Přeskočit na obsah

Českobratrská církev evangelická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z ČCE)
Českobratrská církev evangelická
Vznik
Datum17. 12. 1918 (sjednocením českojazyčných evangelických sborů vznikajících od roku 1781)
Registrace v ČR
Datum1. 9. 1991
Statutární orgán
NázevSynodní rada Českobratrské církve evangelické
SídloJungmannova 22/9, Praha 1-Nové Město, 110 00
ČlenPavel Pokorný (synodní senior, od 2021)
Jiří Schneider (synodní kurátor, od 2021)
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Rejstřík církví a náboženských společností
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Českobratrská církev evangelická (běžně jen evangelická církev, ve zkratce ČCE)[pozn. 1] je křesťanská církev působící na území České republiky, která přímo navazuje na odkaz světové i české reformace. Vznikla v roce 1918 spojením dvou evangelických církví povolených tolerančním patentem roku 1781. Její členové jsou běžně označováni jako evangelíci, případně českobratrští evangelíci.

Církev v roce 2022 evidovala 58 410 členů ve 248 společenstvích (tzv. farních sborech), v nichž slouží asi 200 farářů a farářek (bez započtení kazatelských stanic a výpomocných kazatelů).[2] Ve sčítání lidu roku 2021 se k ní výslovně přihlásilo 32 577 osob. Je dlouhodobě největší protestantskou církví v zemi a zároveň třetí největší církví po římskokatolické a pravoslavné církvi.[3][pozn. 2]

Charitativní činnost církev koordinuje prostřednictvím Diakonie Českobratrské církve evangelické, která je jedním z nejvýznamnějších poskytovatelů sociálních služeb v republice. Evangelická církev je zřizovatelem několika církevních škol a udržuje úzké vztahy s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Při církvi dále funguje nakladatelství Kalich a hlavním církevním periodikem je časopis Český bratr.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Někdejší synodní senior Joel Ruml
Generální sněm, Obecní dům, 1918

Církev navazuje na tradice církve evangelické augsburského (luterského) i helvetského (reformovaného) vyznání. Augsburské i helvetské církve byly v českých zemích jediné dvě protestantské církve povolené Tolerančním patentem císaře Josefa II. z roku 1781. Požadavky unie evangelických sborů obou vyznání se silně ozvaly již v souvislosti s revolucí roku 1848. O jejich sjednocení "v jednu Českobratrskou církev" usiloval především reformovaný farář Bedřich Vilém Košut.[5] Tyto snahy narážely na konfesionální rozdíly mezi oběma církvemi i na odpor německojazyčných evangelíků (především luterského vyznání) a vídeňské vlády.[6] Ke sloučení českých sborů tak nakonec došlo až po vyhlášení Československé republiky, a to svobodným rozhodnutím zástupců všech českých sborů na generálním sněmu v prosinci 1918.[7] Nově vzniklá unie kromě svých augsburských a helvetských tradic sama sebe chápala i jako pokračovatelku tradice české reformace, husitského hnutí, církve podobojí i Jednoty bratrské. Svým dnešním názvem Českobratrská církev evangelická programově naznačuje svou návaznost na první (domácí) i druhou (světovou) reformaci, tak i to, že za své pravidlo víry a života uznává evangelium Ježíše Krista, dosvědčované v Písmu Starého i Nového zákona.

Teologie a náboženský profil

[editovat | editovat zdroj]

Profil Českobratrské církve evangelické určují její luterské a kalvínské kořeny spolu s tradicí české reformace. Neprofilovala se jako národní církev, i když výrazně souzněla s českým vlastenectvím a demokratickými ideály první československé republiky.[6] Při svém vzniku se přihlásila k České konfesi z roku 1575 a k Bratrské konfesi z roku 1662. Roku 1947 svou příslušnost k luterské a kalvínské tradici potvrdila tím, že se oficiálně přihlásila i k Augsburské konfesi z roku 1530 a Druhé helvetské konfesi z roku 1566. Ačkoliv v nové církvi výrazně převládaly kalvínské sbory, konfesní rozdíly nikdy nevyvolávaly větší problémy.[6]

