Šatrandž
Šatrandž je strategická desková hra pocházející z Persie, kde vznikla někdy v 6. či 7. století ze starší hry indického původu čaturanga. Prostřednictvím Arabů se šatrandž dostala do Evropy, kde z ní v patnáctém století vznikly moderní šachy. Ty ji pak postupně vytlačily, protože byly rychlejší a takticky zajímavější.
Šatrandžové figury | |
---|---|
Král (šáh) | |
Vezír (fers) | |
Věž (rúch) | |
Alfil (fill) | |
Jezdec (faras, asb) | |
Pěšec (baidak, sarbaz) |
Pravidla a charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Figury
[editovat | editovat zdroj]Pravidla hry se od indického předchůdce lišila především tím, že odpadl prvek náhody. Král, věž a jezdec již táhli s výjimkou rošády stejně jako v moderním šachu. Alfil, předchůdce střelce, se pohyboval po diagonále, ale pouze o dvě pole. Mohl však překročit kámen, který mu stál v cestě. Vezír, předchůdce dámy, se pohyboval rovněž po diagonále, ale pouze na sousední pole. Pěšec na výchozím poli neměl právo dvojkroku a poté, co dospěl na poslední řadu, se mohl proměnit pouze ve vezíra. Výhru bylo možno dosáhnout nejen matem, ale i patem nebo sebráním všech soupeřových kamenů. Královské křídlo je v šatrandži umístěno na opačné straně než v šachu.
Tábie
[editovat | editovat zdroj]Teorie zahájení pro šatrandž byla vypracována v podobě takzvaných tábií, standardních postavení vznikajících asi po dvanácti až čtrnácti tazích. Bylo tomu tak především proto, že díky omezné pohyblivosti figur se hra v partiích rozvíjela pomalu, těžkopádně a bez většího vzruchu. Aby mohlo dříve dojít k dotyku bílých a černých kamenů, začínaly partie těmito předem stanovenými pozicemi (anglický historik H. J. R. Murray jich napočítal třicet jedna).
Mansúby
[editovat | editovat zdroj]Vznikaly rovněž tzv. mansúby (tj. uměle vytvořená postavení před zakončením partie, předchůdci moderního šachového problému). Jejich podstatným znakem bylo, že cesta k výhře, kterou má řešitel najít ze zdánlivě beznadějné pozice, je možná jen neustálým ohrožováním (šachováním) krále, často i za cenu obětí.
Velmistři šatrandže
[editovat | editovat zdroj]Zachovala se jména řady předních hráčů šatrandže, takzvaných áliů („velmistrů“)[1]. Jsou to především:
- Sa‘id bin Jubair (asi 665 – asi 714), černý hráč z Afriky, povoláním soudce, první historicky doložený hráč, který ovládal hru naslepo,
- Abu'n-Na'am, Rabrab, Džábir al-Kúfí a Abdul Džafar al-Ansárí, první jmenovaní aliové, tj. velmistři šatrandže. Tento titul jim udělil roku 819 syn Hárún ar-Rašída chalífa al-Ma'mún (vládl v letech 813 – 833), který sám rád šatrandž hrál. Udělování velmistrovského titulu pak zůstalo v pravomoci chalífů i nadále.
- al-Ádlí (asi 800 – asi 870), který byl v první polovině 9. století považován za nejlepšího hráče na světě,
- ar-Rází, autor knihy Latif fi‘š–šatrandž (kolem 845, Elegance v šachu), který si v roce 847 vybojoval titul nejsilnějšího hráče své doby, když porazil al-Ádlího v zápase na dvoře chalífy al-Mutavakkila (vládl v letech 847 – 861).
- al-Mavárdí, bagdádský velkovezír, který po smrti ar-Rázího o sobě tvrdil, že on je nejlepší hráč světa. Toto tvrzení však vzalo za své, když prohrál na dvoře chalífy Al-Muktafího (vládl 902 – 908) zápas s as-Súlím. Jeho porážka byla prý tak drtivá, že byl nucen vzdát se úřadu a byl v něm nahrazen právě as–Súlím.
- as-Súlí (asi 854 - 946), nejznámější arabský mistr šatrandže, učenec a historik.
- Abulfaradž al-Muzaffa ibn Sa’id (zemřel roku 970), žák as-Súlího známější pod svou přezdívkou al-Ládžládž (Koktavý). Ten kolem roku 920 napsal knihu Kitáb mansubat as-Šatrandž (Kniha šachových problémů). Ta je sice ztracena, ale dle dochovaných pramenů obsahovala především analýzy zahájení ze zápasů mezi as-Súlím a al-Ládžládžem.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ VESELÝ, Jiří; KALENDOVSKÝ, Jan; FORMÁNEK, Bedrich. Malá encyklopedie šachu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 430 s. , heslo Šatrandž
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Shatranj (anglicky)
- The Time of Shatranj and the Aliyat (anglicky)