Přeskočit na obsah

Alvar Aalto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alvar Aalto
Alvar Aalto (1960)
Alvar Aalto (1960)
Narození3. února 1898
Kuortane
Úmrtí11. května 1976 (ve věku 78 let)
Helsinky, FinskoFinsko Finsko
Příčina úmrtíkardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbeníhřbitov Hietaniemi
BydlištěVilla Aalto
Alma materHelsinská technická univerzita (1916–1921)
Jyväskylän Lyseon lukio
Povoláníarchitekt, designér a urbanista
Oceněníkomandér Řádu finského lva (1943)
čestný královský průmyslový designér (1947)
medaile prince Evžena (1954)
Královská zlatá medaile (1957)
Sonningova cena (1962)
… více na Wikidatech
ChoťAino Aalto (1924–1949)
Elissa Aalto (1952–1976)
PodpisAlvar Aalto – podpis
Webwww.alvaraalto.fi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hugo Alvar Henrik Aalto (3. února 1898 Kuortane – 11. května 1976 Helsinky) byl finský architekt, urbanista a designér, představitel evropského modernismu 20. století. Navrhl více než 500 budov v 18 zemích světa, kterým vtiskl finskou identitu. V jeho díle se prolíná funkcionalismus s organickým designem inspirovaným přírodou. Mezi jeho díla patří například univerzita v městě Jyväskylä, Hala Finlandia v Helsinkách, Art museum v Aalborgu v Dánsku či kulturní dům v německém Wolfsburgu. Z oblasti užitého umění jsou nejznámější jeho vázy Savoy či nábytek a svítidla pro značku Artek, především stoličky Stool 60 z ohýbané překližky.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Studium a začátek kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v malém městečku Kuortane v provincii Jižní Pohjanmaa. Byl nejstarším ze tří bratrů v běžné středostavovské rodině. Otec pracoval jako zeměměřič. Značnou část svého života prožil ve finském městečku Jyväskylä, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo pět let. V roce 1916 odešel do Helsinek studovat architekturu na Technickou univerzitu.[1] Jeho studia byla přerušena finskou občanskou válkou, ve které bojoval. Absolvoval v roce 1921 a následující dva roky cestoval po Evropě. V roce 1923 si v Jyväskylä otevřel architektonickou kancelář. V roce 1924 se oženil s architektkou Aino Marsio, která se stala jeho spolupracovnicí a podporovatelkou. Tolerovala jeho bohémský život i občasné styky s jinými ženami.[2] Měli spolu dvě děti. Manželka zemřela na rakovinu v roce 1949.

Roku 1927 Aalto vyhrál soutěž na projekt rolnického domu a přestěhoval se do Turku, kde si otevřel kancelář spolu s architektem Erikem Bryggmanem. K sedmistému výročí města Turku spolu navrhli roku 1929 výstavní centrum Fair. V roce 1928 se při cestách do zahraničí seznámil s Le Corbusierem, Sigfriedem Giedionem, Fernandem Légerem a László Moholy-Nagyem, od nichž převzal nové myšlenky, které realizoval ve svých projektech. Jeho nejvýznamnějším návrhem z tohoto období je sanatorium v Paimiu.[1] Spolupracoval na něm se svou manželkou Aino Marsio, která měla velký podíl i na jeho příklonu k nábytkovému designu. Vyznačovali se snahou o holistický design, ve kterém se architektura budovy a vnitřní prostory – osvětlení, nábytek, textilie a venkovní prostory prolínají téměř hladce v jeden celek.[2][3]

Helsinki a USA

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1933 odešel do Helsinek.[4] V roce 1935 společně s přítelem, historikem umění Nilsem-Gustavem Hahlem a sběratelkou umění Marií Gullichsenovou založili firmu Artek. Byla zaměřena na výrobu a prodej cenově dostupného a zároveň umělecky dokonalého nábytku z finského dřeva, svítidel a textilií. [4] Na podzim 1936 se s rodinou přestěhoval do nového domu ve čtvrti Munkkiniemi, který vybudoval podle vlastního projektu. Pro manžele Gullichsenovy v letech 1937– 1939 navrhl Villu Mairea, jeden z nejvýznamnějších moderních soukromých domů. Pro značku Iittala navrhl v roce 1936 skleněnou vázu Savoy, která byla poprvé s úspěchem prezentována na veletrhu v Paříži v roce 1937. Design vycházející z okolní přírody se stal Aaltovou obchodní značkou.

