Přeskočit na obsah

Štěpán Plaček

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Štěpán Plaček
Narození30. srpna 1909
Brno
Úmrtí25. února 1992 (ve věku 82 let)
Praha
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníprávník
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štěpán Plaček (30. srpna 1909 Brno[1][2] – 25. února 1992 Praha[3]) byl český právník a představitel Státní bezpečnosti.

Mládí a studia

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z židovské rodiny.[1] Po německé obecné škole a gymnáziu v Brně vystudoval v letech 1927–33 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.[1]

Komunistická činnost

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1928 byl členem KSČ.[1] Během krize ve straně v roce 1929 podporoval Klementa Gottwalda a jeho skupinu, která na V. sjezdu stranu ovládla. Ve 30. letech kromě advokátní praxe pracoval také pro sovětskou obchodní misi a redakci Rudého práva. Byl aktivním členem KSČ a získal funkci stranického instruktora.[4] V roce 1936 byl stranicky vyšetřován pro styky s trockisty a v následujícím roce měl být kvůli trockistickým názorům ze strany údajně vyloučen.[4] V roce 1939 se oženil s jugoslávskou komunistkou Zorou Gavričovou.[5]

Období protektorátu

[editovat | editovat zdroj]

Během německé okupace pracoval jako učitel jazyků a noční hlídač. Protože žil ve smíšeném manželství, nehrozil mu zpočátku transport do vyhlazovacího tábora. Jeho manželka byla v letech 1940–43 vězněna pro účast v komunistickém odboji. Od ledna 1945, kdy měl nastoupit k transportu do Terezína, se až do konce války ukrýval.[5]

Kariéra v bezpečnostním aparátu

[editovat | editovat zdroj]
„ Plaček byl prostě nevyzpytatelný. Byl oddaný pracovník, měl mnohé zásluhy na našich zpravodajských úspěších, ale nikdy jsme nevěděli, zda v nejbližší minutě něco nežádoucího neprovede. Svému zpravodajskému fanatismu podléhal do té míry, že (jak mně sám říkal) byly doby, kdy nevěřil pomalu ani sám sobě a kdy o každém koho na ulici potkával, uvažoval, koho by asi mohl být agentem. “

— Jindřich Veselý[6]

V květnu 1945 se přihlásil u generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského s žádostí o práci a na jeho doporučení nastoupil jako vyšetřovatel do bezpečnostního aparátu.[7] Plaček sám byl vyšetřován pro podezření ze spolupráce s gestapem či SD, ale nic mu prokázáno nebylo.[7] Po vzniku Zemského odboru bezpečnosti (ZOB) se stal vedoucím 2. odboru (ZOB II) v Praze. Byl pověřen vedením politického zpravodajství. Po sloučení ZOB se Státní bezpečností svou pozici dále upevnil.[8]

Řídil hlavní operace komunisty kontrolovaných bezpečnostních složek proti politickým odpůrcům, např. odstranění Josefa Bartíka z funkce velitele zpravodajského odboru ministerstva vnitra.[8] Podílel se na pokusu zdiskreditovat Vladimíra Krajinu před volbami 1946 a sledování politiků nekomunistických stran Národní fronty. Využíval také bývalé agenty SD.[8] Aktivně se účastnil komunistického převratu v únoru 1948, kdy koordinoval postup Bezpečnosti a zpravodajství.[9]

Plaček odsouhlasil fyzickou likvidaci Petra Konečného, který byl zatčen v souvislosti s případem Augustina Schramma. Konečného zastřelil Miroslav Pich-Tůma počátkem června 1948 poblíž Banské Bystrice.[10] V září 1948 nechal Plaček zastřelit příslušníka StB Františka Novotného, zatčeného na základě informace, že jistý Novotný je cizím agentem v StB. Vyšetřování podezření nepotvrdilo, ale Novotný byl na rozkaz Plačka pro výstrahu ostatním příslušníkům StB zlikvidován při fingovaném pokusu o útěk.[10]

Byl v pravidelném kontaktu s příslušníky sovětských zpravodajských služeb v Československu a dodával jim informace. Navázal také styky se zpravodajci z Jugoslávie, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska.[8] Přes svou manželku měl velmi dobré a časté kontakty s Jugoslávci.[11] Při návštěvě maršála Tita v Československu v roce 1946 organizoval velmi přísná bezpečnostní opatření[11] a jménem ministerstva vnitra vítal Tita na hranicích.[12]

