Přeskočit na obsah

Kanton (Švýcarsko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Polokanton)
Kantony Švýcarska

Švýcarsko (Švýcarskou konfederaci) tvoří 26 autonomních členských států, tzv. kantonů (francouzsky cantons, italsky cantoni, rétorománsky chantuns). V úřední terminologii je pro kanton užíváno také označení stav (německy Stand, plurál Stände, ve francouzsky mluvícím Švýcarsku état). Další dřívější označení, Stätte („místo“), má dnes již jen historický význam a odráží se např. ve jménu jezera Vierwaldstättersee („Jezero čtyř lesních kantonů“). Pojem kanton byl poprvé použit v roce 1475 v listině, nazývané Freiburger Akte.[1]

Kantony jsou uvedeny v historicky podmíněném pořadí podle spolkové ústavy.

Kód Znak Kanton Rok
přistoupení
ke konfederaci
Hlavní město Počet
obyvatel
(31.12.2023)[2]
Rozloha
(km²)[3]
Hustota
zalidnění
(obyv./km²)
Počet
obcí
Úřední jazyk
ZH Curych 1351 Curych 1 605 508 1728,94 929 160 němčina
BE Bern 1353 Bern 1 063 533 5958,50 178 337 němčina, francouzština
LU Lucern 1332 Lucern 432 744 1493,52 290 80 němčina
UR Uri 1291 Altdorf 37 931 1076,53 35 19 němčina
SZ Schwyz 1291 Schwyz 167 403 907,88 184 30 němčina
OW Obwalden 1291 Sarnen 39 272 490,58 80 7 němčina
NW Nidwalden 1291 Stans 45 016 275,84 163 11 němčina
GL Glarus 1352 Glarus 42 056 685,31 61 3 němčina
ZG Zug 1352 Zug 132 556 238,73 555 11 němčina
FR Fribourg / Freiburg 1481 Fribourg 341 537 1672,43 204 126 francouzština, němčina
SO Solothurn 1481 Solothurn 286 844 790,46 363 107 němčina
BS Basilej-město 1501 Basilej 200 031 36,95 5414 3 němčina
BL Basilej-venkov 1501 Liestal 298 837 517,67 577 86 němčina
SH Schaffhausen 1501 Schaffhausen 87 111 298,42 292 26 němčina
AR Appenzell Ausserrhoden 1513 Herisau 56 495 242,84 233 20 němčina
AI Appenzell Innerrhoden 1513 Appenzell 16 585 172,48 96 5 němčina
SG St. Gallen 1803 St. Gallen 535 114 2028,20 264 75 němčina
GR Graubünden / Grigioni / Grischun 1803 Chur 204 888 7105,30 29 101 němčina, italština, rétorománština
AG Aargau 1803 Aarau 726 894 1403,80 518 198 němčina
TG Thurgau 1803 Frauenfeld 295 220 994,33 297 80 němčina
TI Ticino 1803 Bellinzona 357 720 2812,16 127 106 italština
VD Vaud 1803 Lausanne 845 870 3212,02 263 300 francouzština
VS Valais / Wallis 1815 Sion 365 844 5224,64 70 122 francouzština, němčina
NE Neuchâtel 1815 Neuchâtel 178 291 802,16 222 27 francouzština
GE Ženeva 1815 Ženeva 524 410 282,49 1856 45 francouzština
JU Jura 1979 Delémont 74 548 838,51 89 51 francouzština, němčina (1 obec)
Švýcarsko 1291 Bern 8 962 258 41 290,69 217 2 136 němčina (62 %),
francouzština (23 %),
italština (8 %),
rétorománština (0,5 %)[4]

Šest kantonů (Obwalden, Nidwalden, Appenzell Innerrhoden, Appenzell Ausserrhoden, Basilej-město a Basilej-venkov) které vznikly rozdělením původních kantonů, bylo v minulosti označováno jako polokantony nebo polostavy. Pojem polokanton byl formálně odstraněn ze spolkové ústavy při její revizi v roce 1999 a nahrazen jejich taxativním vyjmenováním. Jsou tak považovány za kantony s polovičním kantonálním hlasem (čl. 142 odst. 4 spolkové ústavy).[5] Toto nemá žádný vliv na vnitřní autonomii, fungují stejně jako ostatní kantony a odlišují se pouze tím, že:

  • ve Státní radě Spolkového parlamentu (malá komora) má každý kanton dvě křesla, avšak šest vyjmenovaných jen po jednom,
  • při těch lidových hlasováních, která vyžadují kromě prosté většiny také stavovou většinu – souhlasný výsledek ve většině kantonů, má výsledek hlasování v nich poloviční váhu.

