Přeskočit na obsah

Romové

Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Rómové)

Na tento článek je přesměrováno heslo Rom. Další významy jsou uvedeny na stránce Rom (rozcestník).
Romové
Vlajka Romů schválená v roce 1971, vytvořená v roce 1933
Vlajka Romů schválená v roce 1971, vytvořená v roce 1933
Populace
4 - 9 milionů[1]
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko650 000–800 000[2]
RumunskoRumunsko Rumunsko535 140[3]
TureckoTurecko Turecko500 000[2]
Francie Francie280 000–340 000[2]
BulharskoBulharsko Bulharsko700 000–800 000[2]
MaďarskoMaďarsko Maďarsko550 000–600 000[2]
ŘeckoŘecko Řecko160 000–200 000[2]
SrbskoSrbsko Srbsko400 000–450 000[2]
Slovensko Slovensko480 000–520 000[2]
Česko Česko250 000–300 000 (odhad)[4][2]
USA USA1 000 000[5]
Jazyk(y)
romština a jazyky obývaných zemí
Příbuzné národy
Domové, Lomové a další Indoárjové

Romové jsou etnikum, jehož kořeny sahají do středověké Indie ke kastě nedotknutelných.[6][7] Do češtiny byl výraz přejat v 90. letech 20. století.[8] V mnoha jazycích je pro toto etnikum též užíván výraz odpovídající českému Cikáni.[9][pozn. 1] Studiem Romů se zabývá romistika.

Romské etnikum je nejpočetnější v Evropě a v Americe.[10] V Evropě se toto etnikum nachází zejména na jihovýchodě.[11] Populace Romů v Evropě se odhaduje na 4 až 9 milionů,[1] ale některé romské organizace odhadují až 14 milionů.[11]

Romové přišli do Evropy z Blízkého východu ve 14. století.[12] Buď se oddělili od etnika Domů, nebo s nimi alespoň sdílejí společnou historii[13]; předkové Romů i Domů odešli ze severní Indie někdy mezi 6. a 11. stoletím.[12]

Romský jazyk, který je rozdělen na několik dialektů, měl v roce 2013 podle publikace Ethnologue kolem 3 milionů mluvčích.[14] Mnoho Romů za svůj mateřský jazyk považuje jazyk země, ve které žijí. Část Romů mluví takzvanou pararomštinou, která je kombinací romštiny a jazyka dané země.[15][16]

Pojmenování

Existuje bezbřehý a nepřehledný počet názvů, kterými lze Romy označovat. Je poplatný systému kast a podkast, zděděnému z indické kultury, a územnímu pohybu Romů po Evropě, Asii, Austrálii a Americe. Dva základní typy názvů jsou endonyma a exonyma. [17][pozn. 2][18]

Endonyma

Rozložení endonym Romů v Evropě

Základní a zastřešující endonymum je „Rom“.[19] Všechny evropské dialekty Romštiny obsahují slovo „rom“ (pl. „roma“, adj. „romani“), znamenající „muž“ nebo „manžel“ („romni“ znamená „žena“ či „manželka“).[20] Toto endonymum vzniklo modifikací indického kastovního označení „dom“.[21]

Rozložení romských menšin v Evropě, data z průměrných odhadů rady Evropy (celkem 9,8 milionů)[22]
  • Velikost kola vyjadřuje absolutní velikost romské populace
  • Odstín vyjadřuje procentuální zastoupení v populaci dané země:
    0 %                                10 %

V roce 1971 proběhl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress), kde se Romové ze 14 zemí (včetně ČSSR) dohodli na používání slova Romové.[23] Od té doby se datuje romský požadavek, aby byl tento název majoritou respektován.[24]

Ačkoliv ne všechny skupiny Romů označují sami sebe „Rom“, ke společnému původu se hlásí všichni, hlavně jde-li o dichotomii Rom-gádžo (nerom).[25]

Ke skupinám používající jiná endonyma patří:

Výše uvedené skupiny se dělí do ještě menších podskupin a rodů; například Olašští Romové představují asi 10 % romské populace v Česku a nadále se dělí na Lováry (původně konští handlíři) a Kalderaše (původně výrobci kotlů).[36]

Všechny uvedené skupiny si ale v rámci základní dichotomie vůči neromům (gádžům) říkají Romové.[37]

