Srbské hnutí obnovy
Srbské hnutí obnovy | |
---|---|
Zkratka | СПО (SPO) |
Datum založení | 14. března 1990 |
Předseda | Vuk Drašković |
Tiskový mluvčí | Milan Urošević |
Zakladatel | Vuk Drašković a Vojislav Šešelj |
Sídlo | Knez Mihailova 48, Bělehrad |
Předchůdce | Srbská národní obnova Srbské hnutí za svobodu |
Ideologie | monarchismus liberalismus proevropanství atlanticismus |
Politická pozice | středopravice |
Mezinárodní org. | Mezinárodní monarchistická konference[1] |
Polovojenská org. | Srbská garda (1991–1992) |
Stranické noviny | Srbské slovo |
Náboženství | Pravoslaví |
Počet členů | 5000 (2019) |
Barvy | |
Oficiální web | spo.rs |
Zisk mandátů ve volbách | |
Národní shromáždění | 2/250
|
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Srbské hnutí obnovy (zkráceně СПО (SPO)) je politická strana v Srbsku, která byla založena v roce 1990 v Bělehradě. Předsedou strany je od jejího založení spisovatel a politik Vuk Drašković.
Program
[editovat | editovat zdroj]Srbské hnutí za obnovu je národní, libertariánská strana středopravé, liberální, monarchistické, tradicionalistické a křesťanskodemokratické orientace. Zakládá si na evropských hodnotách a výrazném prozápadním politickém směřování.
Monarchismus
[editovat | editovat zdroj]Stojí za návratem Srbska k předkomunistickým kořenům, odkud pochází i název strany. Obnova podle strany znamená „znovunastolení parlamentní monarchie v čele s dynastií Karađorđevićů, zachování a zdůraznění srbské národní identity a národní tradice, kultury a historie, založení společnosti na křesťanských a rodinných hodnotách a návrat k liberální a státotvorné strategii Srbského království a Království Jugoslávie“.
Evropská orientace
[editovat | editovat zdroj]Základním programovým principem Srbského hnutí za obnovu je Srbsko na Západě. SPO prosazuje bezpodmínečný a co nejrychlejší vstup Srbska do Evropské unie a NATO. Podle SPO by tyto kroky měly navíc vést k přijetí evropských standardů a hodnot v politickém životě, právním řádu, ekonomice a sociálním systému a celkové modernizaci a demokratizaci společnosti. Pokud jde o otázku Kosova, hnutí usiluje o přijetí nové státní strategie vůči Kosovu.
Nacionalismus podle SPO
[editovat | editovat zdroj]Předseda strany Vuk Drašković sám sebe označuje za „osvíceného a odpovědného srbského nacionalistu, který klade důraz na politiku míru, rozvoj všestranných dobrých sousedských vztahů a vzájemného respektu se všemi balkánskými zeměmi jako jedinou správnou podobu srbského nacionalismu a vlastenectví v dnešní době.“ Často zdůrazňuje význam oficiální omluvy nejvyšších představitelů státu Srbsko, ale také otevřeného brandingu, vyjádření lidského soucitu a upřímného pokání ze strany srbské politické a intelektuální elity a celé srbské veřejnosti. Šéf hnutí zároveň hovoří o tom, že je třeba, aby celá veřejnost Chorvatů, Bosňáků a Albánců byla určována stejným způsobem podle jejich zločinů spáchaných na Srbech v posledním desetiletí 20. století. Drašković trvá na tom, že by měl být s cílem všeobecného regionálního usmíření realizován proces podobný denacizaci, který byl v Německu po druhé světové válce.
Symboly
[editovat | editovat zdroj]Symbolem SPO je ruka se třemi zdviženými a roztaženými prsty. Vlajka SPO je světle modrá, královská, uprostřed se znakem SPO.
Znak strany je prezentován na pozadí srbské trikolóry, na které jsou tři stylizovaná písmena azbuky:
- „С“ symbolizující brýle ze srbského státního znaku;
- „П“, které symbolizuje srbskou národní čepici — šajkača;
- "О", které symbolizuje srdce a slzu.
Sněm SPO
[editovat | editovat zdroj]Sněm je nejvyšším orgánem Srbského hnutí za obnovu. Dosud se konalo šest sněmů: 1990, 1993, 1997, 2001, 2005, 2010 a 2015.