Oficiální pořadí kantonů (viz seznam výše) podle čl. 1 spolkové ústavy, které je charakterizováno čísly kantonů, pochází z doby před vznikem spolkového státu. Toto pořadí je historicky podmíněno, dnes už bez jakéhokoliv jiného významu. Ve společenství, spolku Osmi starých míst, totiž byla města Curych, Bern a Lucern, každé jako tzv. Vorort, v hierarchii před venkovskými kantony.[6] Tyto tři kantony jsou tak uvedeny jako první, poté následují ostatní kantony v pořadí jejich přistoupení. Poslední změnou byl vznik kantonu Jura oddělením frankofonní části od kantonu Bern.

Politický systém

[editovat | editovat zdroj]

Postavení a pravomoci kantonů

[editovat | editovat zdroj]

Dle švýcarské spolkové ústavy disponují jednotlivé kantony takovou mírou suverenity, že jí nelze omezit ani spolkovým zákonem.[5] Do působnosti konfederace, respektive spolkové vlády, spadají sektory obrany, měnové politiky, pošty, telekomunikace, přistěhovatelství, imigrace a azylové politiky, zahraniční politika a mezinárodní vztahy, občanské, trestní a finanční právo.

Každý kanton má svou vlastní ústavu, legislativní orgán, vládu, policii a soudy.[7] Podobně, jako je tomu na spolkové úrovni, tak i kantonální vlády se řídí direktoriálním systémem.

Kantonální parlamenty jsou jednokomorové s 49 až 180 obsazovanými mandáty. V některých kantonech se lze setkat i s takzvanými lidovými shromážděními voličů (německy Landsgemeinden), od nichž se v průběhu dějin upustilo. V současnosti je mají už pouze kantony Appenzell Innerrhoden a Glarus. Kantonální vlády jsou pěti až sedmičlenné v závislosti na daném kantonu. Každý kanton má dvoustupňovou soudní soustavu (první instance: okresní soud, místní soud, kantonální soud, okresní soud, krajský soud, trestní soud, civilní soud; druhá instance: vyšší soud, kantonální soud, odvolací soud), které předchází smírčí orgán (smírčí soud, kancelář mediátora).[7]

Švýcarské kantony disponují veškerými pravomocemi, která se nenacházejí v poli působnosti spolkové vlády, ústavy nebo zákona: typickým znakem jsou kantonální kompetence v oblasti zdravotnictví, daní, justice, školství a sociálního zabezpečení. Každý kanton má rovněž svůj vlastní úřední jazyk a mohou uzavírat vlastní bilaterální smlouvy nejen s ostatními kantony, nýbrž i jinými subjekty mezinárodního práva (články 48 a 56 spolkové ústavy).

Kantonální ústavy rovněž upravují i samotný systém veřejné správy na svém území, včetně delegování některých pravomocí jednotlivým obcím. Výjimkou nejsou případy, kdy obce mají monopol na daně a disponují vlastní policií. Úroveň autonomie se liší v každém kantonu; v zásadě bývá větší ve východním Švýcarsku než v západním.[7]

Obdobně, jako je tomu na spolkové úrovni, i v jednotlivých kantonech je kladen vysoký důraz na přímou demokracii. Jednotliví občané mohou prostřednictvím petic iniciovat změny kantonálních ústav, případně vetovat již přijaté zákony nebo vyvolat hlasování o přijetí či nepřijetí návrhu zákona. Vyjma lidových shromáždění voličů zachovaných v kantonech Appenzell Innerrhoden a Glarus je hlasování vždy tajné a hlasování se konají u volebních uren.[7] Volební právo cizinců je upravené různým způsobem v souladu s jednotlivými kantonálními ústavami. To se týká i volebního práva švýcarských občanů zdržujících se v cizině.

Švýcaři jsou občany toho kantonu, v jehož obci se narodili. Samotné kantony hrají roli i v udělování svého občanství (naturalizaci), byť je tento proces spíše obecní a spolkovou záležitostí. Švýcarsko má mimo jiné jen jeden celonárodní svátek, a to 1. srpna. Ostatní volné dny a svátky se liší v závislosti na kantonu.