V Kosovu žije též národní skupina Aškalijů, kteří se sami někdy řadí k Albáncům, někdy k Romům, ale také se snaží mít vlastní národnostní identitu.[38]

Tábor romských nomádů v 19. století

Národní skupina Jeniše, často mylně zařazovaná do skupiny Romů, má s cikánským obyvatelstvem mnoho společných historických a sociologických stránek, jedná se však o samostatnou národní skupinu - která je ovšem jako taková úředně uznána jen ve Švýcarsku.[39]

V ČSSR se název „Rom“ začalo používat na půdě Svazu Cikánů-Romů, který existoval mezi lety 1969–1973 díky společenskému uvolnění během pražského jara; během normalizace byl svaz opět zrušen a endonymum Rom vystřídáno „občanem cikánského původu“.[40]

Exonyma

Podrobnější informace naleznete v článcích Cikán a Bohém.

V Česku běžné označení „Cikán“ pochází z řeckého slova „athinganoi“ z 8. století,[41] které označovalo buď separátní heretickou sektu, nebo přímo samotné Romy.[42]

S termínem „Cikáni“ se Romové beze zbytku neztotožnili nikdy.[43] V roce 1990 v Československé televizi tehdejší předseda Romské občanské iniciativy (ROI) JUDr. Emil Ščuka prohlásil: „Cikáni je označení deklasované sociální skupiny, Romové je označení národa.“[24]

Dějiny

Migrace Romů do Evropy

Původ a počátek kočování

Dlouhou dobu se vycházelo z toho, že romština se vyvinula ze sanskrtu (oba jazyky patří k indické skupině indoevropských jazyků). Pomocí srovnávací lingvistiky se dnes však dospělo k názoru, že jazyk Romů pochází z jednoho severozápadního dialektu staré hindštiny. Za vlast Romů se tedy v každém případě považuje Indie. Důvod jejich odchodu z Indie je nejistý (mohlo jít o hladomor, války, invaze, pronikající islám nebo nízký sociální status tzv. nedotknutelných, nacházejících se mimo kastovní zřízení, původně zvané varnášrama).[pozn. 3] Podle legendy se jisté skupině Romů dostalo pozvání od perského panovníka, který potřeboval hudebníky k obveselení svých poddaných. Postupně se dostali do Evropy, nejdřív na Balkán (12. století), kde získali označení Cikáni podle řeckého Athiganoi (maloasijská sekta, zabývající se věštěním).

Kočující Romové ve středověké Evropě

Romům, Sintiům a vůbec všem osobám kočujícím po středověké Evropě, náleželo jedno společné označení – cikáni. Kočovníkům, kteří přišli do Evropy z oblasti Indie (Romové a Sintiové), se někdy říkalo také Tataři, pohani nebo Egypťani (odtud výraz gypsies, označení je odvozeno od Malého Egypta v Byzanci). Počátkem 15. st. se objevují ve střední Evropě, kolem roku 1420 ve Francii a Itálii, 1425 ve Španělsku a počátkem 16. st. na britských ostrovech a ve Skandinávii. Zpočátku jsou Cikáni v Evropě bez problémů přijímáni a často získávají od panovníků ochranné listy, jelikož jsou považováni za poutníky.[46]:s.131 Na jednotlivých územích tak dostávají průvodní listy, za které odvádějí poplatek za ochranu. Jejich způsob života je však natolik odlišný od života usedlého obyvatelstva, že záhy dochází k prvním sporům mezi kočovníky a starousedlíky. Jedno z prvních a nepříliš lichotivých líčení Cikánů na území Německa pochází už z roku 1417 od dominikánského mnicha Hermanna Kornera, který ve svém díle Chronicon píše: „byli velmi ošklivého vzhledu, černí jako Tataři. Putovali v kolonách kolem, nocovali za městem na polích, protože se velmi oddávali zlodějství a báli se, že by je ve městech napadli.“[46]:s.132 Stejně nelichotivě se vyjadřuje i Etienne Pasquier, který podobně okomentoval příchod Cikánů do Paříže v roce 1427.[46]:s.132

