Přeskočit na obsah

Ľudovít Labaj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Ľudovít Labay)
JUDr. Ľudovít Labaj
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1935
Senátor Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1937
11. Ministr unifikací ČSR
Ve funkci:
1. února 1929 – 8. října 1929
Předseda vládyFrantišek Udržal
PředchůdceMarek Gažík
NástupceAnton Štefánek
Stranická příslušnost
ČlenstvíSĽS
HSĽS (Autonomistický blok)

Narození11. dubna 1886
Ružomberok
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. dubna 1937 (ve věku 51 let)
Ružomberok
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profesenovinář a politik
CommonsĽudovít Labaj
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ľudovít Labaj, též Ludevít Labaj nebo Ľudovít Labay (11. dubna 1886 Ružomberok[1][2]12. dubna 1937 Ružomberok[2]), byl československý politik, meziválečný ministr, poslanec a senátor Národního shromáždění za Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu.

Už počátkem 20. let patřil mezi významné představitele Hlinkovy strany, tehdy ještě formálně nazývané Slovenská ľudová strana (SĽS). V roce 1921 publikoval v listu Slovák návrh autonomie Slovenska. Tento návrh pak roku 1922 prezentoval v poslanecké sněmovně.[3] Předpokládal svrchovanost slovenského národa, který dobrovolně deleguje některé taxativně vymezené pravomoci na česko-slovenské společné orgány. Počítal se slovenským zákonodárným a vládním orgánem. Předpokládal i samostatné celní území Slovenska. Díky právnímu vzdělání byl jeho návrh formálně propracovanější než podobné návrhy autonomie, se kterými v téže době přišli jeho straničtí kolegové Ferdinand Juriga a Vojtech Tuka. 25. ledna 1922 byl proto právě Labajův návrh prezentován jako společná pozice SĽS. Většina pročeskoslovenských stran ho ale odmítla a nedostal se vůbec k projednání v plénu sněmovny.[4]

V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění, tehdy ještě za společnou kandidátní listinu Československé strany lidové a slovenských ľudáků, kteří ovšem v listopadu 1921 ze společného klubu odešli a vystupovali pak jako zcela samostatná formace. Mandát za SĽS obhájil v parlamentních volbách v roce 1925 i parlamentních volbách v roce 1929.[5][6]

Podle údajů k roku 1929 byl profesí ministrem, bytem v Ružomberku.[7] Zastával i vládní posty. V první vládě Františka Udržala byl v roce 1929 Ministrem pro sjednocení zákonů a organisaci správy Československa. Šlo o výraz politického posunu, kdy se Hlinkova strana dočasně stala součástí vládního tábora.[8]

Později zasedal v horní komoře parlamentu. V parlamentních volbách v roce 1935 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění za Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu, respektive za širší alianci Autonomistický blok. V senátu setrval do své smrti roku 1937. Pak ho nahradil Ján Juriga.[9]

V roce 1933, když už Hlinkova strana byla opět v opozici, se podílel na organizování demonstrace autonomistů v průběhu Pribinovských oslav v Nitře, na kterých dav skandoval hesla o autonomii.[10]

  1. Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.]: Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1303. 
  2. a b MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, 1982 [cit. 2014-12-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 839–840. 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 110–114. 
  5. Ľudovít Labaj [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-27]. Dostupné online. 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 112–113. 
  7. 1. schůze, přípis volebního soudu [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-27]. Dostupné online. 
  8. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 852. 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-12]. Dostupné online. 
  10. Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, Svazek XIV. 1929-1938. Praha: Paseka, 2002. ISBN 80-7185-425-5. S. 256. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]