Pojmenování a výrazy

[editovat | editovat zdroj]

Pojem kanton pro člena Švýcarské konfederace je poprvé doložen v roce 1475[8] nebo 1467[9] z Fribourgu. Vzhledem k tomu, že cantone znamenalo „část země“ v severní Itálii již od 11. století, švýcarský jazykovědec Walther von Wartburg předpokládá, že toto slovo přinesli na území dnešního západního Švýcarska lombardští kupci, odkud bylo následně převzato do němčiny jako Kanton a do francouzštiny jako canton. Italské cantone je rozšířená podoba slova canto, které znamená „roh, okraj, úhel, kus, část“. Canto zase pochází z latinského canthus „železná pneumatika kola“, což samo o sobě bylo snad původně keltské slovo.[10]

Před slovem kanton a vedle něj - které se od 17. století v německy mluvícím Švýcarsku stále více prosazovalo a v roce 1798 se stalo oficiálním - existovalo a existuje několik dalších názvů pro členy Švýcarské konfederace.[11]

  • Nejstarší oficiální termín zněl Stett und Lender. V některých kantonech se dosud zachoval v podobě přenesených výrazů jako Landsgemeinde, Landrat, Landammann, Land(es)statthalter, Landschreiber, Landgericht, Landesarchiv nebo Landesbibliothek.
  • Ort, zastřešující termín pro „města“, „místa“ a „země“, byl poprvé použit v usnesení curyšské rady z roku 1426. Používá se v historických termínech, označujících „stará místa země“ (v přeneseném významu dnešní kantony): achtörtige („osm starých míst“) a dreizehnörtige Eidgenossenschaft („konfederace třinácti míst“).
  • Stand (francouzsky État) se rovněž objevil jako neutrální výraz pro „město“ a „zemi“ v 16. století a vrcholu svého používání dosáhl v 18. století. Dnes zní toto slovo archaicky, ale na spolkové úrovni se vyskytuje ve spojeních jako Ständemehr a Ständerat, v úředním jazyce některých kantonů pak Standeskommission, Standeskanzlei, Standespräsidenten a Standesweibel.
  • Staat (ve francouzštině též État) je latinský ekvivalent slova Stand. Pro kantony se začal více používat až po roce 1800 a dnes se běžně používá v mnoha výrazech, jako je Staatsanwalt, Staatsarchiv, Staatskanzlei, Staatsrat a řada dalších.

Stará švýcarská konfederace

[editovat | editovat zdroj]

Takzvané původní kantony, které údajně založily Švýcarskou konfederaci spolkovou listinou z roku 1291, jsou lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden. Ve Staré švýcarské konfederaci se kantony často nazývaly „místa“ (německy Orte či Stätten), a později také jako „kantony“.[12][13] Proto se fáze expanze Švýcarska označují jako „Osm starých míst“ a „Třináct starých míst“ (nebo Konfederace osmi nebo třinácti míst; německy achtörtige nebo dreizehnörtige Eidgenossenschaft). Spojenci, kteří nebyli plnoprávnými členy Konfederace, byli v němčině označováni jako Zugewandte Orte (volně přeložitelné jako „Spřízněná“ či „ Spojenecká místa“). Plnoprávní členové Konfederace a tím spíše spojenecká místa byli stále samostatnými státními celky. Tento systém byl po obsazení Švýcarska napoleonskými vojsky rozbit, v roce 1798 byla z jejich moci vytvořena Helvétská republika jako unitární stát, který se nicméně nadále členil na kantony.

Helvétská republika

[editovat | editovat zdroj]

S Helvétskou republikou (1798–1803) se pojem kanton začal používat ve významnějším smyslu. V nově vzniklém unitárním státě však byly kantony pouhými správními obvody bez autonomních práv. Hranice byly změněny s cílem vytvořit přibližně stejně velké kantony a rozbít staré uspořádání. Vznikly tak i krátce existující kantony Säntis, Linth, Waldstätte, Oberland, Baden, Lugano a Bellinzona a od roku 1802 na jeden rok také kanton Fricktal.

Ještě v období Helvétské republiky však převážily federalistické tendence a roku 1803 samotný Napoleon Bonaparte udělil Švýcarsku federalistickou ústavu, přičemž jednotlivé kantony přijaly republikánské ústavy a emancipovala se některá bývalá závislá teritoria, termín kanton se však vžil. Některé takto ustanovené kantony však nepřežily dlouho a byly začleněny do jiných.