Romové v Německu kolem roku 1510

Postupem času se v celé středověké Evropě ustálil v písemných záznamech neměnný topos kočovných Cikánů: Cikáni jsou oškliví, oddávají se nicnedělání, žijí z krádeží, táboří na polích, jsou to vyzvědači Turků a Tatarů, žebrají, předpovídají budoucnost, ovládají magii, nemají žádné náboženství, nemají vlast.[46]:s.133 Cikáni tak byli v Evropě stále více vnímáni jako cizí, nebezpeční a nepočestní, což vedlo k tomu, že se maximálně distancovali od usedlých obyvatel. Od konce 15. století byla ve stále více zemích proti nim vydávána nařízení. Cikáni byli vykázáni roku 1493 z Milána, z Lindau a Freiburgu v letech 1497 a 1498, Španělsko roku 1499 kočovníky vyzvalo, aby se buď usadili nebo do 60 dnů zemi opustili, Francie je vykázala roku 1510, Portugalsko 1526, Anglie 1530, Dánsko 1536, Švédsko ve 40. létech 16. st., Kolín nad Rýnem povolil pobyt jen Cikánům počestným a netrestaným.[46]:s.132 Pronásledování Cikánů ve střední Evropě navázalo na předchozí pronásledování čarodějnic. Vyvraždění údajných čarodějnic mělo zamezit používání kouzel a magie, zatímco vyhubení vlků a Cikánů bylo chápáno jako krocení a přemáhání přírody. Vlci a Cikáni byli navíc považováni za hospodářské škůdce.[46]:s.141

V Českých zemích se drastickou perzekucí Cikánů vyznačují zejména vlády Leopolda I. a Karla VI.

Kočující Romové v novověké Evropě

Romští kočovníci v Moldávii

V raném novověku byli kočující Cikáni většinovou společností vnímáni jako protipól pevného pořádku a nařízení proti nim se stále zostřovala (v 17. a 18. st. se např. na některých místech v  Německu nařizovalo každého Cikána zatknout a popravit, aniž by mu byl prokázán nějaký trestný čin[46]:s.143). V 18. st. také často docházelo k násilnému odebírání cikánských dětí, jejich pokřtění a převýchově.[46]:s.145 Pronásledováno a pokutováno bylo také usedlé obyvatelstvo, které občas poskytovalo kočovníkům přístřeší a nocleh. Cikáni byli stále více zaháněni do ilegality a upadali nadále do bludného kruhu chudoby, izolace a kriminalizace. Byli nuceni se po Evropě promyšleně pohybovat na hranicích teritoriálních území a při pronásledování v jednom státě prchat rychle na území jiného monarchy, kde byli zase chvíli v bezpečí. Pokud byli zadrženi, hrozila jim ve většině států Evropy poprava nebo káznice, kam byli odsuzováni na nucené práce (např. v roce 1794 bylo ve Španělsku při jedné razii zadrženo zhruba 9 000 až 12 000 Cikánů, kteří byli nasazeni na nucené práce v námořním arzenálu[46]:s.145). Byly také činěny většinou neúspěšné pokusy o integraci kočujícího obyvatelstva a jejich usazení na jednom místě. Wittgensteinský hrabě takovou nabídku učinil Cikánům v roce 1726, za podmínky, že „od nynějška přijmou křesťanskou důstojnost a občanské chování, odloží cikánské způsoby, docela se zřeknou veškerého muzicírování, potulky, žebroty a krádeží, jakož i všeho obcování s jinými Cikány a podobnou verbeží."[46]:s.145 Dobré podmínky pro život Cikáni nalezli také v malých hesenských hrabstvích, kde byli trpěni a dokonce se tu mohli usazovat. Podobně příznivá situace byla rovněž např. na některých místech ve Šlesvicku-Holštýnsku a u Lübecku. Kočovníci, kteří se integrovali a usadili, se často živili podomním obchodem, obchodováním s koňmi, košíkářstvím, kovářstvím nebo provozováním hudby. V českých zemích se snahami o jejich asimilaci vyznačovaly vlády Marie Terezie a Josefa II.

Romantismus a 19. století

Cikánský tábor poblíž Düsseldorfu v Německu

Koncem 18. st. se začíná pohled na Cikány měnit a jejich nespoutaná existence je romantickými básníky považována za opak stísněných poměrů panujících v usedlé společnosti. Romantici si však těžký a nebezpečný život kočujících Cikánů značně idealizovali. Cikáni se v pojetí umělců stávají symbolem svobody a jsou líčeni jako krásní lidé. Životní styl kočujících obyvatel, který v raném novověku působil tajemně a nebezpečně, koncem 18. st. okouzluje. V povědomí většiny obyvatel ale nadále přetrvává strach z Cikánů, tradovaný v pověstech a brakové literatuře. Pronásledování Cikánů se postupně zmírňuje, ale stále se jedná o osoby žijící na okraji společnosti. Oplocování a scelování pozemků v 19. st. je připravilo o tradiční tábořiště a nemožnost zapojit se do průmyslového pracovního procesu prohloubila ještě více jejich sociální úpadek.[46]:s.159 Proces násilného „civilizování“ Cikánů probíhal ještě celé 19. st. a znamenal postupnou likvidaci jejich tradičního životního stylu.

