Čermníky
| Čermníky | |
|---|---|
.jpg) Letecký snímek vesnice z 50. let 20. století | |
| Lokalita | |
| Charakter | zaniklá vesnice |
| Obec | Březno |
| Okres | Chomutov |
| Kraj | Ústecký kraj |
| Historická země | Čechy |
| Stát |  Česko |
| Zeměpisné souřadnice | 50°22′21″ s. š., 13°23′46″ v. d. |
| Základní informace | |
| Katastrální území | Březno u Chomutova (37,3 km²) |
| Nadmořská výška | 253 m n. m. |
  Čermníky | |
| Další údaje | |
| Zaniklé obce.cz | 7 |
 Zdroje k infoboxu a českým sídlům.Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Čermníky (německy Tschermich) jsou zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Stávaly devět kilometrů východně od Kadaně při ústí Lužického potoka do řeky Ohře. Zanikly v roce 1967 zatopením v důsledku výstavby vodní nádrže Nechranice.
Název
[editovat | editovat zdroj]Jméno vesnice je odvozeno z příjmení významného obyvatele ve významu osada Čermníkovy rodiny, Čermníků a ve čtrnáctém století se vyskytovalo pouze v jednotném čísle. V historických pramenech se objevuje ve tvarech: Czirmnicze (1330), Czrmnicze (1437), Czrmnik (1453–1459), „w Czermiku“ (1543), „w Czermiczy“ (1547), „v Czyrmjku“ (1606), Tschürmig, Cžermik nebo Cžermut (1787), Čermíky a Tschirmich (1848 a 1854).[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Okolí Čermníků bylo osídleno už v pravěku. Nejstarší nálezy pocházejí ze sklonku středního paleolitu.[2] V místech asi padesát metrů jižně od vesnice bylo povrchovými sběry keramiky doloženo sídliště ze střední až pozdní doby hradištní.[3]
První písemná zmínka o Čermníkách pochází z roku 1330 ve spojení … in Czirmnicze medietatem ville.[1] Vesnice bývala rozdělena mezi více majitelů, ale zprávy o nich jsou jen fragmentární. Roku 1472 zde stával panský dvůr v držení Mikuláše Czedliczera, jehož pravděpodobný zeť Mates Eberle část svého majetku v Čermníkách prodal městu Kadaň a část odkázal svým dětem s podmínkou, že nechají městský díl zapsat do zemských desek. Město jej poté spravovalo jako jeden ze svých šosovních dvorů a roku 1547 o něj přišlo za účast na stavovském povstání. Jinou část vsi zdědil Beneš z Veitmile († 1496), který ji v roce 1479 prodal grünhainskému klášteru. Po zániku kláštera roku 1536 jeho majetek v Čermníkách spravovala královská komora, která jej také zastavila a později prodala. Roku 1608 ji koupilo město Chomutov, přičemž v jeho dílu oceněném na 5 188 kop a dvacet grošů žilo sedm poddaných.[4]
Po třicetileté válce nebyla vesnická stavení v dobrém stavu. Podle berní ruly v nich žili tři sedláci a dva chalupníci. Sedláci měli třináct potahů, devět krav, deset jalovic, 23 ovcí a čtrnáct prasat. Chalupníkům patřila jen jedna kráva, jedna jalovice a jedno prase. Pole byla popsána jako úrodná, ale významným zdrojem obživy bylo i rybářství. Také v pozdějších staletích přetrvával zemědělský charakter vesnice a na polích se pěstovaly kromě obilnin také brambory, řepa a v devatenáctém století také chmel.[4]
Čermníky leží na okraji pětipeské hnědouhelné pánve,[5] a uhlí se u vesnice těžilo už v šestnáctém století.[4] Zdejší uhelná sloj je rozdělena jílovitými proplástky do čtyř souvrství. Uhlí má navíc malou výhřevnost a obsahuje mnoho popela. Přesto zde v polovině devatenáctého století vznikly čtyři doly: František, Bedřich Jan, Karel a Terezie. Zanikly nejpozději v sedmdesátých letech devatenáctého století během hospodářské krize. Koncem téhož desetiletí byl otevřen už jen důl Oskar, který dodával uhlí pouze na lokální trh. U vesnice také vyvěral hořce chutnající sirnatý pramen, který v okolí vývěru vytvářel sintrové usazeniny.[5]
Z let 1842–1854 se dochovaly zprávy o zdejším kamenečném dole Marie Terezie a huti, které navázaly na starší tradici výroby kamence z Čachovic.[6] V devatenáctém století se u vsi v malém množství těžila také nekvalitní železná ruda a v panském lomu se mimo jiné v letech 1738–1752 lámal kámen používaný při stavbě březenského kostela.[4]
Na konci devatenáctého století stál u vesnice mlýn provozovaný až do padesátých let dvacátého století. Kromě něj zde byl jen jeden obchod a živnost provozovalo pět řemeslníků. Za první republiky fungovalo u mlýna pekařství a vesnice měla vlastní chudobinec.[4] Během druhé světové války dopadly dne 12. září 1944 na stráň v sousedství vesnice bomby shozené při bombardování, ale nezpůsobily žádné školy. Po válce byl v Čermníkách internační tábor pro Němce, kteří pracovali v kamenolomu a později se museli vystěhovat do Německa.[4] Čermníky zanikly v roce 1967 zatopením vodou vodní nádrže Nechranice.[7]
Přírodní poměry
[editovat | editovat zdroj]_-_Tschermig,_B%C3%B6hmen.jpg)
Čermníky stávaly v Mostecké pánvi[8] na pravém břehu Ohře u jeho soutoku s Lužickým potokem v nadmořské výšce okolo 253 metrů a jejich katastrální území měřilo 389 hektarů.[4] Místo, kde vesnice stávala, se nachází v jihozápadní části katastrálního území Březno u Chomutova zaplavené vodou nechranické přehrady v Mostecké pánvi.[8]
V roce 1853 podle vesnice pojmenoval Franz von Kobell minerál čermíkit (německy tschermigit),[9] jehož typová lokalita ležela v jejím katastrálním území.
