan IV. († 1435/1436) a Jindřich II. († 1468). České Budějovice: Veduta, 2010. 222 s. ISBN 978-80-86829-56-2.
- ↑ ŽIJE, HRADEC. Jindřichohradecká vrchnost II: Páni z Hradce [online]. 2021-02-05 [cit. 2021-09-12]. Dostupné online.
- ↑ Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí, Jiří Kacetl – Petr Lazárek – David Molík [online]. Dostupné online.
