Alois Hokeš
| Alois Hokeš | |
|---|---|
.jpg) | |
| Základní informace | |
| Narození | 10. dubna 1875 Kokořín  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 16. srpna 1930 (ve věku 55 let) Liberec  Československo |
| Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
| Povolání | kapelník a hudební pedagog |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alois Hokeš (10. dubna 1875 Kokořín,[zdroj?] okres Mělník – 16. srpna 1930 Liberec[1]) první český kapelník a učitel hudby na Liberecku v těžkých dobách národního útisku.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako osmé z devíti dětí do rolnické rodiny. Ve dvou letech přišel o matku.
Dne 4. září 1897 se v kostele Nalezení sv. Kříže v Liberci oženil s libereckou rodačkou Marií Hrdinovou, s níž měl dva syny, staršího Aloise (*10. dubna 1904) a mladšího Josefa (*17. srpna 1909).
V roce 1924 koupil hudební závod W. J. Finkeho v Železné ul. 14[2] a spojil ho se svým obchodem s hudebními nástroji a dílnou v Barvířské ul. 21. V obchodě prodával housle, mandolíny, smyčce, čela, dechové nástroje, gramofony, desky, jehly.[3] Dům v roce 1928 celkově přestavil a až do své smrti v něm bydlel, vyučoval a prodával. Zemřel v sobotu 16. srpna 1930 po zásahu mrtvice ve věku 55 let.[1] Jaké lásce české menšiny se těšil, dokázala ohromná účast českého lidu, který jej doprovázel na jeho poslední cestě. V Široké ulici u domu smutku se seřadil mohutný průvod. Když ho vynášeli naposledy v rakvi z jeho domu, zahrála jeho kapela píseň Zahučely hory – zahučely lesy. Mohutný průvod za zvuků dvou kapel vyprovázel naposledy prvního českého kapelníka do liberecké krematoria. Za celou českou menšinu se proslovem rozloučil starosta Růžodolu Josef Votoček a promluvilo také mnoho dalších významných řečníků.[1] Urna s jeho popelem byla ale za druhé světové války rozmetána při bombovém útoku.
Byl členem mnoha spolků jako např. Česká beseda, Česká strana národně sociální, Dobročin, předsedou Hudebního podporujícího a zpěvného spolku, předsedou spolku Českých majitelů domů a nemovitostí.
Během let se stal v české menšině významnou osobností, řeční například při pietní akci v roce 1924, jejíž součástí bylo i odhalení pamětní desky na domě MUDr. Václava Šamánka.
Kapela
[editovat | editovat zdroj]Ve čtrnácti letech přichází jako elév k 36. pěšímu vojenskému pluku v Mladé Boleslavi, kde se připravuje na službu vojenského hudebníka. Pluk je o tři roky později přeložen do Liberce. Z vojenského svazku odchází v roce 1895 ve svých devatenácti letech ze zdravotních důvodů.
Získává živnostenský list a zakládá ze sexteta první český hudební sbor (Hokešovu kapelu). Hokešova kapela má v r. 1921 již 32 členů (flétnu, klarinety, trumpety, trombón, lesní rohy, primy, sekund, violu, kontrabas, bicí).[4] V jeho kapele hraje na kontrabas i Jan Vacek[4] (otec později známého skladatele národního umělce Karla Vacka) a otec Jaroslava Řídkého na flétnu a housle.
Za německo-nacionálích bojů v 90. letech se rozléhala před radnicí jeho česká hudba, zvláště pak skladba V Liberci máme doktora. Hokešova kapela hraje pouze česky tehdy v převážně německém Liberci. Vystupuje v České besedě; hostinci Prátr ve Zhořelecké ulici (dnešní Malé Divadlo) oblíbeném místě libereckých Čechů, kde se od r. 1903 každou neděli hrálo i divadlo a po představení se tančilo právě při hudbě Aloise Hokeše; v zahradě Kolosea při každoroční české pouti; v hospodě U Votočků v Růžodole, U Dubu i na sokolských slavnostech; poutích a dalších veřejných akcích, pořádaných pro českou menšinu.
Pod vedením Aloise Hokeše kapela hrála celkem 35 let, po jeho smrti převzal vedení dirigent Antonín Špička a další.
Pedagogická činnost
[editovat | editovat zdroj]Alois Hokeš se věnoval i hudební výuce. Byl prvním učitelem na flétnu a housle Jaroslava Řídkého, jako honorář mu matka Řídkého prala prádlo (uvedeno v novinách Vpřed 15. srpna 1986). Byl jeho pilným, nadaným, nejlepším žákem. Svěřoval mu veškerou přípravu i přepravu hudebních nástrojů a not.[5]
Ulice v Liberci
[editovat | editovat zdroj]Od 28. října 1945 je na jeho počest pojmenována jedna z libereckých ulic v liberecké čtvrti Růžodol (Liberec XI), která se původně jmenovala Bürgergasse po významném libereckém staviteli Adolfu Bürgerovi.[6]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c REJHA, Antonín. Br. Alois Hokeš Mrtev. Naše hory: časopis Československé strany socialistické pro severní Čechy. 1930-08-21, roč. XI., čís. 34, s. 3. Dostupné online. ISSN 2336-4904.
- ↑ REJHA, Antonín. Inzerce. Naše hory: časopis Československé strany socialistické pro severní Čechy. 1924-05-01, roč. VI., čís. 18, s. 7. Dostupné online.
- ↑ REJHA, Antonín. Inzerce. Naše hory: časopis Československé strany socialistické pro severní Čechy. 1919-09-05, roč. I., čís. 2, s. 6. Dostupné online. ISSN 2336-4904.
- ↑ a b DORŮŽKA, Lubomír. Karel Vacek. 3. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2021. 328 s. Dostupné online. ISBN 978-80-274-1609-7. S. 16–17.
- ↑ TOMSA, Jaroslav. Zprávy české besedy: Jaroslav Řidký ve vzpomínkách současníků. Liberec: Česká beseda, 1979. 24 s.
- ↑ TOMSA, Jaroslav. Liberečtí občané v názvech ulic města Liberce. Liberec: Česká beseda, 1993. 12 s.