V roce 1938 přijel do Spojených států, kde projektoval pavilon světové výstavy v New Yorku. V USA působil až do roku 1948 jako hostující profesor na Massachusettském technologickém institutu.[4] Během této doby absolvoval několik dlouhých cest do Finska. Po rusko-finské válce byl Aalto postaven do čela úřadu, který měl řídit obnovu poničených měst. K jeho hlavním úkolům patřila obnova válkou zcela zdevastovaného města Rovaniemi, ale také výstavba úplně nových měst, například Säynätsalo.[1] Byl v kontaktu s pokrokovými architekty v zahraničí a zúčastňoval se kongresů CIAM.

Poválečné období

[editovat | editovat zdroj]
Experimentální dům Muuratsalo
Alvar Aalto s manželkou Elissou (1956)

V roce 1952 se oženil s architektkou Elsou Kaisou (Elissa) Mäkiniemi, která navrhovala interiéry pro jeho stavby. Jejich společným dílem se stal experimentální dům v Muuratsalo, letní rezidence s atelierem uprostřed přírody. Aalto se tam zabýval vývojem nových materiálů a experimenty se stavebními prvky. Výsledkem byla speciálně tvarovaná cihla, kterou použil pro stavbu Helsinského kulturního domu. [3]

Od 50. let 20. století se Aalto jako architekt prosadil i v zahraničí, podle jeho projektů vznikly stavby v Německu, Dánsku, na Islandu i ve Francii. Kromě velkých realizací navrhoval i soukromé domy, z nichž nejznámější je Maison Carrée v Bazoches-sur-Guyonne u Paříže. Postavil i šest kostelů, z nich největší a nejpropracovanější je luteránský kostel Tří křížů Vuokseniska v Imatře. Koncem padesátých let, kdy nastupovala nová vlna racionalismu, byl Aalto mladou generací architektů obviňován z elitářství. Tuto kritiku velmi těžce nesl a v roce 1958 se vzdal funkce předsedy asociace finských architektů, kterou vykonával 15 let.[3] Stáhl se z veřejného života a soustředil se na projektování výstavby center měst Seinäjoki a Rovaniemi. Jedním z jeho nejznámějších děl posledního období je kongresové centrum Finlandia v Helsinkách.

V letech 1963–1968 byl prezidentem Finské akademie věd.[1] Věnoval se i filozofii, sochařství a malířství. Spolu s manželkou Elissou hodně cestovali, pravidelně jezdili do Švýcarska a Itálie. Aalto byl velký milovník přírody, rád lyžoval a plaval.[3]

Alvar Aalto zemřel 11. května 1976 ve věku 78 let. Je pohřben na hřbitově Hietaniemi v Helsinkách. Elissa Aaltová, která vedla jeho kancelář až do roku 1994, sama dokončila několik jeho rozpracovaných projektů.

Památka

[editovat | editovat zdroj]
muzeum Alvara Aalta v Jyväskylä

Jeho památku připomíná muzeum v Jyväskylä, pro které Aalto vyprojektoval dvě budovy v roce 1973. Veřejnosti přístupné jsou další budovy, v nichž Aalto žil a pracoval

  • experimentální dům Muuratsalo, letní rezidence s atelierem a laboratoří
  • Villa Aalto v Munkkiniemi, soukromý dům jeho rodiny z roku 1936
  • Studio Aalto v Munkkiniemi, ateliér Aaltovy architektonické kanceláře navržený v letech 1955–1956

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Architektura

[editovat | editovat zdroj]

Aaltův styl prošel během jeho kariéry celou řadou etap. Od severského klasicismu inspirovaného Gunnarem Asplundem přes funkcionalismus a evropský modernismus dospěl k integrované architektuře, stávající se součástí okolní krajiny a využívající kvalit přírodních materiálů (kámen, cihla, dřevo). V poválečném období pracoval na rozsáhlejších komplexech budov a urbanistických projektech až po období monumentální architektury. [5] Jedním z hlavních principů jeho tvorby bylo harmonické spojení architektury s okolním prostředím.