Poslední sněm SPO konaný v prosinci 2015 se jmenoval Roadmap a bylo na něm přijato pět programových prohlášení a Vuk Drašković byl znovu zvolen předsedou strany.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Začátky
[editovat | editovat zdroj]Mirko Jović a Vuk Drašković 6. ledna 1989 založil Srbskou lidovou obnovu. Brzy došlo k rozkolu mezi nimi a Draškovićem se svým odtrženým křídlem SNO a spolu s Vojislavem Šešeljem, který vedl Srbské hnutí za svobodu, 14. března 1990 založil Srbské hnutí obnovy. Nedlouho poté došlo k oddělení Šešeljova proudu, ze kterého vzniklo Srbské Četnické hnutí a později Srbská radikální strana.
Srbská garda
[editovat | editovat zdroj]V prvních letech válek v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině SPO organizovala polovojenskou formaci Srbské gardy,[2][3] jejíž velitelé byli Đorđe Božović Giška a Branislav Matić Beli. Beli byl zabit 4. srpna 1991 před jeho domem v Bělehradě. Vrahové nebyli nikdy odhaleni, ale existuje podezření, že atentát provedla Státní bezpečnost na příkaz Slobodana Miloševiče. Giška byl zabit 15. září téhož roku v okolí Gospiće v jednom z prvních konfliktů a velení jednotky převzal jeho zástupce Branislav Lainović Dugi. Po boji v Chorvatsku pokračovaly bojové operace ve východní části Bosny a Hercegoviny.
Opoziční činnost v 90. letech
[editovat | editovat zdroj]Od svého založení Srbské hnutí obnovy důsledně bojovalo proti autokratickému režimu Slobodana Miloševiće a vedlo silnou protiválečnou kampaň, obhajující přežití Jugoslávie alespoň v konfederativní podobě, nebo pokud přežití nebylo možné, za její mírové odloučení.
SPO vedlo rostoucí protivládní protesty v 90. letech:
- velké protivládní demonstrace 9. března 1991
- demonstrace po Vidovdanském shromáždění v roce 1992,
- demonstrace v červnu 1993 nazvané Stop fašismu,
- velké tříměsíční demonstrace po celém Srbsku v zimě 1996/1997 jako vůdce koalice Zajedno,
- protivládní demonstrace v roce 1999 po bombardování NATO.
SPO iniciovala založení a vedla všechny hlavní opoziční koalice v posledním desetiletí 20. století.
Drašković charakterizoval brutální likvidace politických odpůrců Miloševićova režimu — opozičních vůdců, nezávislých představitelů justice a nezávislých novinářů — jako státní terorismus a útvary Státní bezpečnosti, které měly tyto likvidace na starosti, nazval „eskadrami smrti“.
Drašković zorganizoval návštěvu korunního prince Alexandra II. Karađorđeviće, jeho manželky princezny Katariny a synů princů Petra, Filipa a Alexandra v Jugoslávii v roce 1991. Byla to první návštěva členů dynastie Karađorđevićů v Jugoslávii po německé invazi v roce 1941 a odchodu tehdejších členů Královského domu.
Účast ve federální vládě SRJ
[editovat | editovat zdroj]Srbské hnutí obnovy se účastnilo federální vlády SRJ před a na začátku bombardování NATO, od ledna do dubna 1999. Vuk Drašković v té době zastával funkci místopředsedy federální vlády odpovědného za zahraniční záležitosti. SPO akceptovala účast v této vládě v čele s Miloševićovou SPS, pokud se Drašković se svou mezinárodní reputací pokusí získat od mezinárodního společenství výhodnější nabídku na řešení kosovského konfliktu a zabránit tak vojenské intervenci NATO. Vuk Drašković pak argumentoval pro přijetí závěrečného aktu z Rambouillet, což státní vedení Srbska a Svazové republiky Jugoslávie v čele se Slobodanem Miloševićem odmítlo. Poté co 24. března začala intervence NATO, SPO v dubnu opustila federální vládu.
Období od roku 2000 do roku 2012
[editovat | editovat zdroj]Koalice Otřesy a konflikty ve straně
[editovat | editovat zdroj]Po rozhodnutí vedení Srbského hnutí obnovy vstoupit do Preokretské koalice s Liberálně demokratickou stranou a Sociálně demokratickou unií došlo na konci roku 2011 ke konfliktu uvnitř strany.
Proti návrhu na vstup do této koalice se postavili místopředsedové strany Srđan Srećković , ministr pro náboženství a diasporu, a Sanja Čeković, státní tajemnice Ministerstva pro lidská a menšinová práva, státní správu a místní samosprávu. Navrhli, aby Srbské hnutí obnovy zůstalo v koalici s Demokratickou stranou jako hlavním strategickým partnerem. Hlavní rada SPO 10. prosince 2011 odvolala Srećkoviće z funkce místopředsedy strany a předsednictvo SPO je oba 10. února 2012 po telefonickém jednání ze strany vyloučilo. Ihned po vyloučení Srećkoviće a Čekovićové oznámili vytvoření frakce Původní srbské hnutí obnovy a pokračovali ve vykonávání svých státních funkcí. Poté se poslanci v Národním shromáždění, členové Srbského hnutí obnovy, rozhodli bojkotovat práci parlamentu, dokud nebudou Srećković a Čekovićová zbaveni svých pozic ve vládě. Poslanci z řad SPO se rychle vzdali svých požadavků, vrátili se do poslaneckých lavic a umožnili volbu člena Vrchní rady soudnictví a náměstků státních zástupců.
