Spratlyho ostrovy
| Spratlyho ostrovy 南沙群岛 Quần đảo Trường Sa Kalayaan Kepulauan Spratly       | |
|---|---|
 | |
| Geografie | |
 | |
| Souřadnice | 10° s. š., 114° v. d. |
| Rozloha | 5 km² |
| Časové pásmo | +7 až +8 |
| Obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | několik set až tisíc vojáků |
| Jazyk | čínština, vietnamština, filipínština, malajština |
| Správa regionu | |
| Stát |  [[|]] |
| Nadřazený celek | Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Filipíny, Malajsie |
| Druh celku | ČLR: část provincie Chaj-nan Tchaj-wan: podřízeno městu Kao-siung Vietnam: část provincie Khánh Hòa Filipíny: část provincie Palawan Malajsie: součást státu Sabah |
| Podřízené celky | asi 100 ostrovů |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Spratlyho ostrovy[1] (čínsky 南沙群岛 (南沙群島, Nánshā Qúndǎo, Nan-ša čchün-tao, Ostrovy jižních písků), vietnamsky Quần đảo Trường Sa (Ostrovy dlouhých písků), filipínsky Kalayaan (Svoboda), malajsky Kepulauan Spratly) jsou souostroví v Jihočínském moři.
Tato skupina roztroušených útesů, ostrovů a atolů je jedním z faktorů nejistoty v jihovýchodní Asii. Částečně nebo zcela si na ně dělá nárok Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Brunej, Malajsie a Filipíny. Na více než 40 větších ostrovech jsou rozmístěny vojenské posádky některých z těchto států. Důvodem zájmu o kontrolu ostrovů je jednak jejich strategická poloha u jedné z nejdůležitějších plavebních tras světa, jednak předpokládaná bohatá naleziště ropy.
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Podle čínských údajů měli Číňané tyto ostrovy odedávna obývat a také je jako první zakreslit do map. Do 19. století byly ostrovy také navštěvovány čínskými rybáři kvůli doplnění zásob pitné vody.
Roku 1864 připlula britská válečná loď a některé ostrovy prohlásila za britské území. Odtud odvozují bývalé britské kolonie Malajsie a Brunej své nároky na některé jižní ostrovy v souostroví.
Mezi lety 1933 a 1955 považovala Francie celé souostroví za součást své kolonie Francouzská Indočína.
V dubnu 1939 obsadilo ostrovy japonské námořnictvo. Na 3,5 km² velkém ostrově Itu Aba postavili Japonci opěrný bod pro svou ponorkovou flotilu. Po kapitulaci Japonska v roce 1945 se tato země musela v Sanfranciské mírové smlouvě (podepsané v roce 1951) nároku na Spratlyho ostrovy vzdát. Ostrovy opět přešly pod správu Francie jako koloniální mocnosti v Indočíně.
Po porážce Čankajškova Kuomintangu na čínské pevnině, během stahování jeho jednotek na Tchaj-wan, obsadil několik Spratlyho ostrovů (včetně Itu Aba), které dodnes zůstávají pod kontrolou Čínské republiky. Čínská lidová republika na to zareagovala tím, že v roce 1951 vznesla nárok na celé souostroví. Po porážce Francouzů v indočínské válce se Francie ostrovů vzdala. Jak Severní, tak Jižní Vietnam vznesly nároky, žádné ostrovy však ještě neobsadily.
V roce 1968 jeden filipínský obchodník vznesl nárok na některé ostrovy jako na svůj soukromý majetek; následovalo obsazení osmi ostrovů filipínskými jednotkami.
Během vietnamské války byl v roce 1973 vydán vládní dekret, kterým se celé souostroví podřizuje jihovietnamské provincii Phước Tuy se sídlem ve Vũng Tàu. Rok na to také Jižní Vietnam některé ostrovy obsadil, čímž došlo k diplomatické krizi s Čínskou lidovou republikou. Po znovusjednocení Vietnamu v roce 1976 potvrdil socialistický Vietnam nároky na souostroví.
V roce 1978 prohlásila filipínská vláda prezidenta Marcose asi 60 % ostrovů ležících západně od Palawanu za filipínské výsostné území.
Od roku 1980 se vedení ČLR rozhodlo přímo obsadit některé Spratlyho ostrovy. Lidově osvobozenecká armáda k tomu nasadila obojživelné námořní jednotky. Vliv v regionu Čína dále posílila díky smlouvě s UNESCO na zabezpečení oceánografického výzkumu v této oblasti.
Přítomnost čínského námořnictva v blízkosti Vietnamem nárokovaných ostrovů vedla k vážné roztržce mezi oběma zeměmi. Došlo k potyčce nedaleko Johnsonova útesu, během které (1988) Číňané potopili dvě vietnamské lodě a trvale obsadili sedm ostrovů. Sedmdesát vietnamských vojáků při tom přišlo o život. Vietnamské ostrovy v bezprostřední blízkosti měly být blokovány čínským loďstvem, tato strategie však nebyla dlouhodobě úspěšná. Čína postavila na Fiery Cross Reefu vojenskou základnu.
V roce 1990 obsadily malajsijské ozbrojené síly tři ostrovy na jihu souostroví.
Od roku 1995 rozšířila ČLR své nároky také na Mischief Reef, nárokovaný Filipínami. Z čínského pohledu je celé souostroví součástí provincie Chaj-nan a nejjižnější atol má současně být nejjižnějším bodem čínského území vůbec. Podle amerických údajů se na deseti Čínou obsazených ostrovech nachází až 1 000 vojáků Lidově osvobozenecké armády.
V roce 2002 byla sjednána pravidla pro lodní dopravu v oblasti.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ BERÁNEK, Tomáš, et al. Index českých exonym: standardizované podoby, varianty = List of Czech exonyms: standardized forms, variants. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2011. 133 s. (Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČR). ISBN 978-80-86918-64-8. S. 72, 125.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Kay Möller, Die Außenpolitik der Volksrepublik China 1949–2004, Eine Einführung, Wiesbaden 2005, ISBN 3-531-14120-1
- Hans Scheerer und Patrick Raszelenbeg: China, Vietnam und die Gebietsansprüche im Südchinesischen Meer, Institut für Asienkunde 2002, aktualizováno 2004, ISBN 3-88910-270-0