„ Českobratrská církev evangelická, stručně zvaná Evangelická církev, vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, která ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob. Vyjadřuje svou naději, že spolu s ostatními křesťany má účast na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého. [...] V poslušnosti a svobodě víry se učí ze starokřesťanských vyznání víry Apoštolského, Nicejskocařihradského a tzv. Athanasiova, i z konfesí reformačních, čtyř článků pražských, vyznání Jednoty českých bratří podle vydání J. A. Komenského z r. 1662, Českého vyznání, vyznání Augsburského a Druhého vyznání helvetského. “
— Preambule Církevního zřízení[8]

Obě evangelické církve před rokem 1918 byly prodchnuty liberální teologií, ale silný vliv si ve sjednocené církvi po první světové válce získávala i dialektická teologie Karla Bartha. Dalším silným vlivem se po druhé světové válce stala civilní interpretace evangelia německého luterského teologa Dietricha Bonhoeffera. Tato myšlenka rezonovala i v Českobratrské církvi evangelické v neoficiálním a komunistickým režimem potlačovaném hnutí Nová orientace, které vzniklo na konci padesátých let a poskytlo teologické východisko i politickému disentu uprostřed církve v dalších desetiletích. K liberální orientaci se církev přihlásila roku 1953 umožněním ordinace žen i pokusy o dialog s marxistickou filosofií v šedesátých letech. Představitelé církve se pak výrazně angažovali v „obrodném procesu“ druhé poloviny šedesátých let a synod pak jednoznačně odmítl invazi vojsk Varšavské smlouvy. Řada členů církve, duchovních i teologů se pak angažovala v odporu vůči normalizaci i v činnosti Charty 77.[6]

V církvi vždy existovaly i probuzenecky laděné směry. Již za první republiky vznikl spolek Snaha, který v reakci na náboženskou vlažnost liberálního protestantismu usiloval o prohloubení zbožnosti uvnitř Českobratrské církve evangelické i mimo ni. Na sklonku komunistického režimu v církvi sílilo i evangelikální hnutí, spojené především s působením vikáře Dana Drápala v pražském sboru Na Maninách, ale tato skupina se po roce 1989 s českobratrskou církví rozešla a vytvořila samostatnou církev Křesťanská společenství.[6]

Českobratrská církev dodnes prakticky uplatňuje věroučnou i liturgickou různorodost a demokratický charakter církevního provozu. To z ní činí jednu z nejliberálněji orientovaných českých církví. V mezinárodním srovnání se tak řadí k dominantnímu „mainstreamovému“ protestantismu.[6]

Život církve

[editovat | editovat zdroj]

Věřící

[editovat | editovat zdroj]
Rok Českobratrští evangelíci v Česku
dle sčítání lidu[9]
1921 231 199 2,31 %
1930 290 994 2,73 %
1950 401 729 4,52 %
1991 203 996 1,73 %
2001 117 212 1,15 %
2011 51 858 0,50 %
2021 32 577 0,31 %

Při sčítání lidu se k Českobratrské církvi evangelické v roce 2001 hlásilo 117 212 obyvatel, o deset let později 51 936 obyvatel (vedle toho 8158 osob obecně k protestantství či evangelictví) a v roce 2021 pak 32 577 obyvatel (vedle toho 27 149 osob k protestantství či evangelictví bez udání konkrétní církve).[10][11][12]

  • Věková struktura osob, které se při sčítání lidu roku 2011 hlásily k ČCE
    Věková struktura osob, které se při sčítání lidu roku 2011 hlásily k ČCE

Postavení žen v církvi

[editovat | editovat zdroj]

