Alberto Aguirre
Alberto Aguirre | |
---|---|
Narození | 19. prosince 1926 Girardota |
Úmrtí | 3. září 2012 (ve věku 85 let) Medellín |
Alma mater | Universidad de Antioquia |
Povolání | novinář, spisovatel a fotograf |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Alberto Aguirre Ceballos (19. prosince 1926 Girardota – 3. září 2012 Medellín) byl kolumbijský novinář, spisovatel, fotograf a kritik.[1]
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Alberto Aguirre se narodil v Girardotě v departementu Antioquia. Studoval právo na Univerzitě Antioquie. V padesátých letech byl členem Cine Clubu Medellín, který v roce 1953 založil Camilo Correa. Ve svých vzpomínkách uvedl, že prvním filmem, který v klubu viděli, byl Požár v San Franciscu. Kino-klub byl však pod tlakem Církve uzavřen, i když Alberto Aguirre se rozhodl klub znovu otevřít v roce 1956, přičemž promítal film, který byl v Kolumbii zakázán: Senso od Luciana Viscontiho.[2]
Byl známý v intelektuálních kruzích Antioquie a celého Kolumbie díky své rubrice Cuadro, ve které vyjadřoval své názory a kritiky k aktuálním otázkám v zemi. Tyto komentáře ho nakonec v 80. letech přiměly odejít do exilu. Kromě toho se s velkou vášní věnoval fotografii a také knižnímu byznysu. V roce 1959 koupil knihkupectví Aguirre od básníka Eduarda Correy, které provozoval až do roku 1997.
Pracoval jako novinář v agentuře France Press po boku Gonzala Aranga, zakladatele nadaismu, a vynikal svými překlady zpráv a publicistiky, protože mluvil plynně francouzsky, anglicky, německy a italsky.[3][4]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alberto Aguirre na španělské Wikipedii.
- ↑ At 86 years old, lawyer and columnist Alberto Aguirre Ceballos passed away [online]. September 3, 2012. Dostupné online.
- ↑ Alberto Aguirre, a heart of gold [online]. September 3, 2012. Dostupné online.
- ↑ Alberto Aguirre [online]. September 5, 2012 [cit. 2018-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 11, 2018.
- ↑ ESCOBAR, Eduardo. Cabos Sueltos. [s.l.]: EAFIT, 2017. ISBN 978-958-720-409-4. S. 353-378.