Dějiny Romů ve 20. století

20. století přineslo genocidu během druhé světové války (naprostá většina Romů z protektorátu zahynula v koncentračních táborech), komunistických snah o asimilaci (zákaz kočování v roce 1959, snaha o rovnoměrný rozptyl po území Československa), sterilizace žen v nemocnicích bez jejich vědomí, potlačování romského jazyka (tresty za používání romštiny na základních školách[zdroj⁠?!]) a kultury. Většina romských dětí byla zařazována do zvláštních škol. Na konci 20. století sílí snahy o společenskou a politickou emancipaci, vznikají romské kulturní a vzdělávací spolky, politické strany, organizují se celosvětové sjezdy jako např. zmíněný 1. světový romský sjezd v roce 1971 v Londýně. Současně dochází k emigraci Romů z východní Evropy zejména do Británie, Kanady a USA. Kanada proto znovu zavedla víza pro občany České republiky.

Romská komunita v Česku

Podrobnější informace naleznete v článku Romové v Česku.

Romové jsou v České republice etnickou minoritou. V Praze sídlí Mezinárodní romská unie, organizace zasazující se o práva Romů.

K romské národnostní menšině se při sčítání lidu 2001 přihlásilo celkem 11 746 osob.[47] Počet příslušníků tohoto etnika je však odhadován až na 300 000 osob (Liégois 1994). Do střední Evropy a na území dnešní České republiky Romové přicházeli asi od konce 14. století. V současnosti zde žije několik větví romského národa. Nevýznamnější a nejpočetnější skupinou jsou „Slovenští Romové“ (zvaní Rumungři[48]), kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce, během níž byla většina původních Českých Romů vyhlazena. Další významnou větví Romského národa jsou olašští Romové.

Romové v ČR patří mezi skupiny zranitelné sociálním vyloučením se všemi negativními důsledky tohoto jevu, jakými jsou:

  • nízká úroveň dosaženého vzdělání, 30 % romských dětí končí podle odhadů aktivistů v praktických školách,[49]
  • následná dlouhodobá nezaměstnanost, až 57 % Romů v produktivním věku bylo v roce 2009 nezaměstnaných,[50]
  • kriminalita[51] a ničení domů a bytů,[52] podle odhadů v roce 1991 získávalo prostředky k obživě nelegálně 20-30 % ekonomicky aktivní romské populace.[53][54]

Souvisí s tím i postoje majoritní části občanů České republiky, v nichž se objevují protiromské nálady ústící také v tzv. protiromské pochody. V médiích bývají Romové zahrnováni mezi nepřizpůsobivé občany.[55]

Protiromské nálady

Podle průzkumu analytického střediska Pew Research Center z roku 2016 zaujímá vůči Romům negativní postoj 82 % Italů, 67 % Řeků, 64 % Maďarů, 61 % Francouzů, 49 % Španělů, 47 % Poláků, 45 % Britů, 42 % Švédů, 40 % Němců, a 37 % Nizozemců.[56]

V roce 2018 bylo na Ukrajině spácháno krajně pravicovými extremisty a nacionalisty několik desítek útoků proti romské menšině.[57][58][59]

Společnost a kultura

Romští muzikanti v Maďarsku okolo roku 1886
Španělští gitanos tančí flamenco

Základem rómské společnosti je rodina, kde panuje velká soudržnost. Rodinou jsou pro Romy lidé, v daleko menší míře obydlí. Tradičně se představitel určitého seskupení Romů, který požívá velkou autoritu, nazývá vajda (maďarsky „vévoda“, „kníže“; maďarština slovo zase přejala ze slovanských jazyků). Mezi tradiční romská povolání patřily hudba, kovářství, košíkářství, čištění peří, broušení nožů, věštectví, apod.