Věnoval se také urbanistickým projektům velkých stavebních celků (1940 projekt experimentálního města, 1943 plán nového centra v Oulu).[6]

Významné stavby

[editovat | editovat zdroj]

Galerie staveb

[editovat | editovat zdroj]
  • sanatorium Paimio
    sanatorium Paimio
  • knihovna ve Viipuri (Vyborg)
    knihovna ve Viipuri (Vyborg)
  • villa Mairea v Noormarkku
    villa Mairea v Noormarkku
  • Finský pavilon na Expu 1939 v New Yorku
    Finský pavilon na Expu 1939 v New Yorku
  • radnice v Säynätsalon
    radnice v Säynätsalon
  • dům kultury v Helsinkách
    dům kultury v Helsinkách
  • kostel Tří křížů, Vuoksenniska
    kostel Tří křížů, Vuoksenniska
  • kulturní dům ve Wolfsburgu (Německo)
    kulturní dům ve Wolfsburgu (Německo)
  • Technická universita v Espoo, Helsinky
    Technická universita v Espoo, Helsinky
  • Finlandia-Talo v Helsinkách
    Finlandia-Talo v Helsinkách
  • interiér hlavní haly Finlandia
    interiér hlavní haly Finlandia

Design

[editovat | editovat zdroj]

Aalto navrhoval také interiéry pro své stavby. Společně se svou první manželkou Aino se rozhodli navrhnout převážnou část nábytku a svítidel pro sanatorium Paimio. Později založili firmu Artek (Art&Technology)), značku nábytku, pomocí kterého se snažili také rozšiřovat povědomí o moderní kultuře bydlení. Inspirovala ho hlavně příroda, používal dřevo, ať už březové, bukové nebo vrstvenou překližku. Experimentoval s ohýbanými překližkovými židlemi a stoličkami a vytvořil dnes již ikonické modely, používané po celém světě. Aalto jako první použil konzolový princip při výrobě židlí ze dřeva.[7] Kromě nábytku navrhoval i svítidla a vázy.

Nejznámější výrobky

[editovat | editovat zdroj]
  • křeslo Paimio (1931–32) – konzolová židle pro pacienty sanatoria v Paimiu je navržena z ohýbané překližky a vrstveného dřeva, aby pro pacienty sanatoria byla co nejpohodlnější a mohli lépe dýchat.
  • stohovací stolička model 60 (1933) – jednoduchá stolička na třech ohnutých nohách (masivní bříza) a kulatém sedadle (březová překližka, linoleum). Nohy díky svému tvaru nesou název L-leg. Staly se charakteristickým rysem nábytku navrženého Alvarem Aaltem.
  • křeslo Armchair 400 (1936) – zvané Tank má široký rám z ohýbaného dřeva a robustní čalouněné sedadlo. Následovaly další modely na obdobném principu.
  • váza Savoy (1936) – z foukaného skla různých odstínů, jejíž podoba byla inspirována koženými kalhotami eskymáckých žen. Byla vyrobena pro soutěž pořádanou sklářskou továrnou Karhula-Iittala, která byla následující rok představena na mezinárodní výstavě v Paříži a poté byla použita k výzdobě hotelu Savoy v Helsinkách.
  • závěsná lampa A110 Hand Grenade (1952) – označení získala díky typickému tvaru připomínajícímu ruční granát. Závěsná lampa je vytvořena z lakované oceli s perforovaným mosazným proužkem, který vytváří zajímavý efekt při průniku světla.

Galerie designu

[editovat | editovat zdroj]
  • stohovací stoličky 60
    stohovací stoličky 60
  • křeslo Paimio
    křeslo Paimio
  • křeslo Armchair 400 – Tank
    křeslo Armchair 400 – Tank
  • stůl a židle
    stůl a židle
  • servírovací stolek
    servírovací stolek
  • skleněná souprava v
    skleněná souprava v Maison Louis Carré

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Alvar Aalto. www.archiweb.cz [online]. 1997-01-01 [cit. 2018-05-24]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b MEDKOVÁ, Magadaléna. Měl slabost pro erotiku i moudrost lesa. Architekt Aalto okouzlil i Rockefellery. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2021-09-10 [cit. 2023-04-27]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d Alvar Aallon elämä. Alvar Aalto Foundation | Alvar Aalto -säätiö [online]. [cit. 2023-04-29]. Dostupné online. (finsky) 
  4. ↑ a b c ZAJÍČEK, Martin. Přemožitelé času sv. 14. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Alvar Aalto, s. 100–104. 
  5. ↑ ONDŘEJ, Hrabal. Alvar Aalto: Organický modernismus v architektuře a designu. 2010 [cit. 2023-04-27]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné online.
  6. ↑ Alvar Aalto | ARTMUSEUM.CZ. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2018-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-05-24. 
  7. ↑ Alvar Aalto, finský architekt a designér. DesignVille [online]. [cit. 2023-04-29]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • AALTO-ALANEN, Heikki. Aino+ Alvar Aalto. [s.l.]: Phaidon, 2023. 352 s. ISBN 9781838666071. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alvar_Aalto&oldid=23666461“