Přeskočit na obsah

Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Kostel svatého Mikuláše (Staré Město) nebo Kostel svatého Mikuláše (Vršovice).
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze
Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťMalá Strana
Souřadnice50°5′16″ s. š., 14°24′13″ v. d.
Map
Základní informace
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Diecézearcidiecéze pražská
Vikariátprvní pražský vikariát
FarnostPraha-Malá Strana
Statusfiliální kostel
Užívánípravidelně
Zasvěcenísvatý Mikuláš
Architektonický popis
ArchitektKryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer
Stavební slohbaroko
Typ stavbytrojlodní kostel s výklenkovými kaplemi
Výstavba1703–1711 a 1737–1752–po roce 1752
Specifikace
Délka61,5 m
Šířka26,4 m
Umístění oltářevýchodní strana
Další informace
Adresahorní Malostranské náměstí 110 00 Praha, Malá Strana
UliceMalostranské náměstí
Oficiální webOficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše, je barokní kostel nacházející se v Praze na Malostranském náměstí. Chrám je někdy díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy.[1]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Gotický kostel sv. Mikuláše na Sadelerově prospektu z roku 1606; vlevo v pozadí rotunda sv. Václava.
Václav Kolowrat-Libštejnský s půdorysným plánem malostranské koleje a chrámu
Kostel sv. Mikuláše, hlavní (západní) fasáda
Erb a pamětní deska stavebníka a mecenáše Františka Karla Libštejnského z Kolovrat
Sochy sv. Ambrože a Řehoře Velikého z balustrády prvního patra chrámu

Na místě stál původně gotický farní kostel ze 13. století zasvěcený taktéž Mikuláši z Myry. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1625 získali kostel a sousední domy jezuité,[2] kteří farnost přenesli k sousední románské rotundě sv. Václava. Výstavbu nového chrámu umožnil především velký dar, který 1654 poskytl Václav Libštejnský z Kolovrat (1634–1659), který se zřekl svého majetku, aby mohl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Veškeré své finance čítající 178 500 zlatých určil na stavbu chrámu sv. Mikuláše a profesního domu v Praze na Malé Straně.[3][4]

Ve druhé polovině 17. století začali jezuité uprostřed náměstí stavět podle projektu Giovanniho Domenica Orsiho nový komplex budov malostranské koleje, kterému ustoupila i dosud jediná svatyně, rotunda sv. Václava. Kostel sv. Mikuláše, jehož základní kámen byl položen 6. září 1673,[5] se oproti stavebnímu plánu opozdil, protože vyžadoval finanční dotaci soukromého donátora, jímž byla rodina Kolowratů. Kostel sv. Mikuláše byl postaven ve dvou etapách v průběhu první poloviny 18. století.

Z let 1703–1711 pochází západní průčelí, prostor předsíně s kruchtou, první západní kaple sv. Barbory, kaple sv. Anny a dvě pole lodi s bočními kaplemi, provizorně uzavřené zdí. Projekt a výstavbu první stavební fáze podle nových, již vrcholně barokních plánů připsal již koncem 18. století František Martin Pelcl) architektu Kryštofu Dientzenhoferovi. Jeho autorství není písemnou smlouvou doloženo a je dosud nejisté.[6] Kamenické práce prováděl František Santini-Aichel, po jeho smrti v roce 1709 pokračoval Pietro della Torre.[7] V dalších letech pokračovaly kamenické a štukatérské práce uvnitř hotové části kostela.

Od roku 1737 byly zahájeny práce na dostavbě kostela pod vedením Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který předložil plány již roku 1728. Bylo vybudováno třetí pole lodi kostela, která byla upravena i v původní části a její strop scelen do složitě tvarovaného podkladu pro fresku. Nový byl také trojlistý závěr kostela s odvážně řešenou kupolí a štíhlá přilehlá věž. V roce 1752, po Dientzenhoferově úmrtí na konci roku 1751, již na stavbě kostela i věže probíhaly dokončovací práce. Tvůrčí přínos jeho žáka a zetě, nového vedoucího stavby Anselma Luraga, proto není významný. V následujících letech se dokončovala chrámová výzdoba oltáři, sochami a freskami.[8]

Program záchrany architektonického dědictví

[editovat | editovat zdroj]

V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v roce 2005 na opravu památky čerpáno 3 Kč.[9]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Ale zato ten překrásný rozhled! Nad malostranskými střechami, které máte pod nohama, objeví se v překvapivé blízkosti chrám svatého Mikuláše. Se vzdušným, lehkým půvabem, plný barev a světel vznáší se jeho těžký masív k obloze. “
— Jaroslav Seifert[10]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Chrám tvoří jihovýchodní část komplexu bývalého jezuitského profesního domu. Výchozí předlohou dispozice všech jezuitských chrámů byl hlavní jezuitský vzorový kostel Il Gesù v Římě, jehož konečným architektem byl Giacomo della Porta.

