Alexij z Edessy

Svatý Alexius z Edessy
	Ikona
vyznavač
Narození	2. polovina 4. století; Řím
Úmrtí	mezi 417–430 n. l.; Damašek nebo Řím
Svátek	17. července (katolíci); 17. března (pravoslavní)
Období	Pozdní antika
Státní občanství	starověký Řím
Uctíván církvemi	Římskokatolická církev a církve v jejím společenství; Pravoslavná církev
Atributy	poutnická hůl, žebrácká mošna, schody
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexius z Edessy (v české tradici řecká forma jména Alexios nebo latinská Alexius z Říma), byl potomek římské senátorské rodiny, který žil jako poustevník a zemřel jako svatý vyznavač přirozenou smrtí. Jako světce jej uctívá církev římskokatolická, řeckokatolická, pravoslavná a syrští monofyzité.

Život

Pocházel z rodiny senátora Eufémia a jeho manželky Aglaji z Říma. Podle vůle rodičů se měl oženit s nevěstou z císařského rodu. Podle první syrské legendy ihned po svatebním obřadu nevěstu a město opustil a uprchl do tehdy syrské Edessy, kde žil 17 let jako žebrák u dveří kostela. Tamní kněz si povšiml jeho svatého života a obyvatelé jej začali nazývat řeckým jménem Alexios, tj. Muž Boží. Alexius před uctíváním z Edessy odešel. Nechtěl se vystavovat nebezpečí, že by z prokazované úcty zpychnul. Podle legendy pak šel na východ a putoval Svatou zemí, zvláště po místech působení svatého Pavla. Podle syrské legendy byl pohřben v Damašku a jeho ostatky přenesl do Říma až metropolita Sergios s mnichy uprchlými ze Sýrie před muslimy.

Podle mladší římské legendy se Alexius vrátil do Říma, kde ho již nikdo nepoznal. Ani jeho rodiče nevěděli, že se vrátil jejich syn a přijali jej u svého domu jako anonymního žebráka. Tam žil v prostoru pod schody a živil se zbytky z kuchyně. Od domácího služebnictva zažíval mnoho ústrků a trpělivě je snášel. Podle legendy na něj dokonce služky vylévaly špinavou vodu. Často navštěvoval bohoslužby v chrámu svatého Petra. Takto prožil poslední léta svého života. Před smrtí napsal svému otci dopis, ve kterém se mu dal poznat. Pohřben byl do krypty chrámu na římském Aventinu.

Hrob

Alexius byl podle starší římské legendy pohřben údajně při zdi kostela svatého Klimenta v Římě a teprve v 8. století jeho ostatky přeneseny do baziliky sv. Bonifáce při klášteře benediktinů na Aventinu. Následně byl Alexius roku 977 prohlášen spolupatronem tohoto kostela.^[1] nejstarší vyobrazení v kryptě kostela pochází z 8.–9. století. Mramorová tumba je v barokním oltáři; hlava je uložena v barokní stříbrné relikviářové bustě.

Úcta

Alexiův hrob byl uctíván nemocnými, bylo mu připisováno zázračné uzdravení z lepry či moru, je patronem pasířů, poustevníků, poutníků a vagabundů, býval zaříkáván proti zemětřesení a bouřím.^[2]

Evropa

Řím – kostel sv. Bonifáce a Alexia, fresky Bazilika svatého Klimenta v Lateráně
Rakousko – kostel v Lamingu, oltáře Vídeň, Innsbruck
Německo – oltáře Waldsassen, Altmünster na Travenském jezeře, Špýr, kostel v Paderbornu), ženské kláštery (Landshut, Seligenthal)
Polsko – Plock, Opole, Předboř, Tum
Řecko – Athos (eremita typu Jana Křtitele, stejně jak na ruských ikonách)
Rusko – Moskva, Nižnyj Novgorod, Petrohrad, Kostroma

Česko

Do kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu, který proslul jako škola pro misionáře, v roce 990 vstoupil Čech svatý Vojtěch se svým bratrem Radimem; po třech letech podle Svatovojtěšské legendy z kláštera odešli a do Prahy přivedli skupinu mnichů. Tito mniši (tehdy) za Prahou založili Břevnovský klášter. Podruhé se tam Vojtěch vrátil po své rezignaci na pražský biskupský úřad v roce 996, když sháněl spolubratry k misii do Pruska.
ostatky sv. Bonifáce a Alexia byly uctívány v Břevnově, v barokní době byly uloženy do stojacích relikviářů; v bazilice sv. Markéty barokní socha
Zlomky česky psané legendy o sv. Alexiovi pocházejí ze 13.–14. století století a je v nich rozvedena.^[3]
Oltář sv. Alexia a sv. Anežky Římské v katedrále sv. Víta na Pražském hradě byl založen roku 1354.^[4]
Oltář sv. Alexia a Brigity v kostele Panny Marie před Týnem v Praze vznikl před rokem 1410, kdy už měl svého oltářníka^[5]

Odkazy

Reference

↑ Claudio RENDINA, Le chiese di Roma. Newton & Compton Editori (3. vydání), Roma 2007, s. 55–56
↑ LCI 5, s. 90–91
↑ Václav NEBESKÝ: Legenda o sv. Alexiovi, Časopis Českého museum, 1851, s. 139–140
↑ Josef TEIGE, Základy starého místopisu Pražského I. Praha 1905, s. 544, č. 4.
↑ V.V. Tomek: Dějepis města Prahy 5, Praha 1905, s. 199

Literatura

LCI 5 = Lexikon der christlichen Ikonographie, Wolfgang Braunfels (ed.), díl 5, Herder: Řím-Basilej-Freiburg-Vídeň 1992, s. 90–91
Václav NEBESKÝ: Legenda o sv. Alexiovi, Časopis Českého museum, roč. 25, 1851, s. 139–142

Související články

Seznam světců a mučedníků katolické církve

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexij z Edessy na Wikimedia Commons
Catholica.cz

[1] Claudio RENDINA, Le chiese di Roma. Newton & Compton Editori (3. vydání), Roma 2007, s. 55–56

[2] LCI 5, s. 90–91

[3] Václav NEBESKÝ: Legenda o sv. Alexiovi, Časopis Českého museum, 1851, s. 139–140

[4] Josef TEIGE, Základy starého místopisu Pražského I. Praha 1905, s. 544, č. 4.

[5] V.V. Tomek: Dějepis města Prahy 5, Praha 1905, s. 199

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]