České státní právo
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/12/Panstv%C3%AD_habsbursk%C3%A9_v_XVI._stolet%C3%AD.jpg/220px-Panstv%C3%AD_habsbursk%C3%A9_v_XVI._stolet%C3%AD.jpg)
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9f/Rozsah_%C4%8Desk%C3%A9ho_st%C3%A1tu_od_polovice_XVIII._stolet%C3%AD_do_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky.jpg/220px-Rozsah_%C4%8Desk%C3%A9ho_st%C3%A1tu_od_polovice_XVIII._stolet%C3%AD_do_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky.jpg)
České státní právo byl český politický program v Habsburské monarchii, Rakouském císařství a Rakousko-Uhersku od konce 18. století. Vycházel z koncepce nepřerušené právní existence českého státu v rámci Habsburské monarchie (do roku 1804), Rakouského císařství (do roku 1867) a Rakousko-Uherska. Usiloval o obnovení spojení zemí Koruny české do samosprávného celku a požadoval rovnost češtiny s němčinou na celém území českých zemí.
Vznikl v opozici k tereziánským a josefinským reformám, v jejichž důsledku se Habsburská monarchie stala územím s jednotnou správou a tři české země (Čechy, Morava a zbytek Slezska, neodstoupený po prohraných válkách Prusku) ztratily politickou souvislost a byly spravovány zcela odděleně, jako od sebe navzájem odlišné korunní země, z Vídně.
Program českého státního práva byl zastáván českou šlechtou v opozici proti absolutistickému centralismu a stal se důležitým tématem českého národního obrození.
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/98/Der_Aufbau_der_Republik_Deutsch%C3%B6sterreich.png/220px-Der_Aufbau_der_Republik_Deutsch%C3%B6sterreich.png)
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9d/Polish_territorial_demands_on_Paris_Peace_Conference_1919.png/220px-Polish_territorial_demands_on_Paris_Peace_Conference_1919.png)
V opozici proti programu českého státního práva stáli čeští Němci, kteří se nechtěli stát národnostní menšinou v českém státě a kteří proti programu českého státního práva stavěli požadavek na etnické rozdělení českých zemí na německou a českou část.[1] Na zemské úrovni se tento odpor projevoval zejména ve Slezsku (s německou většinou obyvatelstva), ale i na Moravě (s českou většinou obyvatelstva, ale národnostně neuvědomělou, a s německou většinou na zemském sněmu).
České státní právo po první světové válce[editovat | editovat zdroj]
Po skončení první světové války předlitavští Němci vyhlásili republiku Německé Rakousko, Sudetští Němci vyhlásili připojení k tomuto státu a odmítli být součástí Československa. Československo Sudety obsadilo a na pařížské mírové konferenci české historické hranice vůči Německému Rakousku obhájilo. Naopak se Československu podařilo ještě získat malou část Pruského Slezska (Hlučínsko) a Dolních Rakous (západní Vitorazsko, Valticko a Dyjský trojúhelník, tzv. České Rakousy).
Historické hranice se nepodařilo obhájit ve vztahu k Polsku, které si činilo nárok na větší část Těšínska. Po krátkém vojenském střetnutí a Polskem odmítnutém plebiscitu došlo k rozdělení Těšínska mezinárodní arbitráží a menší část připadla Polsku.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Houžvička (2005), str. 65-66.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Josef Kalousek: České státní právo, Bursík a Kohout, 1892
- Ladislav Josef Beran: České státní právo (CS Magazín)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HOUŽVIČKA, Václav. Návraty sudetské otázky. Praha: Karolinum, 2005. 546 s. ISBN 80-246-1007-8.