Jazyk

Romština, jazyk Romů, patří do indické skupiny indoárijských jazyků. Dělí se na 3 hlavní skupiny:

  • evropská romština (muž = rom)
  • domština (muž = dom, oblast dnešního Íránu)
  • lomaverština (muž = lom, oblast Arménie)

Má nesčetné dialekty (jen v Evropě je jich kolem šedesáti, mnohdy jsou srozumitelné, vyskytují se však i dialekty, které jsou navzájem nesrozumitelné – záleží na procentu přejatých slov).

Národní symboly

Podrobnější informace naleznete v článcích Romská vlajka a Romská hymna.

Romská vlajka se skládá z modrého pruhu v horní polovině, zeleného pruhu v polovině dolní a z červené čakry s 16 paprsky umístěné uprostřed. Čakra, která je také na vlajce Indie, odkazuje na indický původ romského národa. Zelený a modrý pruh symbolizují život věčných poutníků po zelené zemi pod blankytnou oblohou.

Tato vlajka byla přijata na 1. Mezinárodním sjezdu IRU v Londýně v roce 1971.

Všeobecně se za romskou hymnu považuje romská píseň Gejľem, gejľem známá též pod názvy Geľem, Geľem; Djelem, Djelem; Opre Roma; Romale, čhavale atd. Za romskou hymnu byla prohlášena v roce 1971 na 1. Mezinárodním sjezdu IRU.[60]

Tradiční příjmení

Mezi typická příjmení českých olašských Romů patří například Horváth, Oláh, Balog a Lakatoš, Romové ze Slovenska mají zase často příjmení Demeter, Sivák atd. Častá jsou také příjmení Žiga a Németh.

Typická příjmení českých Romů do druhé světové války:

  • převážně kočovní čeští Romové – příjmení Růžička, Vrba, Janeček, Procházka, Charvát, Petržilka atd.
  • převážně usedlí moravští Romové – příjmení Daniel, Ištván, Herák, Holomek, Malík, Kýr, Murka atd.
  • německy hovořící Romové v pohraničních oblastech – příjmení Bamberger, Richter, Klimt, Lagryn atd.

Rovněž některá jména jsou v romské populaci častější než u etnických Čechů (např. Erika, Koloman, Etela, Gizela, Eržika, Sandra, Gejza, Imrich), nicméně tento jev není tak výrazný jako v případě příjmení; většina Romů v České republice však má obdobná jména jako ostatní obyvatelstvo. Vzhledem k tomu, že většina českých Romů pochází původem ze Slovenska, mají také častěji jména, která jsou v České republice výjimečná, avšak na Slovensku a v Maďarsku celkem běžná (např. Zoltán, Tibor, Margita, Elemír, Dezider, Marika, Attila nebo Aladár).

Náboženství

Každoroční romská pouť ke sv. Sáře v jihofrancouzském Saintes-Maries-de-la-Mer

Romové se přizpůsobili náboženství místního obyvatelstva. Část Romů na Balkáně a na Blízkém východě se hlásí k islámu, ve zbytku Evropy přijali Romové křesťanství. V Česku jsou většinou formální katolíci. Jejich patronkou je Černá Sára. Od počátku devadesátých let v Česku přibývá romských členů protestantských církví. Náboženské představy Romů stejně jako zvyky a rituály s nimi spojené se liší podle jednotlivých kmenů a podle krajin, ve kterých žijí. V Česku v některých rodinách zvláště ve větších městech romské tradice mizí, nejdéle se uchovávají tradice spojené se smrtí a narozením. Původem slovenští Romové mají velký respekt z duchů zemřelých, mulů. Mnoho z nich uvádí, že se s nimi alespoň jednou v životě setkali. Z těchto setkání mívají strach. Mulové se jim mohou zjevovat, po případě je varovat před hrozícím nebezpečím. Část slovenských Romů má také obavy z guny daj, zřejmě obdoby slovanské polednice. Ta může uhranout jejich nově narozené dítě, pokud jej nechají o samotě a není pokřtěno. Guny daj lze zahnat magickými praktikami, které se liší podle jednotlivých rodin. Někteří věří i v existenci čarodějnic (strig). Hovořit o strigách a setkání s nimi je zřejmě tabu.