První synod církve v roce 1921 přijal Církevní zřízení, které obsahovalo mj. zásadu rovnosti mužů a žen.[13] Na Husově bohoslovecké fakultě (dnešní Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy) studovaly ženy od roku 1922, mohly v církvi i kázat na základě licence ke kázání (jako první ji získala Růžena Nováková v roce 1925), ale ordinace žen schválena nebyla, i když o ní od 20. let 20. století probíhaly diskuse.[13] Nakonec byla schválena 11. synodem v roce 1953, a to poměrem hlasů 79 pro, 1 proti a 1 se zdržel.[13] První ordinované ženy byly hned čtyři, a to Jarmila Jeschkeová, Eva Nechutová (Peroutková), Antonie Slámová a Alena Šounová (Srnková), ordinaci vykonal synodní senior Viktor Hájek 13. prosince 1953 v Poděbradech.[14] V roce 2003 se první žena dostala do funkce seniorky (tj. nejvyšší duchovní představitelky seniorátu), když byla do této funkce pro Pražský seniorát na konventu tohoto seniorátu zvolena Lýdia Mamulová.[15] Ve funkci seniorky sloužily též farářky Ester Čašková (v Horáckém seniorátu v letech 2004–2007) a Martina Šeráková Vlková (v Ústeckém seniorátu v letech 2013–2017). Ve funkci seniorátní kurátorky, tj. nejvyšší laické představitelky seniorátu, působila jako první Naděje Mandysová (v Chrudimském seniorátu v letech 1985–1991),[16] dále Zdena Skuhrová, Blanka Nová, Mahulena Čejková, Vlasta Erdingerová, Eva Skálová, Jana Brahová, Simeona Zikmundová, Eva Šťouračová, Noemi Batlová a Jana Uhlířová.[17]

V synodní radě působila první žena, náměstkyně synodního kurátora Naděje Mandysová, od roku 1991, dále pak synodní kurátorky Lydie Roskovcová (1997–2003), Mahulena Čejková (2003–2009) a Lia Valková (2009–2015) a náměstkyně synodních kurátorů či kurátorek Eva Zadražilová (první žena ve dvou volebních obdobích synodní rady), Simona Kopecká a Jana Šarounová.

V současnosti (červenec 2023) slouží na sborech církve 57 farářek a 1 jáhenka, další ženy slouží jako kaplanky v armádě, na školách Evangelické akademie atp. Kurátorek jednotlivých sborů je 86, což je zhruba třetinové zastoupení.

Vztah k lidem s menšinovou sexuální orientací

[editovat | editovat zdroj]
Interiér kostela U Jákobova žebříku, kde se od počátku své činnosti schází spolek Logos.

Diskuse o vztahu k LGBT lidem probíhala v církvi od 80. let 20. století.[18] V roce 1989 vydal lékař a pozdější synodní kurátor církve Zdeněk Susa v církevním časopise Český bratr článek Rozhovor o homosexualitě, kde dokládá, že homosexualita je vrozená a mj. píše: „Těmto lidem je možno doporučit celoživotní pohlavní zdrženlivost, ale nelze ji tvrdě vyžadovat a odsuzovat ty, kteří jí nejsou schopni. Biblické zákazy homosexuálního chování nás k tomu neopravňují. Bůh přece netrestá postižené lidi za jejich postižení.“[19] Poté redakce otiskla i reakce na tento článek.[20] V letech 1993–1994 vznikl spolek Logos, platforma pro věřící z komunity LGBT+, který se scházel v prostorách evangelického sboru v Praze-Kobylisích – v kostele U Jákobova žebříku. Spolek Logos také v roce 1994 inicioval zřízení gay linky pomoci na půdě SOS centra Střediska křesťanské pomoci Diakonie Českobratrské církve evangelické.[18] V roce 1997 29. synod ČCE uložil na svém 3. zasedání synodní radě vytvořit pracovní skupinu pro otázky homosexuálních vztahů.[21] V roce 2000 30. synod přijal usnesení „Synod prosí členy církve, aby s porozuměním přijímali spoluobčany s homosexuální orientací jako své bližní. Církev se chce nadále touto problematikou zabývat“.[18] V již zmíněném kostele U Jákobova žebříku proběhlo 1. června 2002 historicky první požehnání homosexuálního partnerství v Česku (před vznikem zákona o registrovaném partnerství), páru požehnal místní farář Jiří Štorek a libeňský farář Ondřej Stehlík, v roce 2006 požehnala opět v kobyliském sboru místní farářka Simona Tesařová uzavřenému registrovanému partnerství, v roce 2010 žehnal farář Miloš Rejchrt při udílení registrovaného partnerství na Staroměstské radnici.[22] Od té doby proběhla podobná požehnání i v dalších sborech Českobratrské církve evangelické.[18]

Mikuláš Vymětal, celocírkevní farář pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené

V roce 2005 31. synod „vděčně přijal“ dokument „Problematika homosexuálních vztahů“,[23] o rok později církev vydala stejnojmennou publikaci, kde je v kapitole „Homosexualita ve světle biblických textů“ kritický výklad biblických textů, které se mohou nějak vztahovat k homosexualitě. Na této kapitole spolu pracovali Martin Prudký, tehdejší vedoucí katedry Starého zákona Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a pozdější děkan fakulty, a Jan Roskovec, tehdejší vědecký pracovník katedry Nového zákona ETF UK a také pozdější děkan ETF. Publikace dále obsahuje kapitoly Eticko-teologický pohled na homosexualitu od Jindřicha Halamy a Medicínský pohled na homosexualitu sepsaný trojicí lékařů – Antonínem Brzkem, Dagmar Křížovou a Ivem Procházkou.[24] V roce 2006 Spolek evangelických kazatelů vydal na své valné hromadě stanovisko, v němž přímo podpořil vznik zákona o registrovaném partnerství.[18] Od roku 2011 je součástí festivalu Prague Pride společná bohoslužba v evangelickém kostele U Martina ve zdi v Praze.[18] V roce 2015 církev zřizuje místo celocírkevního faráře pro menšiny, který má ve své agendě i starost o komunitu LGBTQ, a povolává na tuto pozici Mikuláše Vymětala.[25] V roce 2022 synod přijal text „Žijeme spolu v jedné církvi“, který obsahuje i omluvu za to, že se lidé homosexuální orientace mnohdy nemusí cítit ve sborech církve dobře, a vyznání, že v minulosti církev často těmto lidem ubližovala.[26] V roce 2023 synod na návrh z rozpravy přijal usnesení: „Synod ČCE souhlasí s možností požehnání svazků osob stejného pohlaví, pokud o to požádají. Synod ČCE vnímá, že názory na tuto otázku nejsou v církvi jednotné, podporuje činnost komise pro soužití s LGBTQ lidmi a pokračování diskuse v církvi o tomto tématu. Synod konstatuje, že žádný kazatel není povinen žehnat svazkům osob stejného pohlaví.“[27] S žehnáním homosexuálním párům ale někteří členové církve nesouhlasí a žádají o revokaci tohoto usnesení.[28] Čtyři faráři Českobratrské církve evangelické se v červenci 2023 přidali k prohlášení zástupců řady českých církví proti „manželství pro všechny“.[29] „Manželství pro všechny“ naopak mj. podporují mediálně známí evangeličtí faráři Pastoral Brothers.[30]

Tiskoviny

[editovat | editovat zdroj]

Církev vydává časopis Český bratr (od roku 1924).[31] Do roku 2018 vycházel časopis pro mládež Nota nebe,[32] jenž se do konce roku 2013 jmenoval Bratrstvo.[33] Lidé z církve často přispívají také do novin Kostnické jiskry, které jsou celoprotestantským periodikem.

Struktura církve

[editovat | editovat zdroj]

Českobratrskou církev evangelickou tvoří tzv. sbory, a to na třech úrovních:

  • sbor farní (tj. místní společenství, farnost),
  • sbor seniorátní (tj. společenství farních sborů určitého území; seniorát je v tomto smyslu ekvivalentem katolické diecéze),
  • sbor povšechný (tj. celocírkevní úroveň).

Spravována je způsobem presbyterně-synodním.

Farní sbor

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Seznam sborů Českobratrské církve evangelické.

Farní sbor je základní jednotkou církve, spravovaný staršovstvem (presbyterstvem), které je voleno z členů sboru sborovým shromážděním, to volí i faráře. O­n a jeden z presbyterů – kurátor – jsou společně představiteli sboru a jeho statutárními zástupci. Církev tvoří 251 sborů.

Seniorátní sbor

[editovat | editovat zdroj]

Seniorátní sbor (seniorát) je společenství sborů spojených v určitém obvodu ke společné církevní činnosti a správě. O jeho věcech rozhoduje seniorátní shromáždění zvané konvent, jehož členy jsou poslanci příslušných sborů, volení na čtyřleté funkční období. Konvent volí stejným dílem z presbyterů a farářů na šestileté období seniorátní výbor v čele se seniorem a seniorátním kurátorem. Sídlem seniorátu je vždy sbor, kde je senior farářem.