Po pádu napoleonského režimu kanton Bern požadoval obnovu svých práv a odmítal uznat nové kantony Aargau a Vaud vzniklé na územích, jež mu dříve podléhaly, avšak pod mezinárodním tlakem byl donucen zříct se svých nároků výměnou za území basilejského biskupství. Podle Spolkové smlouvy z roku 1815 bylo Švýcarsko pouze volným spolkem států. Kantony byly nositeli státní suverenity, měly právo vystoupit ze spolku, měly vlastní vojska, vybíraly cla, razily mince, mohly uzavírat mezinárodní smlouvy. Teprve spolková ústava z roku 1848 vytvořila ze Švýcarska federální stát, kde kantony ztratily výše zmíněné pravomoci.

Období mediace

[editovat | editovat zdroj]

Zprostředkovatelská ústava z roku 1803 zvýšila počet kantonů na 19 a Vídeňský kongres v roce 1815 zvýšil jejich počet na 22. Některá spojenecká místa, jako například republika Gersau, území opatství Engelberg a další, byla proti vůli kantonů přidělena jednotlivým kantonům.

Teritoriální vymezení kantonů dodnes zůstává v podobě, jakou získalo po napoleonských válkách. V roce 1833 se kanton Basilej-venkov v ozbrojeném konfliktu oddělil od kantonu Basilej-město, stejně jako ve stejné době kanton Ausserschwyz od centra Schwyzu (i když to netrvalo dlouho), či zánik polokantonů v Glarusu v roce 1836. Poslední stopy územního rozdělení Vídeňského kongresu byly demokraticky vyřešeny v roce 1979 založením kantonu Jura (tzv. Jurská otázka) a v roce 1994 převedením bernského okresu Laufen do kantonu Basilej-venkov, přičemž oba tyto kantony se oddělily od kantonu Bern; budoucnost Bernského Jury může vést k dalším změnám.

Vznik spolkového státu v roce 1848

[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku spolkového státu (Bundesstaat) v roce 1848 byla suverenita kantonů omezena a oblasti jako zahraniční politika, cla, měna a pošta byly převedeny do kompetence spolkové vlády. S industrializací a hospodářským růstem se život státu stával stále složitějším, což si vyžádalo další centralizaci a vedlo ke sjednocení hmotného práva v oblastech, jako je občanské, trestní, obchodní a hospodářské právo. Dnes jsou oblasti, v nichž mohou kantony skutečně ještě samostatně vydávat zákony, značně omezené. Stále častěji se hovoří o „výkonném federalismu“.

Vývoj územního uspořádání

[editovat | editovat zdroj]
  1. KLEY, Andreas. Kantone [online]. Historisches Lexikon der Schweiz, 2016-04-13 [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  2. Ständige Wohnbevölkerung nach Staatsangehörigkeitskategorie, Geschlecht und Gemeinde, definitive Jahresergebnisse, 2023 - 2023 Tabelle. Bundesamt für Statistik [online]. 2024-08-22 [cit. 2024-09-04]. Dostupné online. (německy) 
  3. Statistique de la superficie standard - Cantons et grandes régions selon 4 domaines principaux [online]. Švýcarský statistický úřad [cit. 2017-03-15]. Dostupné online. (francouzsky) 
  4. Der Bund kurz erklärt [online]. Bundeskanzlerei, 2023-07-26 [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  5. a b SR 101 - Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft [online]. Fedlex Federal law, 1999-04-18 [cit. 2023-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-10. (německy) 
  6. KÖRNER, Martin. Vorort [online]. Historisches Lexikon der Schweiz, 2013-07-30 [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  7. a b c d AUER, Andreas. Staatsrecht der schweizerischen Kantone. Bern: Stämpfli, 2016. ISBN 978-3-7272-3217-6. (německy) 
  8. OECHSLI, Wilhelm. Die Bezeichnungen der alten Eidgenossenschaft und ihrer Glieder. Jahrbuch für schweizerische Geschichte. Roč. 1916, čís. 41, s. 78. DOI 10.5169/seals-47087. (německy) 
  9. THIBAULT, André. Dictionnaire Suisse romand. Particularités lexicales du français contemporain. Carouge: [s.n.], 1997. S. 197. (francouzsky) 
  10. VON WARTBURG, Walther. Französisches Etymologisches Wörterbuch. Lipsko/Berlín: [s.n.], 1940. S. 227–234. (německy) 
  11. OECHSLI, Wilhelm. Die Bezeichnungen der alten Eidgenossenschaft und ihrer Glieder. Jahrbuch für schweizerische Geschichte. Roč. 1916, čís. 41, s. 51–230. DOI 10.5169/seals-47087. (německy) 
  12. XVII. Karte von der Schweiz [online]. [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  13. Les Suisses Leurs Sujets et Leur Alliez. [online]. [cit. 2023-12-16]. Dostupné online. (francouzsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]