Romští muzikanti v Brně
Festival Khamoro Roma v Praze v roce 2007
Muzeum romské kultury v Brně

Literatura na území Česka a Slovenska

Divadlo

Hudba

Z romského repertoáru pochází tance verbunkos a flamenco (výraz, kterým se původně označovali Romové v Andalusii).

Výtvarné umění

Mezi Romy je mnoho regionálních umělců, v drtivé většině bez vyššího vzdělání. Např. Tibor Červeňák (žije v Hranicích), Aladár Kurej (Humenné), bratři Tibor (Rožňava) a Dušan (Detva) Oláhovi, Rudolf Dzurko (Praha-Smíchov) nebo Edward Majewski (polský Opatow).

Muzeum

Muzeum romské kultury je v Brně, Bratislavská ulice 67.

Fotografie Romů

Romové jsou jedním z častých námětů dokumentární fotografie. V Česku se jim věnovali či věnují především: Josef Koudelka, Eva Davidová, Hana Šebková, Karel Cudlín, Maria Kracíková, Vít Šimánek (autor diplomové práce o fotografiích Romů), Václav Ryčl, Karel Tůma či Libuše Rudinská,[62] na Slovensku pak zejména Tibor Huszár, Mišo Suchý a Andrej Bán.[63]

Ve světě

Podrobnější informace naleznete v článcích Romská menšina na Slovensku, Romové v Rakousku, Romové v Turecku a Magyarországi Cigányszervezetek Fóruma Roma Összefogás Párt.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Slovensky: Cigáni, rusky: Цыгане, bulharsky: Цигани , ukrajinsky: Цигани, polsky: Cyganie, srbsky:Цигани)
  2. ↑ V citované literatuře se místo „endonyma“ používá také synonymum „autonyma“.
  3. ↑ Genetická studie z roku 2012 potvrdila předchozí indicie, že evropští a severoafričtí Romové pocházejí z příslušníků kasty nedotknutelných ze severozápadní Indie. Podle této studie měli opustit Indii před přibližně 1000 lety, pravděpodobně jako uprchlíci před pronikajícím islámem.[44][45]

