Žoldnéřská válka

Žoldnéřská válka
	konflikt: Punské války
	Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev
Trvání	241–238/237 př. n. l.
Místo	Severní Afrika (dnešní Tunisko)
Příčiny	nevyplácení slíbeného žoldu
Výsledek	vítězství Kartága v Africe, potlačení povstání na území Afriky
Změny území	římská anexe Sardinie a Korsiky
Strany
povstání: žoldnéřské vojsko Kartága; vzbouřená africká města;	Kartágo; spojenecká africká města
Velitelé
Spendius †; Matho †; Autaritus †; Narbal (zběhl); Zarzas †	Hanno II. Veliký; Hamilkar Barkas; Hannibal †; Narbal (zběhl od povstalců)
Síla
90 000 povstalců asi 20 000 žoldnéřů; asi 70 000 Libyjo-féničanů; 2 000 numidských jezdců (přešli na stranu Kartágu)	celkový počet není znám,; desetitisíce mužů a stovky válečných slonů,; 2 000 numidských jezdců (přešli od povstalců)
Ztráty
vysoké	neznámé
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264–241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce. Kartaginská armáda byla z velké části tvořena právě oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad kvůli

Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.

Kartágu se pod vedením Hannona II. Velikého a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Řím využil situace a oba ostrovy dosud Kartágu náležející, Sardinii i Korsiku, anektoval. Kartágo sice začalo chystat válečnou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.

Poznámky

↑ Narbal (řecky Naravas) byl numidský náčelník, který později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.

Reference

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Žoldnéřská válka na Wikimedia Commons

[1] Narbal (řecky Naravas) byl numidský náčelník, který později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.

[p. 1]