Plaček byl neskrývaně ambiciózní, vůči sobě značně nekritický a zpravodajství považoval za svou výlučnou sféru.[13] Proto se často dostával do konfliktů s ostatními veliteli bezpečnostních orgánů, jako byli Emil Hršel, Zdeněk Toman, Jindřich Veselý a Karel Šváb, i s Bedřichem Reicinem a Karlem Vašem z vojenského Obranného zpravodajství.[13] Karel Kaplan označil Plačka za „zpravodajce tělem i duší“ a jednu z nejtypičtějších postav československé poválečné Bezpečnosti.[14]

Odvolání z funkce a uvěznění

[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1948 byl Plaček náhle odvolán z funkce. Jako důvody byly uváděny spory s Veselým a Švábem, nekontrolovatelnost, dobrodružnost a neskrývané ambice.[15] Dalších deset měsíců nebyl zařazen do žádné funkce, ale stále pobíral plat od ministerstva vnitra. V létě 1949 bylo rozhodnuto o jeho zařazení jako vedoucího učebního oddělení ministerstva spravedlnosti, kromě toho přednášel na právnické škole pracujících teorii a dějiny dělnického hnutí.[16]

Po zatčení 22. listopadu 1949 byl držen ve vazbě až do procesu v lednu 1954. Zpočátku se ho vyšetřovatelé snažili přinutit k přiznání, že je jugoslávským agentem, u soudu byl obžalován z nezákonných služebních metod.[16] Za trestné činy vraždy (případy Konečného a Novotného) a zneužití služební moci byl odsouzen na 15 let.[17]

Život po propuštění z vězení

[editovat | editovat zdroj]

Z vězení byl propuštěn v dubnu 1957. V letech 1958 až 1964 pracoval jako odborný knihovník ve Státní technické knihovně,[10] poté až do odchodu do důchodu v roce 1970 jako vědecký pracovník Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii při ministerstvu zahraničních věcí. V 60. letech byl plně soudně i stranicky rehabilitován. Zemřel v Praze 25. února 1992.[3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Kalous (2006), s. 117.
  2. ↑ Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, inv. č. 125, sn. 229 [online]. NA [cit. 2022-10-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Kalous (2006), s. 145.
  4. ↑ a b Kalous (2006), s. 118.
  5. ↑ a b Kalous (2006), s. 120.
  6. ↑ Kalous (2008), s. 60.
  7. ↑ a b Kalous (2006), s. 121.
  8. ↑ a b c d Kalous (2008), s. 54.
  9. ↑ Kalous (2006), s. 127.
  10. ↑ a b c Kalous (2008), s. 55.
  11. ↑ a b Kalous (2011), s. 11.
  12. ↑ Kalous (2006), s. 129.
  13. ↑ a b Kalous (2006), s. 126.
  14. ↑ Kalous (2006), s. 147.
  15. ↑ Kalous (2006), s. 134.
  16. ↑ a b Kalous (2006), s. 135–136.
  17. ↑ Kalous (2006), s. 141.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KAPLAN, Karel. Mocní a bezmocní. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1989. 469 s. ISBN 0-88781-209-0. Kapitola Zpravodajec tělem i duší, s. 387–402. 
  • KALOUS, Jan. Štěpán Plaček. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra 4/2006. Praha: Odbor archivní a spisové služby MV ČR, 2006. Dostupné online. S. 107–148.
  • KALOUS, Jan. Krize uvnitř bezpečnostního aparátu na počátku 50. let. Kdo byl „zrádcem“ podle Štěpána Plačka?. Pamäť národa. Ústav pamäti národa. Roč. 2008, čís. 02, s. 50–60. Dostupné online. 
  • KALOUS, Jan. Štěpán Plaček. Život zpravodajského fanatika ve službách KSČ. Praha: ÚSTR, 2010. 428 s. ISBN 978-80-87211-39-7. 
  • KALOUS, Jan. Nerozlučné přátelství. Návštěva maršála Tita v Československu a spolupráce bezpečnostních aparátů. Paměť a dějiny. ÚSTR. Roč. 2011, čís. 01, s. 3–14. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Štěpán_Plaček&oldid=22431038“