Reference

  1. ↑ a b 3.8 milionů podle Pan a Pfeil, National Minorities in Europe (2004), ISBN 978-3-7003-1443-1, p. 27f.; 9.1 milionů podle Liégois, Jean-Pierre (2007). Roms en Europe, Éditions du Conseil de l'Europe.
  2. ↑ a b c d e f g h i http://romove.radio.cz/cz/clanek/18884
  3. ↑ http://www.edrc.ro/recensamant.jsp?regiune_id=0&judet_id=634&localitate_id=0
  4. ↑ Petr Lhotka: Romové v České republice po roce 1989. skola.romea.cz [online]. [cit. 21-08-2018]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-02-2007. 
  5. ↑ Kayla Webley, "Hounded in Europe, Roma in the U.S. Keep a Low Profile", Time, October 13, 2010. www.time.com [online]. [cit. 2013-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-17. 
  6. ↑ Michal Schuster. Pravlast Romů je v Indii. Dokládá to jazyk, řemesla i sociální struktura. National Geographic Česko [online]. Dostupné online. 
  7. ↑ Romové pocházejí z kasty "nedotknutelných". TÝDEN.cz [online]. 2012-12-04 [cit. 2019-12-22]. Dostupné online. 
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.antropologie.org [online]. [cit. 2019-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-22. 
  9. ↑ Alinčová, Milena et. al. Původ názvů Rom-Cikán. Interkulturní vzdělávání - příručka nejen pro středoškolské pedagogy. Člověk v tísni. Dostupné online [cit. 8 September 2013]. 
  10. ↑ Hancock, Ian F. We Are the Romani People, p. XX. [s.l.]: [s.n.], 2002. Dostupné online. ISBN 978-1-902806-19-8. 
  11. ↑ a b "Roma Travellers Statistics", Council of Europe, compilation of population estimates. Archivováno z the original, 6 October 2009.
  12. ↑ a b KENRICK, Donald. Historical Dictionary of the Gypsies (Romanies). 2nd. vyd. [s.l.]: Scarecrow Press, 2007. S. xxxvii. 
  13. ↑ Professor Yaron Matras. Domari [online]. School of Languages, Linguistics and Cultures The University of Manchester, 2012 [cit. 2012-12-26]. Dostupné online. 
  14. ↑ Romany, Ethnologue (17. edice, 2013)
  15. ↑ Romani [online]. Oxford: Elsevier [cit. 2009-08-30]. S. 1. Dostupné online. 
  16. ↑ http://romani.uni-graz.at/rombase/cgi-bin/art.cgi?src=data/ethn/topics/names.cs.xml
  17. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  18. ↑ HORVÁTOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů [online]. Praha: Lidové noviny, 2002. S. 12. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-03-2005.  „Mnohočetnost romských skupin je patrně pozůstatkem diferenciace Romů do původních indických kast a podkast.“
  19. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  20. ↑ JUROVÁ, Anna. From Leaving The Homeland to the First Assimilation Measures. Redakce Vaščka Michal. ČAČIPEN PAL O ROMA - A Global Report on Roma in Slovakia. Slovak Republic: Institute for Public Affairs, 2003, s. 17. Dostupné online [cit. September 7, 2013]. 
  21. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  22. ↑ Council of Europe website [online]. European Roma and Travellers Forum (ERTF), 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  23. ↑ GUY, Will. Romani identity and post-Communist policy. Between Past and Future: The Roma of Central and Eastern Europe. Hertfordshire: Univ of Hertfordshire Press, 2001, s. 19. Dostupné online [cit. 8 September 2013]. 
  24. ↑ a b PAPE, Iveta. Jak pracovat s romskými žáky - Příručka pro učitele a asistenty pedagogů. [s.l.]: Slovo 21, 2007. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. S. 46.  Archivovaná kopie. www.internetovekluby.cz [online]. [cit. 2009-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-18. 
  25. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  26. ↑ a b c d e JUROVÁ, Anna. From Leaving The Homeland to the First Assimilation Measures. Redakce Vaščka Michal. ČAČIPEN PAL O ROMA - A Global Report on Roma in Slovakia. Slovak Republic: Institute for Public Affairs, 2003, s. 17. Dostupné online [cit. September 7, 2013]. 
  27. ↑ a b MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  28. ↑ a b c MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  29. ↑ JUROVÁ, Anna. From Leaving The Homeland to the First Assimilation Measures. Redakce Vaščka Michal. ČAČIPEN PAL O ROMA - A Global Report on Roma in Slovakia. Slovak Republic: Institute for Public Affairs, 2003, s. 17. Dostupné online [cit. September 7, 2013]. 
  30. ↑ a b MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  31. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  32. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  33. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  34. ↑ The Legend of the Romani Cymreig / Welsh Romani [online]. ValleyStream Media, 1980-2010. Dostupné online. 