Dne 25. února 2012 rozhodla hlavní rada SPO o účasti Srbského hnutí za obnovu v parlamentních, zemských a místních volbách 6. května 2012 jako součást koaliční listiny Čedomir Jovanović — Reversal.
Volby
[editovat | editovat zdroj]Parlamentní volby
[editovat | editovat zdroj]Rok | Lídr | Počet hlasů | % | # | Mandáty | ± | Koalice | Postavení |
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
1990 | Vuk Drašković | 794,786 | 16.49% | ▲ | 19/250
|
▲ 19 | – | Opozice |
1992 | 797,831 | 17.98% | ▼ | 30/250
|
▲ 11 | DEPOS | Opozice | |
1993 | 715,564 | 17.34% | ▲ | 37/250
|
▲ 7 | DEPOS | Opozice | |
1997 | 793,988 | 19.99% | ▼ | 45/250
|
▲ 8 | – | Opozice | |
2000 | 141,401 | 3.86% | ▼ | 0/250
|
▼ 45 | – | – | |
2003 | 293,082 | 7.76% | ▬ | 13/250
|
▲ 13 | SPO–NS | Vláda | |
2007 | 134,147 | 3.38% | ▼ | 0/250
|
▼ 13 | SPO–LS–NS–ŽZK | – | |
2008 | 1,590,200 | 39.25% | ▲ | 4/250
|
▲ 4 | ZES | Vláda | |
2012 | 255,546 | 6.83% | ▼ | 4/250
|
▬ 0 | Obrat! | Opozice | |
2014 | 1,736,920 | 49.96% | ▲ | 5/250
|
▲ 1 | BKV | Podpora | |
2016 | 1,823,147 | 49.71% | ▬ | 3/250
|
▼ 2 | SP | Podpora | |
2020 | 1,953,998 | 63.02% | ▬ | 3/250
|
▬ 0 | ZND | Podpora | |
2022 | 1,635,101 | 44.27% | ▬ | 2/250
|
▼ 1 | ZMS | Podpora |
Prezidentské volby
[editovat | editovat zdroj]Rok | Kandidát | První kolo | % | Druhé kolo | % | Poznámky | ||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
1990 | Vuk Drašković | 2. | 824,674 | 16.95% | — | — | — | |
1992 | Milan Panić | 2. | 1,516,693 | 34.65% | — | — | — | Podpora Paniće |
Září 1997 | Vuk Drašković | 3. | 852,808 | 21.46% | — | — | — | Volby anulovány pro nízkou účast |
Prosinec 1997 | 3. | 587,776 | 15.74% | — | — | — | ||
Září–říjen 2002 | 4. | 159,959 | 4.49% | — | — | — | Volby anulovány pro nízkou účast | |
Prosinec 2002 | Bojkot voleb | Volby anulovány pro nízkou účast | ||||||
2003 | Bojkot voleb | Volby anulovány pro nízkou účast | ||||||
2004 | Dragan Maršićanin | 4. | 414,971 | 13.47% | — | — | — | Podpora Maršićanina |
2008 | Velimir Ilić | 3. | 305,828 | 7.57% | — | — | — | Podpora Iliće |
2012 | Čedomir Jovanović | 6. | 196,668 | 5.27% | — | — | — | Podpora Jovanoviće |
2017 | Aleksandar Vučić | 1. | 2,012,788 | 56.01% | — | — | — | Podpora Vučiće |
2022 | 1. | 2,224,914 | 60.01% | — | — | — |
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Srpski pokret obnove na srbské Wikipedii a Serbian Renewal Movement na anglické Wikipedii.
- ↑ HTTP://INTERNATIONALE.MONARCHISTE.COM, Conférence Monarchiste Internationale -. Monarchist Conference - Members [online]. Dostupné online.
- ↑ Vesti dana - Kurir dnevne novine. kurir.rs [online]. [cit. 2023-03-06]. Dostupné online. (srbsky)
- ↑ SERBIA’S INADEQUATE OPPOSITION. web.archive.org [online]. 2005-03-06 [cit. 2023-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2005-03-06.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Srbské hnutí obnovy na Wikimedia Commons