Senioráty Českobratrské církve evangelické

Církev tvoří 14 seniorátů:

Povšechný sbor

[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší úrovní správy církve je povšechný sbor, čili celá církev. Církev spravuje Synodní rada, což je šest volených osob (tři faráři a tři laici), nejvyšším zákonodárným a řídícím shromážděním (parlamentem), složeným z volených poslanců, je synod. Jménem celé církve jednají synodní senior a synodní kurátor.

Vzdělání

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy a Evangelická akademie.

Od počátků protestantství se na vzdělání a výuku kladl velký důraz. První evangelické školy vznikaly už od tolerančního patentu a v 19. století jich bylo více než 100. Vysokoškolské vzdělání kazatelů i laiků zajišťuje Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy.

Střední a vyšší odborné vzdělání zajišťují tyto školy:

Církev též provozuje tři základní školy: Bratrská škola v Praze, Filipka: Škola příběhem – církevní základní škola v Brně a základní školu v Sudicích na Blanensku.

Diakonie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Diakonie Českobratrské církve evangelické.

V roce 1989 byla obnovena činnost Diakonie Českobratrské církve evangelické, která poskytuje ve více než 130 zařízeních ve všech regionech České republiky sociální, zdravotní a pastorační pomoc a péči lidem, kteří se vlivem svého zdravotního postižení, věku, nemoci nebo osamocení dostali do obtížné životní situace. Provozuje 7 speciálních škol pro děti s mentálním a kombinovaným postižením. V roce 2004 byl otevřen první evangelický hospic - Citadela ve Valašském Meziříčí.

Od roku 1989 se církev podílí na nemocniční, vojenské a vězeňské duchovní službě.

Ekumenická spolupráce

[editovat | editovat zdroj]

Církev je členem:

Významné osobnosti s členstvím v církvi

[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti politického a společenského života

[editovat | editovat zdroj]

Akademici

[editovat | editovat zdroj]