Exteriér

[editovat | editovat zdroj]
  • Západní (hlavní) průčelí chrámu je trojosé a trojetážové. Podle svislé osy je zdola odstupněno třemi schodišti se třemi portály. konvexně-konkávně zvlněné římsy a rytmus architektonických prvků při pohybu diváka vytváří iluzi pohybující se hmoty. Fasádu první etáže rytmizují dva páry sloupů a čtyři pilastry, Nad štítem středního portálu je osazen plastický kamenný znak Františka Karla Libštejnského, hraběte z Kolowrat, stavebníka kostela a strýce hlavního mecenáše stavby jezuity Václava Libštejnského,[3] který zemřel čtyři roky před jejím zahájením. V supraportě pod erbem je kovová nápisová deska se zlacenými jmény a tituly stavebníka: FRANCISCVS CAROLVS / LIEBSTEINSKY/ SAC. ROM. IMP. COMES / A KOLOWRAT. Sloupy a pilastry nesou zvlněnou profilovanou římsu s kuželkovou balustrádou prvního patra, na níž střední osu zvýrazňují čtyři sochy svatých otců, církevních učitelů Západu, zleva svatých Ambrože a Řehoře Velikého od Tomášen Seidana, a zprava svatých Jeronýma a Augustina od Bernarda Seelinga z roku 1889, volné kopie barokních originálů. Hlavní římsa druhého patra je modelována třemi oblouky štítů: do středního z nich je vsazen heraldický orel Svaté říše římské, nad postranními štíty se zvedají konvexní stěny atiky s kuželkovou balustrádou. Na ní stojí sochy svatých patronů z dílny Jana Bedřicha Kohla-Severy, vlevo jezuita sv. Ignác a sv. Petr, vpravo sv. Pavel a sv. František Xaverský. Mezi nimi je vložen mohutný volutový štít třetího patra, v jeho výklenku stojí socha patrona chrámu, svatého Mikuláše z Myry.
  • Jižní průčelí sestává z fasády chrámové lodi, z věže a v druhém plánu z kupole. Je odstupněné vysokým soklem, dvěma patry s pravidelně uspořádanými okny a atikou s neobvyklými trojlistými otvory. Osa křížení kostela je na fasádě jen vyznačena v dolním patře nikou se sochou Víry mezi dvěma putti s tiárou a mitrou z dílny Ignáce Františka Platzera. Tato dílna osadila i roku 1879 odstraněné sochy na atice,[11] kde je v ose křížení socha Krista Salvátora, signovaná Robertem Platzerem a osazená po polovině 19. století.
  • Východní průčelí odspodu z větší části zakrývají přilehlé domy, nad nimi se vypíná portál s oknem mezi dvěma pilastry a trojbokým štítem. Nad ním vede kuželková balustráda se třemi pískovcovými sochami: sv. Filip, uprostřed Panna Maria Immaculata a sv. Juda Tadeáš, všechny jsou kopiemi Platzerových soch od Antonína Procházky z roku 1889. Severní fasáda s portálem do krypty je skryta ve dvoře profesního domu.

Umělecká výzdoba interiéru

[editovat | editovat zdroj]

Vnitřek chrámu sv. Mikuláše patří k nejhonosnějším pražským vrcholně barokním interiérům.[11] Stěny a prvky vybavení architektury jsou pokryty pravými mramory a umělým mramor (stucco lustro) od Jana Hennevogela a Josefa Lauermanna. Klenby zdobí nástropní fresky od Jana Lukáše Krackera, Františka Xavera Palka a Josefa Kramolína. Sochařskou výzdobu ve formě dřevěných, bíle štafírovaných a zlacených soch, a také drobných štukových plastik dodala převážně dílna Ignáce Františka Platzera, částečně Richarda Jiřího Prachnera. Oltářní obrazy namalovali Jan Lukáš Kracker, Ignác Raab, Francesco Solimena, cyklus na kruchtě Karel Škréta.

Interiér směrem k oltáři

Presbytář a transept

[editovat | editovat zdroj]

, v nástavci sv. Zikmund a sv. Ludmila – Ignác F. Platzer

    • freska na konše: Alegorie na misijní působení jezuitů – František X. Palko
    • soška Panny Marie Foyenské, zvané Belgická, z Foy: Originální sošku z pálené hlíny našel v roce 1609 dřevorubec uvnitř dubu, když kácel stromy poblíž vsi Foy-Notre-Dame v Belgii. Této sošce Madony byla zasvěcena 31. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity v letech 1674–1690.
  • Křížení a kopule

Postranní kaple

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní loď

[editovat | editovat zdroj]

Na jižním ochozu je vystavený rozměrný desetidílný pašijový cyklus závěsných obrazů, dole s malovanými erby donátorů z rodu Černínů, Ditrichštejnů a Nosticů. Důležité pozdní dílo Karla Škréty z let 1673–1674 pochází z vedlejšího profesního domu. Na jeho chodbách sloužilo studentům k ignaciánské kontemplaci. Po zrušení řádu jezuitů bylo nějaký čas rozvěšeno na pilířích hlavní lodi kostela.[12]

Barokní varhany mají více než 4 tisíce píšťal až šest metrů vysokých; hrál na ně Mozart v roce 1787.[13]

Zvonice

[editovat | editovat zdroj]

