Émile Verhaeren

Émile Verhaeren
Émile Verhaeren
	Émile Verhaeren ; portrét: Theo Van Rysselberghe
Rodné jméno	Émile Adolphe Gustave Verhaeren
Narození	21. května 1855; Sint-Amands, Belgie
Úmrtí	27. listopadu 1916 (ve věku 61 let); Rouen, Francie
Příčina úmrtí	železniční nehoda
Místo pohřbení	Sint-Amands (51°3′26″ s. š., 4°12′3″ v. d.); tomb of Emile Verhaeren and Marthe Verhaeren
Povolání	spisovatel, básník a dramatik
Alma mater	Katolická univerzita v Lovani; Stará univerzita v Lovani; Sint-Barbaracollege
Ocenění	Taylorian Lecture
Manžel(ka)	Marthe Massin
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Émile Adolphe Gustave Verhaeren (21. květen 1855 Sint-Amands, Belgie – 27. listopad 1916 Rouen) byl belgický, francouzsky píšící básník a dramatik.

Život

Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands (francouzsky Saint-Amand), ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem La Jeune Belgique. Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda (1836–1924, ten založil socialisticky orientovanou revui L’Art Moderne, která vycházela v letech 1886–1914). Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce. Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil. V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud. Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak.^[1],^[2]

Dílo

Debutuje sbírkou parnasistní žánrové poezie Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky). Později prožívá období těžkého symbolismu. Tři sbírky z tohoto období (Večery, Porážky a Černé pochodně) jsou někdy označovány jako Trilogie rozvratu (Trilogie du désarroi).

Po překonání osobní krize obrací svou pozornost k otázkám civilizace a sociálního pokroku. Oslavuje město, civilizační pokrok, schopnosti zástupů, doufá v humanitární sbratření lidstva. Typická díla jsou sbírky Přeludné krajiny a Chapadlovitá města a kolektivní drama Svítání.

Své ženě Marthe věnoval tři sbírky milostné poezie: Jasné chvíle (1896), Odpolední chvíle (1905), Večerní chvíle (1911). O vztahu manželů dále svědčí soubor korespondence Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, vydaný v roce 1937.

Dále napsal obsáhlý soubor básní (5 dílů) o domově s názvem Celé Flandry (1904–1911). Jednotlivé díly jsou: Prvé něžnosti, Girlanda dun, Hrdinové, Štítová města, Pláně.

Po vypuknutí první světové války píše díla na podporu okupované vlasti: báseň Rudá křídla války, esej Krvácející Belgie.^[1]

Básně

zdroje:^[1]

Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky)
Les Moines, 1886 (Mniši)

Trilogie du désarroi (Trilogie rozvratu):

Les Soirs, 1887 (Večery)
Les Débâcles, 1888 (Porážky)
Les Flambeaux noirs, 1891 (Černé pochodně)
Les apparus dans mes chemins, 1891 (Zjevení na mých cestách)
Les bords de la route, 1891 (Okraje cesty)
Les Campagnes hallucinées, 1893 (Přeludné krajiny)
Les Villes tentaculaires, 1895 (Chapadlovitá města)
Les Villages illusoires, 1895 (Přízračné vesnice)
Les Heures claires, 1896 (Jasné chvíle)
Les Visages de la vie, 1899 (Tváře života)
Les Forces tumultueuses, 1902 (Změtené síly)
Toute la Flandre, 1904–1911 (Celé Flandry)
- Les Tendresses premiéres, 1904 (Prvé něžnosti)
- La Guirlande des dunes, 1907 (Girlanda dun)
- Les Héros, 1908 (Hrdinové)
- Les Villes á pignons, 1910 (Štítová města)
- Les Plaines, 1911 (Pláně)
Les Heures d'après-midi, 1905 (Odpolední chvíle)
La Multiple Splendeur, 1906 (Mnohonásobný lesk, česky 1917)
Les Rythmes souverains, 1910 (Svrchované rytmy)
Les Heures du soir, 1911 (Večerní chvíle)
La Belgique sanglante, 1915 (Krvácející Belgie) esej
Les Ailes rouges de la guerre, 1916 (Rudá křídla války) báseň
Les Flammes hautes, 1917

