Jan z Damašku
| Svatý Jan z Damašku | |
|---|---|
 | |
| Učitel církve | |
| Narození | kolem 650 či 675-676 Damašek |
| Úmrtí | kolem 750 u Jeruzaléma Mar Saba |
| Svátek | 4. prosince |
| Rodiče | Sarjun ibn Mansur |
| Státní občanství | Umajjovský chalífát |
| Vyznání | katolicismus a pravoslaví |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev, řeckokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem, pravoslavná církev, anglikánská církev, luteráni |
| Atributy | uťatá ruka; koše |
| Patronem | lékárníků v Miláně; malířů ikon (v pravoslaví); studentů teologie Východu |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svatý Jan z Damašku (kolem 650, 670 nebo 675-676, Damašek, Sýrie – 749-754, klášter sv. Sávy u Jeruzaléma; řecky: Ιωάννης Δαμασκήνος/Ióannés Damaskénos) byl byzantský teolog a mnich. Narodil se a vyrostl v Damašku v Sýrii a zemřel (pravděpodobně) v klášteře sv. Sávy v Palestině (na jihovýchodě od Jeruzaléma). V roce 1890 ho papež Lev XIII. prohlásil učitelem církve. Některé křesťanské církve jej uznávají jako svatého a jeho svátek slaví 4. prosince.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Mládí
[editovat | editovat zdroj]Pocházel ze zámožné syrské křesťanské rodiny (některé zdroje uvádějí arabské křesťanské rodiny), otec byl vysokým úředníkem u dvora damašského chalífy Abd al-Malika.
Když bylo Janovi 23 let, jeho otec hledal nějakého křesťanského učitele, který by dal dobré vzdělání jeho dětem. Zdroje uvádějí, že zatímco trávil Jan svůj čas na tržišti, otec se setkal s mnoha zajatci, již byli zajati při válečných výbojích proti pobřeží Itálie. Jeden z nich, sicilský mnich jménem Kosmas, jej zaujal svoji velikou znalostí a moudrostí. Janův otec zařídil jeho propuštění a jmenoval jej instruktorem svého syna. Jan u mnicha Kosmy získal vynikající vzdělání v oblasti astronomie, práva, filozofie, hudby a teologie. Podle zápisků jeho biografa se brzy rovnal Diofantovi v algebře a Euklidovi v geometrii.
Jan převzal po svém otci úřad.
V úřadu
[editovat | editovat zdroj]Když za byzantského císaře Lva III. (vládl 717–741) vypukl spor o uctívání ikon, napsal tři traktáty,[1] v nichž proti císařskému zákazu obhajoval užívání svatých obrazů v křesťanském kultu. Užitečnost zobrazování argumentoval Kristovou inkarnací: V Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem. Ten, který je nehmotný, na sebe vzal hmotné tělo, a proto může být zobrazován.
Přestože byl mimo dosah císařské moci, jeho pozice u dvora se stala neudržitelnou, a proto se v roce 730 rozhodl vstoupit do kláštera Mar Saba (svatého Sávy) na západním břehu Mrtvého Moře. Přijal kněžské svěcení a věnoval se teologii.
Autorství
[editovat | editovat zdroj]Napsal řadu pojednání o asketickém životě, komentáře k Pavlovým epištolám a množství hymnů, z nichž některé dodnes užívá byzantská liturgie.
Janův hlavní spis je „Pégé gnóseós“ („Pramen poznání“) napsaný kolem roku 742. Tento spis se dělí na tři části. První část pojednává o filozofii, druhá o herezi a třetí o pravé víře. Tento „Výklad pravé víry“ mu získal u východních křesťanů podobnou autoritu, jakou mají na Západě spisy sv. Tomáše Akvinského. Tato část byla prvním systematickým zpracováním církevní nauky a byla v řecké (ortodoxní) církvi používána jako učebnice dogmatiky.
Je také pravděpodobné, že je Jan z Damašku autorem duchovního románu Barlaam kai Ioasaf (Barlám a Josafat), který má dvoje staročeské zpracování ze 14. století a těšil se u nás mimořádné oblibě.
Úmrtí
[editovat | editovat zdroj]Přesné datum smrti není známo, ale věří se, že zemřel v roce 754, před svoláním obrazoborecké synody v Hiereii. Na tomto sněmu byl odpůrci zobrazování odsouzen společně se sv. Germanem a Jiřím z Kypru. Teprve v roce 787 na 7. ekumenickém sněmu (Druhý nikajský) byli rehabilitováni.
Svatý a učitel církve
[editovat | editovat zdroj]Jan z Damašku byl prohlášen za svatého řeckou (východní) i latinskou (západní) církví. Na západě získal většího věhlasu až ve 12. století, kdy byl jeho spis Peri tés orthodoxú přeložen do latiny pod názvem De fide orthodoxa a o století později také jeho dvě části Pégé gnóseós. Pojednání De fide orthodoxa je pokládáno za jednu z nejdůležitějších prací utvářející podobu středověké teologie Západu. V roce 1890 (anglická Wikipedie uvádí 1883) jej prohlásil papež Lev XIII. (papežem 1878–1903) za učitele církve (je též znám jako poslední učitel církve).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku John of Damascus na anglické Wikipedii.
- ↑ DAMAŠSKÝ, Jan. Řeči na obranu obrazů. [s.l.]: Pavel Mervart, 2013.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]
- http://www.iencyklopedie.cz/jan-damassky/
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
- ŠPIRKO, Jozef. Patrológia. Praha: [s.n.]
- PRUŽINSKÝ, Doc. Štefan. Patrológia II. Bratislava: Církevné nakladateľstvo, 1990.
- DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad: Praha, 1990. 415 s. ISBN 80-7021-034-6.
- DATTRINO, Lorenzo. Patrologie (skripta). Katolická teologická fakulta UK, Praha: [s.n.], 1994.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan z Damašku na Wikimedia Commons 
Osoba Jan z Damašku ve Wikicitátech- Frastan.webnode.cz Archivováno 9. 9. 2021 na Wayback Machine.: První kniha díla O pravé víře (De fide orthodoxa).
- Frastan.webnode.cz Archivováno 9. 9. 2021 na Wayback Machine.: úryvky z Druhé knihy O pravé víře (De fide orthodoxa), 1-6 kapitola.
- Frastan.webnode.cz Archivováno 9. 9. 2021 na Wayback Machine.: O osmi zlých duších (De octo spiritibus nequitiae).
- Frastan.webnode.cz Archivováno 1. 11. 2021 na Wayback Machine.: O svaté Trojici (De Sancta Trinitate).
