Štidlákovití
 Štidlákovití | |
|---|---|
 štídlák kníratý (Pteroptochos megapodius) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | štidlákovití (Rhinocryptidae) Wetmore, 1930 |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Štidlákovití (Rhinocryptidae) je čeleď pěvců.
Systematika
[editovat | editovat zdroj]Štidlákovití zahrnují následujících 12 rodů, jejichž českým rodovým jménem je štidlák:[1][2]
- rod Acropternis Cabanis & Heine, 1859
- rod Eleoscytalopus Mauricio, Mata, Bornschein, Cadena, Alvarenga & Bonatto, 2008
- rod Eugralla Lesson, 1842
- rod Liosceles Sclater, 1865
- rod Merulaxis Lesson, 1831
- rod Myornis Chapman, 1915
- rod Psilorhamphus Sclater, 1855
- rod Pteroptochos Kittlitz, 1830
- rod Rhinocrypta Gray, 1840
- rod Scelorchilus Oberholser, 1923
- rod Scytalopus Gould, 1837
- rod Teledromas Wetmore & Peters, 1922
Za popisnou autoritu čeledi štidlákovitých (Rhinocryptidae) je pokládán americký ornitolog Alexander Wetmore (1930). Z hlediska zoologické systematiky se tito ptáci řadí do řádu pěvci (Passeriformes) a podřádu křikaví (Tyranni). Studie z roku 2010 od štidlákovitých vyčlenila rod Melanopareia, pro nějž vytyčila samostatnou čeleď Melanopareiidae.[3] Studie z roku 2005 navrhla coby sesterský taxon vůči štidlákovitým čeleď Formicariidae v užším smyslu, tj. rody Chamaeza a Formicarius.[4] Jiné práce však tuto hypotézu nepodpořily a např. studie z roku 2009 se přiklání spíše k příbuznosti s čeledí Grallariidae, jež zahrnuje několik rodů původně řazených právě k Formicariidae.[5]
Relativně obtížná je i systematika v rámci samotné čeledi Rhinocryptidae, komplikovaná zvláště přítomností kryptických druhů napříč konkrétními rody. Rod Scytalopus v tomto ohledu patří mezi nejkomplikovanější ptačí rody vůbec a na základě morfologických charakteristik je odlišení jednotlivých druhů prakticky nemožné. Výrazná neadaptivní diverzifikace představuje důsledek omezené pohyblivosti těchto ptáků, spojené s výskytem v andském regionu, jenž nabízí četné bariéry pro alopatrické speciace.[6]
Popis
[editovat | editovat zdroj]Štidlákovití dosahují velikosti 10–23 cm. Jedná se o poměrně rozmanitou ptačí čeleď, jež však vykazuje několik nezvyklých společných rysů. Jedním z nich jsou specializované záklopky na nozdrách, které těmto ptákům ulehčují shánění potravy ve vysokých vrstvách rostlinných zbytků. Na kostře vyniká redukovaný kýl hrudní kosti, jenž spolu s krátkými, zaoblenými křídly zapříčiňuje, že jsou štidlákovití téměř nelétaví; silné končetiny naopak usnadňují pohyb na zemi. Kosti jsou pozoruhodně měkké a u rodu Scytalopus dokonce zcela neosifikuje ani mozkovna. Opeření typicky nehýří výraznými barvami a neobjevuje se ani výrazný pohlavní dimorfismus. Samice mohou být nicméně o něco menší a matněji zbarvené ve srovnání se svými samčími protějšky.[7][8]
Chování a ekologie
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Štidlákovití se vyskytují napříč jihoamerickým kontinentem, nicméně většina druhů žije výhradně v horských, případně mírných oblastech, zatímco do regionu Amazonie pronikl pouze jediný rod (Liosceles). Preferovaný biotop představuje podrost vlhkých horských lesů, ačkoli některé druhy žijí i v otevřenějších oblastech, v Andách i nad úrovní lesa. Většina štidlákovitých přivykla pozemnímu způsobu života a jde o slabé letce, ale schopné běžce. Vzhledem k plachosti a skrytému způsobu života se o jejich chování ví pouze málo. Živí se hmyzem, spíše sezónně i plody. Jejich charakteristický rys představuje vztyčování ocasu nad záda. Alespoň někteří štidlákovití vytvářejí monogamní partnerské svazky a u některých druhů se mohou samci podílet i na inkubaci snůšky. O hnízdění však u většinu štidláků není známo dostatečné množství informací. Hnízdo tito ptáci typicky dovedně ukrývají, například v dutinách stromů, březích či v husté spleti vegetace. Mláďata se líhnou altriciální.[7][8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Antthrushes, antpittas, gnateaters, tapaculos, crescentchests – IOC World Bird List. www.worldbirdnames.org [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online.
- ↑ štidlákovití [online]. BioLib [cit. 2023-12-03]. Dostupné online.
- ↑ ERICSON, Per G. P.; OLSON, Storrs L.; IRESTEDT, Martin. Circumscription of a monophyletic family for the tapaculos (Aves: Rhinocryptidae): Psiloramphus in and Melanopareia out. Journal of Ornithology. 2010-04-01, roč. 151, čís. 2, s. 337–345. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 2193-7206. doi:10.1007/s10336-009-0460-9. (anglicky)
- ↑ RICE, Nathan H. Further Evidence for Paraphyly of the Formicariidae (Passeriformes). The Condor. 2005-11-01, roč. 107, čís. 4, s. 910–915. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 0010-5422. doi:10.1093/condor/107.4.910. (anglicky)
- ↑ MOYLE, Robert G.; CHESSER, R. Terry; BRUMFIELD, Robb T. Phylogeny and phylogenetic classification of the antbirds, ovenbirds, woodcreepers, and allies (Aves: Passeriformes: infraorder Furnariides). Cladistics. 2009-08, roč. 25, čís. 4, s. 386–405. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 0748-3007. doi:10.1111/j.1096-0031.2009.00259.x. (anglicky)
- ↑ CADENA, Carlos Daniel; CUERVO, Andrés M; CÉSPEDES, Laura N. Systematics, biogeography, and diversification of Scytalopus tapaculos (Rhinocryptidae), an enigmatic radiation of Neotropical montane birds. The Auk. 2020-03-21, roč. 137, čís. 2. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 0004-8038. doi:10.1093/auk/ukz077.
- ↑ a b HUTCHINS, Michael; JACKSON, J. A.; BOCK, W. J.; OLENDORF, D, 2003. Birds III. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 10). S. 257–260. (anglicky)
- ↑ a b ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; VAŠÁK, Pavel, 1999. Ptáci (3). Praha: Albatros. (Svět zvířat; sv. 6). S. 16.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu štidlákovití na Wikimedia Commons 
Taxon Rhinocryptidae ve Wikidruzích