  35. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  36. ↑ HORVÁTOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů [online]. Praha: Lidové noviny, 2002. S. 63. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-03-2005.  „Výraznou komunitu tvoří Romové olašští s asi 10 %, kteří se dále dělí na další skupiny, podskupiny a množství rodů. Zatímco jinde v Evropě najdeme rozličné olašské skupiny, u nás se v minulosti zpravidla objevovaly pouze dvě: Lovárové – koňští handlíři a Kalderaši – výrobci kotlů; v současné době žijí u nás většinou jen potomci někdejších Lovárů. I v rámci této komunity však dosud existuje jistá hierarchie podskupin a rodů.“
  37. ↑ MILENA, Hübshmanová. Romové - subetnické skupiny [online]. Karl-Franzens-Universität Graz, 2003. Dostupné online. 
  38. ↑ MARUSHIAKOVA, Elena; HEUSS, Herbert; BOEV, Ivan; RYCHLIK, Jan; RAGARU, Nadege; ZEMON, Rubin; POPOV, Vesselin. Identity Formation among Minorities in the Balkans: The cases of Roms, Egyptians and Ashkali in Kosovo. Sofia: Minority Studies Society, Studii Romani, 2001. Dostupné online. S. 23. 
  39. ↑ Anerkennung als nationale Minderheit, BAK - Bundesamt für Kultur, online: www.bak.admin.ch Archivováno 2. 12. 2014 na Wayback Machine.
  40. ↑ Alinčová, Milena et. al. Původ názvů Rom-Cikán. Interkulturní vzdělávání - příručka nejen přo středoškolské pedagogy. Člověk v tísni. S. 193. Dostupné online [cit. 8 September 2013]. 
  41. ↑ Alinčová, Milena et. al. Původ názvů Rom-Cikán. Interkulturní vzdělávání - příručka nejen přo středoškolské pedagogy. Člověk v tísni. S. 194. Dostupné online [cit. 8 September 2013]. 
  42. ↑ HORVÁTOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů [online]. Praha: Lidové noviny, 2002. S. 11. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-03-2005.  „Podle některých badatelů bylo slovo Athinganoi označením pro příslušníky cizí heretické sekty, která se v oblasti Malé Asie věnovala věštění a černé magii. Romové měli být s touto sektou omylem ztotožněni, neboť se stejně jako oni věnovali magii, vzhledem se výrazně odlišovali od místního obyvatelstva, a navíc přicházeli ze stejné oblasti. Pobytem na maloasijském území mohli Romové převzít některé prvky místní kultury a zvyklosti, které byly typické i pro sektu Athinganů. Je však také možné, jak míní někteří byzantologové, že termínem Athinganoi byli od počátku nazýváni právě Romové.“
  43. ↑ HORVÁTOVÁ, Jana. Kapitoly z dějin Romů [online]. Praha: Lidové noviny, 2002. S. 11. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-03-2005.  „Pro vztah většiny k romské menšině je příznačné, že tímto termínem byli Romové nazýváni svým okolím, aniž by jej sami vytvořili, nebo alespoň posléze akceptovali; s názvem Cikán se Romové beze zbytku neztotožnili nikdy.“
  44. ↑ JAYARAMAN, K. S. European Romanis came from northwest India. Kapitola Science news. Nature India [online]. 1. prosinec 2012. Dostupné online. ISSN 1755-3180. DOI 10.1038/nindia.2012.179. (anglicky) 
  45. ↑ Romové pocházejí z kasty "nedotknutelných". Týden.cz [online]. 4. prosinec 2012. Dostupné online. 
  46. ↑ a b c d e f g h i j k Chudáci, žebráci a vaganti, Lidé na okraji společnosti 1450–1850, autor Martin Rheinheimer, nakl. Vyšehrad 2003
  47. ↑ Vláda České republiky. Romská národnostní menšina
  48. ↑ Pavel Pečínka: Společenství Romů na Moravě
  49. ↑ Lidové noviny 17. 2. 2012 Titulek: Kolonka Rom? I žáci s černými vlasy Autor: Michaela Kabátová, Barbora Říhová
  50. ↑ Veronika Rodriguez. Diskriminace Romů stojí Česko ročně miliardy korun. Aktuálně.cz [online]. Economia, 10. 2009. Dostupné online. 
  51. ↑ Petr Kvasnička: Romská kriminalita. Její příčiny, specifika a profil pachatelů (2006)
  52. ↑ http://ostrava.idnes.cz/komentar-ke-ghettu-prednadrazi-dm5-/ostrava-zpravy.aspx?c=A120806_094850_ostrava-zpravy_jj
  53. ↑ BAKALÁŘ, Petr. Psychologie Romů. Praha: Votobia, 2004. 178 s. ISBN 80-7220-180-8. S. 93. 
  54. ↑ ŘÍČAN, Pavel. S Romy žít budeme - jde o to jak : dějiny, současná situace, kořeny problémů, naděje společné budoucnosti. 2., upravené. vyd. Praha: Portál, 2000. 149 s. ISBN 80-7178-410-9. S. 60–61. 
  55. ↑ http://www.novinky.cz/finance/269753-vetsina-romu-davky-nezneuziva-tvrdi-vladni-urad.html
  56. ↑ Negative opinions about Roma, Muslims in several European nations Archivováno 3. 4. 2019 na Wayback Machine.. Pew Research Center. 11. července 2016.
  57. ↑ Podříznuté hrdlo, hořící tábory. Na Ukrajině přibývá útoků na Romy. iDnes [online]. 4. července 2018. Dostupné online. 
  58. ↑ Ukrajina: Útoků na Romy přibývá. Hlášeny jsou první oběti na životech. Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 9. července 2018. Dostupné online. 
  59. ↑ Ukrajinští nacionalisté napadají romské tábory. Útočili sekerami a palicemi, policie přihlížela. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 16. června 2018. Dostupné online. 
  60. ↑ The Council of Europe: Protecting the rights of Roma
  61. ↑ Česká televize 13. komnata Laca Decziho
  62. ↑ Čeká televize Uloupené mateřství
  63. ↑ Stránky Andreje Bána. www.andrejban.com [online]. [cit. 2012-11-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-08. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Romové&oldid=24326270“