V okolí vesnice se nacházely fosilní zbytky rostlin. Jejich nejstarší popis pochází z roku 1840, ale rozsáhlý výzkum proběhl v letech 1963–1965 v souvislosti s budováním nechranické přehrady. Zejména východně od vesnice byly z hornin slojového souvrství žatecké facie a jílů nadložního souvrství chomutovské facie získány vzorky přibližně sedmdesáti druhů třetihorních rostlin z období spodního miocénu (svrchní akvitán až spodní burdigal, resp. svrchní eger až spodní eggenburg). Druhové složení fosilií odpovídalo přechodné oblasti mezi deštnými pralesy a opadavými listnatými lesy teplejších oblastí mírného podnebného pásu.[10]
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 161 obyvatel (z toho 83 mužů), z nichž bylo třináct československé a ostatní německé národnosti. Všichni patřili k římskokatolické církvi.[11] Při sčítání lidu v roce 1930 měla vesnice 174 obyvatel. Kromě jedenácti Čechů a dvou lidí s neuvedenou národností byli všichni Němci. Jeden z nich byl evangelík, dva židé, jeden bez vyznání a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.[12]
| 1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1950 | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Obyvatelé | 173 | 183 | 157 | 160 | 130 | 161 | 174 | 86 |
| Domy | 28 | 30 | 28 | 32 | 32 | 31 | 31 | 22 |
Obecní správa a politika
[editovat | editovat zdroj]Po zrušení patrimoniální správy se Čermníky roku 1850 staly samostatnou obcí, kterou zůstala až do roku 1960, kdy byla připojena jako část obce k Libouši. Roku 1963 už ve vsi nikdo nežil a její katastrální území bylo připojeno k obci Březno.[4]
Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Čermníkách žilo 87 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[14]
Pamětihodnosti
[editovat | editovat zdroj]Ve vesnici stávala socha Piety z první poloviny osmnáctého století.[15] U silnice do Čachovic stával dvůr s jednopatrovým panským domem označovaným jako zámeček z první třetiny osmnáctého století. Dominantou zámecké budovy bývala oválná střední část s průčelím zdobenými dvojicí pilastrů s volutovými hlavicemi.[4]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek I. A–H. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1947. 728 s. Heslo Čermníky, Tschermich, s. 284–285.
- ↑ SMRŽ, Zdeněk. Archeologický výzkum v údolí Lužického potoka na Kadaňsku. Památky, příroda, život. 1984, roč. 16, čís. 2, s. 34.
- ↑ PEKSA, Vojtěch; CRKAL, Jiří. Středověké osídlení v povodí Lužického potoka na Kadaňsku. Archeologie západních Čech. Plzeň: Západočeské muzeum, 2020, roč. 11, čís. 1–2. ISSN 1804-2953. ISBN 978-80-7247-179-9.
- ↑ a b c d e f g h i BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Chomutovska. Díl III. Pod vodami vodní nádrže Nechranice. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1995. 34 s. Kapitola Čermníky, s. 12–15.
- ↑ a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 96, 143–144, 155. Dále jen Dějiny hornictví.
- ↑ Dějiny hornictví, s. 76.
- ↑ BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce okresu Chomutov. Památky, příroda, život. 1995, roč. 27, čís. 2, s. 44. ISSN 0231-5076.
- ↑ a b CENIA. Katastrální mapy, II. vojenské mapování, geomorfologická mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2020-11-10]. Dostupné online.
- ↑ ANDRLE, Michal. 8 nejslavnějších mineralogických lokalit aneb Kam v Česku za kameny?. 21. století [online]. 2011-06-22 [cit. 2020-11-10]. Dostupné online.
- ↑ BŮŽEK, Čestmír. Třetihorní květena z oblasti nechranické přehrady. Památky, příroda, život. 1974, roč. 5, čís. 1–2, s. 13–16.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 209.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 98.
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2016-12-11]. Kapitola Chomutov. Dostupné online.
- ↑ RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 14. ISSN 0231-5076.
- ↑ Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek I. A/J. Praha: Academia, 1977. 644 s. Heslo Čermníky, s. 182.