Spisovatelé, hudebníci a umělci

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Výjimečně též CČBE.[1]
  2. ↑ Dalších 27 149 lidí ve sčítání lidu z roku 2021 uvedlo jako své vyznání „protestantská/evangelická víra (protestant, evangelík)“. Část z nich může být členy ČCE.[4]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KLÍPA, Jan. 130 – léto 2002. Getsemany [online]. 2002 [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. ISSN 485X 1210 485X. 
  2. ↑ Kdo jsme? [online]. Českobratrská církev evangelická [cit. 2022-01-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ KLÉZL, Tomáš. Věřících přibývá, církvím ubývají. Milion lidí se k nim nepřihlásilo, ukázalo sčítání. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2022-01-21 [cit. 2023-07-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ ŠTAMPACH, Ivan. Další podrobnosti o náboženství v loňském sčítání lidu. Dingir [online]. 2022-01-24 [cit. 2023-07-11]. Dostupné online. 
  5. ↑ HREJSA, Ferdinand. Dějiny české evangelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech. Praha: ČCE, 1927. S. 273-274. 
  6. ↑ a b c d e f Religionistická encyklopedie. Českobratrská církev evangelická [online]. Příprava vydání Zdeněk Nešpor. Sociologický ústav AV ČR [cit. 2024-07-30]. Dostupné online. 
  7. ↑ Ustavující generální sněm Českobratrské církve evangelické, konaný v Praze 17. a 18. prosince 1918. Praha: Nákladem Synodního výboru českobratrské církve evangelické, 1919. 59 s. Dostupné online. 
  8. ↑ Církevní zřízení [online]. [cit. 2024-07-30]. Dostupné online. 
  9. ↑ Obyvatelstvo podle náboženského vyznání podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001 [online]. Český statistický úřad [cit. 2021-01-14]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  10. ↑ Náboženská víra. Sčítání 2021 [online]. Český statistický úřad [cit. 2022-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-01-22. 
  11. ↑ Nové výsledky zpochybňují pokles věřících tradičních církví. Sčítání proběhlo i na Slovensku [online]. Christnet.eu, 20. ledna 2022 [cit. 2022-02-01]. Dostupné online. 
  12. ↑ VAŇÁČ, Martin. Náboženská víra podle sčítání v České republice | Getsemany. Getsemany, křesťanský měsíčník [online]. Institut ekumenických studií v Praze, 6. února 2022 [cit. 2022-02-07]. Čís. 345. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c MAMULOVÁ, Lýdia. Ordinace žen v církvi jako otázka autority. Český bratr. 11. 2010, roč. 86, čís. 11, s. 7–10. Dostupné online. ISSN 1211-6793. 
  14. ↑ Ordinace žen. Český bratr. 1. 1954, roč. 30, čís. 1, s. 15. Dostupné online. 
  15. ↑ ŠTRÁFELDOVÁ, Milena. Farářka Mamulová je v Praze první evangelickou seniorkou [online]. Praha: Český rozhlas, 2003-11-09 [cit. 2021-03-15]. Dostupné online. 
  16. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 1969–1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Miroslav Brož. Praha: Kalich, 2002. 414 s. ISBN 80-7017-697-0. S. 89. 
  17. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 2000–2017. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Lenka Dobšová a Monika Voženílková. Praha: Kalich, 2019. 518 s. ISBN 978-80-7017-259-9. S. 60–72. 
  18. ↑ a b c d e f https://e-cirkev.cz/spolu/
  19. ↑ SUSA, Zdeněk. Rozhovor o homosexualitě. Český bratr. 10. 1989, roč. 65, čís. 10, s. 150–151. Dostupné online. 
  20. ↑ Ohlasy. Rozhovor o homosexualitě. Český bratr. 3. 1990, roč. 66, čís. 3, s. 34. Dostupné online. 
  21. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 1969–1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Miroslav Brož. Praha: Kalich, 2002. 414 s. ISBN 80-7017-697-0. S. 74. 
  22. ↑ KOSTIHA, Stanislav; KASIMÍR, Milan. Logos 1992 až 2012. Systematická zpráva [online]. Praha: LOGOS Česká republika [cit. 2016-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-12. 
  23. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 2000–2017. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Lenka Dobšová a Monika Voženílková. Praha: Kalich, 2019. 518 s. ISBN 978-80-7017-259-9. S. 47. 
  24. ↑ plný text publikace
  25. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 2000–2017. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Lenka Dobšová a Monika Voženílková. Praha: Kalich, 2019. 518 s. ISBN 978-80-7017-259-9. S. 55. 
  26. ↑ https://synod.e-cirkev.cz/zpravy-ze-synodu/2022/zijeme-spolu-v-jedne-cirkvi/
  27. ↑ https://synod.e-cirkev.cz/zpravy-ze-synodu/2023/zaver-synodu-rozsahla-debata-k-otazce-zehnani-lgbt-parum/
  28. ↑ TRUSINA, Tomáš. Otázky nad diskusí o žehnání stejnopohlavním párům. Protestant. 6. 2023, čís. 6. Dostupné online. 
  29. ↑ https://www.protext.cz/zprava.php?id=44058
  30. ↑ ŠLECHTA, Radim. Faráři Pastoral Brothers: Manželství pro všechny by církev měla podpořit (Rozhovor). Refresher [online]. 2022-05-23 [cit. 2023-07-09]. Dostupné online. 
  31. ↑ Evangelický časopis Český bratr [online]. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické [cit. 2014-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-18. 
  32. ↑ Církevní tisk [online]. Praha: Českobratrská církev evangelická [cit. 2019-07-31]. Kapitola Nota nebe. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-31. 
  33. ↑ Zasedání synodní rady ČCE ze dne 12. 11. 2013 [online]. Praha: Synodní rada Českobratrské církve evangelické, 2013-11-12 [cit. 2014-02-28]. Kapitola Koncepce časopisu Bratrstvo na rok 2014. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-23. 
  34. ↑ PLÍŠKOVÁ, Jana. Bez postranních zájmů. Rozhovor s poslankyní za stranu Pirátů Olgou Richterovou. Český bratr. Červen 2020, roč. 96, čís. 6. Dostupné online. ISSN 1211-6793.  Archivováno 24. 11. 2020 na Wayback Machine.
  35. ↑ Poznámky pozdního příchozího. Protestant [online]. [cit. 2018-11-07]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Českobratrská_církev_evangelická&oldid=24405275“