Divadelní hry

Les Aubres, 1898 (Svítání, česky 1905 KDA sv. 4, 1925) kolektivní drama, spolu se sbírkami Přeludné krajiny a Chapadlovitá města tvoří tzv. triptych sociální poezie)
Le Cloître, 1900 (Klášter, hra o čtyřech jednáních, česky 1935)
Philippe II, 1901 (Filip II., česky 1921, 1962, drama o osudu Dona Carlose, syna španělského krále Filipa II.)
Heléne de Sparte, 1909 (Helena spartská, tragédie o čtyřech dějstvích, česky 1925)

Práce o umění

výběr statí a článků o umění:

Sensations 1926 (Zážitky)
Impressions 1926–1928 (Dojmy, tři svazky)
Ecrits sur l'art, 1997, ISBN 978-2-8040-0986-1

Korespondence

A Marthe Verhaeren: 219 lettres inédites 1937, 1951 (Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, korespondenci z let 1889–1916 připravil René Vandevoir)
Correspondance générale 1996 (Souborná korespondence)

Česky vyšlo

Svítání, překlad Stanislav Kostka Neumann, KDA, 1905; týž překlad Praha, Jan Fromek, 1925
Rembrandt, překlad Stanislav Diviš, Praha, Alois Hynek, 1912
Mnohonásobný lesk, překlad František Rut Tichý, Praha, Kočí, 1917
Obdiv světa, překlad František Rut Tichý
Filip II., překlad Otokar Fischer, Praha, Aventinum, Otakar Štorch-Marien, 1921
Vzpoura, překlad Jindřich Hořejší, Praha, Borový, 1923
Helena spartská, překlad Stanislav Hanuš, Praha, Kvasnička a Hampl, 1925. Dostupné online.
Staří mistři, Praha, SNKLHU, 1957
Žárné chorály, výbor z poezie, přeložil Jiří Konůpek, Praha, Mladá fronta, 1960
Básně - výbor, překlady Jiří Konůpek a Jan Zábrana, obsahuje stať F.X.Š., Praha, SNKLU, 1962,edice Světová četba, Sv. 294
Filip II., překlad František Rut Tichý, Praha, Orbis, 1962

Verhaerenovi čeští překladatelé

Jaroslav Vrchlický
František Rut Tichý (Obdiv světa, 1917; Mnohonásobný lesk, 1917; Filip II. 1962)
Stanislav Hanuš (Helena spartská, 1925)
Karel Čapek
Stanislav Kostka Neumann (drama Svítání, 1905)
Emanuel Lešehrad
Jindřich Hořejší (Vzpoura, 1923)
Jiří Konůpek (Žárné chorály, výbor, 1960)
Jan Zábrana (Básně, 1962)

Literatura o Verhaerenovi

francouzsky

Jean-Marie Culot, Bibliographie de Emile Verhaeren, éditions Duculot, 1954
Gilles Van Grasdorff et Alain Antoine-Plisnier, Dites-nous Emile Verhaeren, Bruxelles, Chabassol, 1986
Béatrice Worthing, Emile Verhaeren (1855–1916), Paris, Mercure de France, 1992
Marcel Wardavoir, Les Heures sombres d'Emile Verhaeren, éditions Le Livre, 1995
David Gullentops, L'inventaire de la bibliothèque d'Emile Verhaeren, Paris, 1996.
David Gullentops, Poétique de la lecture. Figurativisations et espace tensionnel dans la poésie d'Emile Verhaeren, VUB-University Press, 2001
Vincent Leroy, Le Poète belge Emile Verhaeren, Soignies, éditions Azimuts, 2006

česky

František Xaver Šalda: Émile Verhaeren, odpověď na otázku po smyslu jeho díla, 1917, původně úvod ke knize Mnohonásobný lesk, otištěno též ve výboru básní 1962
ŠALDA, František Xaver. heslo Émile Verhaeren. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1907. ISBN 80-7185-057-8. Svazek XXVI. S. 574–575.
- text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha : Československý spisovatel, 1986,
Václav Černý: Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše, Praha, Československý spisovatel, 1955
Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983
Jaroslav Fryčer: heslo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2, str. 706-707

Odkazy

Poznámky

↑ ^a ^b ^c Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983
↑ heslo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, str. 706-707

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Émile Verhaeren na Wikimedia Commons
Autor Émile Verhaeren ve Wikizdrojích
Encyklopedické heslo Verhaeren v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Émile Verhaeren
Digitalizovaná díla Émila Verhaerena v České digitální knihovně
(francouzsky) Vybrané básně
(česky) Medailon a seznam díla Archivováno 24. 5. 2008 na Wayback Machine.

[Fischer-1] Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983

[2] slo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, str. 706-707

[1]

[2]