Na jezuitech, kteří v roce 1625 získali původní kostel a sousední domy od Ferdinanda II. v rámci pobělohorských konfiskací pro rekatolizační účely, si malostranští konšelé vymohli stavbu nové zvonice. Jednalo se o náhradu za objekty, které musely ustoupit v rámci realizace jezuitských plánů. Zvonice má zvenčí vlastní vchod s číslem popisným 556 a nad vchodem je znak Malé Strany. Věž je složitě utvářena, jednotlivá patra jsou na principu superpozice řádů a měnících se a zmenšujících půdorysů s konkávním prohnutím a složitě řešenými nárožími. Celek vrcholí hodinami a náročně klempířsky zpracovanou střechou s trojlaločnými okny a vázami. Stavbu zvonice dokončil v roce 1752 Anselmo Lurago. Do roku 1891 ve věži drželi službu obcí placení hlásní – ti měli za úkol oznamovat případné požáry či blížícího se nepřítele. Ve třetím patře věže je zvonová stolice pro tři zvony, ale jen s jedním zvonem. Jmenuje se Mikuláš, má hmotnost 350 kg, je z roku 1526 a ulil jej zvonař Brikcí z Cimperka. Náklady uhradila malostranská obec. V patře nad zvonem byl byt věžníka, který natahoval hodiny, zvonil na zvony, případně ohlašoval pohromy. Na věž příležitostně docházel i věžní trubač.[14]

Za socialismu byla ve věži vybudována pozorovatelna Státní bezpečnosti, z níž bylo možné sledovat jugoslávské a americké velvyslanectví a přístupovou cestu k západoněmeckému velvyslanectví.[14] Poslední zprávy o pozorování z tohoto místa pocházejí z roku 1990.[15] Dne 15. dubna 2010 byla pozorovatelna s krycím názvem „Kajka“ zpřístupněna veřejnosti a nacházela se v ní expozice, která dokumentovala činnost správy sledování StB.[16]

Od 1. 1. 2021[zdroj?] má na starosti provoz Svatomikulášské městské zvonice Prague City Tourism.[17]

Ve filmu

[editovat | editovat zdroj]

V kostele se natáčelyː

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Malířská výzdoba v kupoli kostela
    Malířská výzdoba v kupoli kostela
  • Nástropní malba lodi iluzivně navazující na architekturu chrámu.
    Nástropní malba lodi iluzivně navazující na architekturu chrámu.
  • Kupole kostela
    Kupole kostela

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Emanuel Poche: Prahou krok za krokem, Praha 1958, s. 40
  2. ↑ Charakteristika a důsledky konfiskací v habsburských zemích [online]. Digitální knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Cesty víry: Václav Libštejnský z Kolowrat [online]. Česká televize [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  4. ↑ KOLÁČEK, Václav. Václav Kolowrat. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000. 203 s. ISBN 80-86045-46-3. S. 6–16, 200. 
  5. ↑ https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/18434/DPTX_2005_1_11280_L02DEF02_1928_0_574.pdf?sequence=1&isAllowed=y
  6. ↑ Vlček (1999), s. 91
  7. ↑ VILÍMKOVÁ, Milada. Stavitelé paláců a chrámů : Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Redakce Jaroslav Vrbenský, Helena Illíková; ilustrace Michal Brix. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 256 s. S. 82. 
  8. ↑ Vlček (1999), s. 92
  9. ↑ MATOUŠKOVÁ, Kamila. 20 let Programu záchrany architektonického dědictví. Praha: Min. kultury, Národní památkový ústav, 2015. 134 s. ISBN 9788074800238, ISBN 8074800237. OCLC 935878025 S. 102–103. 
  10. ↑ SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha : Československý spisovatel, 1982, str. 398
  11. ↑ a b Poche (1958), s. 41
  12. ↑ Jaromír NEUMANN a kolektiv, Karel Škréta 1610-1674, katalog výstavy Národní galerie v Praze. Praha 1974, s. 138-145
  13. ↑ Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně - oficiální web. www.stnicholas.cz [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b LUDVÍK, BEDŘICH. Praha, město věží. Vyd. 1. vyd. Praha: Česká televize, 2009. 349 s. ISBN 978-80-7404-026-9. S. 103–108. 
  15. ↑ ČTK. Ve věži chrámu sv. Mikuláše byla zpřístupněna pozorovatelna StB. Novinky.cz [online]. Borgis, 2010-04-17 [cit. 2010-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-17. 
  16. ↑ Pozorovatelna StB poprvé přístupna veřejnosti [online]. Abscr.cz, 2010-04-15 [cit. 2010-05-01]. Dostupné online. 
  17. ↑ Svatomikulášská městská zvonice [online]. Prague City Tourism [cit. 2021-09-08]. Dostupné online. 
  18. ↑ Van Helsing, Kostel sv. Mikuláše [online]. filmovamista.cz [cit. 2023-01-13]. Dostupné online. 
  19. ↑ DÉMONICKÉ NATÁČENÍ: Kvůli Van Helsingovi museli znovu vysvětit kostel [online]. TV Nova, 2018-09-28 [cit. 2023-01-13]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kostel_svatého_Mikuláše_(Malá_Strana)&oldid=24375824#Věž“