Pedagogická komunikace
Pedagogická komunikace je základní interakce mezi účastníky pedagogicko-vzdělávacích procesů. Pedagogická komunikace probíhá ve školním prostředí, a hlavně ve výuce. Tato komunikace probíhá i v dalších vyučovacích prostředích např. v rodině, při školení nebo výcviku.[1] Je to vzájemný prostředek pedagoga a žáka k docílení vzdělávacího procesu ve vzdělávacím systému.[2]
Charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Pedagogická komunikace je formou interakce mezi vyučujícím a žáky. Účastníci této komunikace si navzájem předávají informace o různých faktech, vyjadřují své názory, stanoviska, přání nebo poskytují pokyny.[3] Pedagogická komunikace se uskutečňuje verbálně (mluvené nebo psané slovo) i neverbálně (tj. mimoslovní, např. pomocí gest, mimiky, pohledu očí).
Funkce pedagogické komunikace
[editovat | editovat zdroj]- Pedagogická komunikace je ideální pomůckou pro dosahování cílů vzdělávání a výchovy. Plní hned několik funkcí:
- Informační funkce - spočívá v předávání znalostí, dovedností a hodnot mezi učitelem a žáky,
- Motivační funkce - spočívá v podpoře zájmu žáků o vzdělávání a jejich zapojení do výuky,
- Regulační funkce - spočívá v usměrňování chování a interakcí ve třídě,
- Sociální a emoční funkce - spočívá ve vytváření pozitivních vztahů a zajištění bezpečné atmosféry ve třídě.[4]
Pravidla pedagogické komunikace ve školní třídě
[editovat | editovat zdroj]Pedagogická komunikace je upravena školním řádem, který je obvykle dostupný na internetových stránkách školy. Řídí se také společenskými pravidly, například tím, že žáci oslovují učitele vykáním. Kromě těchto pravidel mohou učitelé stanovit individuální pravidla platná pro konkrétní třídy, jako je hlasování o termínech písemných prací nebo pravidla týkající se přerušování výkladu.[5]
Pravidla se zavádí, aby maximalizovala spolupráci a bezpečnost. Zamezují rušení a nekázeň ve vzdělávacím prostředí.[6]
Komunikace ve školní třídě
[editovat | editovat zdroj]- Monolog ve školní třídě
- Monolog je souvislý projev jednoho člověka. Za monolog se považuje v pedagogické komunikaci přednáška, referát, delší odpověď žáka, a především vysvětlování nového učiva.[7]
- Vysvětlování nového učiva má tři fáze. Ve fázi Expozice učitel představuje žákům hlavní body nového učiva. Důležitá je motivace a vzbuzení zájmu u žáků o nové učivo. Fáze Prezentace učiva spočívá v samotném vysvětlování nového učiva. Důležité je objasnit nové učivo. Fáze Závěr shrnuje hlavní body a naznačuje, co se bude probírat v další vyučovací hodině.[7]
- Dialog ve školní třídě
- Dialog je forma komunikace, během které se střídají dva nebo více účastníků. Využívá se pro udržení pozornosti všech žáků ve třídě. Dialog rozvíjí vědomosti, vyjadřovací schopnosti a osobnost žáka.[8]
- Dialogické vyučování
- Dialogické vyučování není v běžné praxi časté. Jde o ideál výukové komunikace. Žáci jsou plně soustředění, odpovídají na otázky učitele a doplňují je o vlastní názor.[4] Tato metoda klade důraz na diskuzi a výměnu názorů, s cílem podpořit porozumění učivu a rozvoj kritického myšlení. Žáci se zapojují prostřednictvím kladení otázek, sdílení myšlenek a hledání odpovědí, což zvyšuje jejich aktivní účast ve výuce.[9]
IRF struktura
[editovat | editovat zdroj]Dialog má v rámci vyučovací hodiny většinou stabilní strukturu v podobě otázka učitele (iniciace) – odpověď žáka (replika) – zpětná vazba (feedback) učitele. Tato struktura se nazývá IRE či IRF struktura, kterou popsali John McHardy Sinclair a Malcolm Coulthard nebo Hugh Mehan.
Iniciace: učitel začíná komunikaci tak, že položí žákům otázku.
Typy otázek
Uzavřená otázka ověřuje fakta, jestli žák látku pochopil. Na otázku existuje předem daná správná odpověď. Účelem uzavřené otázky je prověřit žákovi vědomosti.
Otevřená otázka ponechává prostor pro více správných odpovědí. Na otázku neexistuje předem daná správná odpověď. Účelem otevřené otázky je poskytnout žákovi myslet nahlas. Zlepšovat tak jeho vyjadřovací schopnosti a schopnost naslouchat spolužákovi. [4]
Bloomava taxonomie: Bloomova taxonomie je teorie vzdělávacích cílů. Zkoumá důležitost a váhu cíle. V případě pedagogické komunikace, zkoumá, jakou má kladená otázka rozumovou náročnost.
Otázka nižší kognitivní náročnosti je na zapamatování např. fakta, data atd.
Otázka vyšší kognitivní náročnosti je na chápání např. matematika. Otázka zkouší žáka, jestli látku pochopil a dokáže ji aplikovat. Mezi tyto otázky se řadí i vlastní názor žáka např. „Jak si myslíš, že se mohli Romeo a Julie zachránit“.[4]
Replika: po učitelské otázce následuje odpověď žáka
Typy odpovědí
Pozitivní odpověď je správná odpověď s doplněním o žákův názor nebo zkušenost.
Negativní odpověď je správná odpověď bez doplnění žáka (je to co chtěl učitel slyšet). Negativní odpověď je odpověď špatná (to co učitel nechtěl slyšet).[4]
Feedback: tzv. zpětná vazba, kdy učitel reaguje na žákovskou odpověď.
Typy zpětné vazby
- Zpětná vazba pozitivní je potvrzení správnosti žákovské odpovědi.
- Zpětná vazba negativní je odmítnutí odpovědi a naznačení chyby.
- Verifikační zpětná vazba je typ ověřování správnosti odpovědi. Příkladem může být výzva k doplnění např. jednoho slova.
- Elaborovaná zpětná vazba obsahuje novou informaci vedoucí ke správné odpovědi např. opraví otázku a znovu ji položí. Tato akce je ovlivňována například osobností studenta.[1]
UPTAKE
[editovat | editovat zdroj]V pedagogické komunikaci plní funkci třetího členu IRF struktury. Učitel položí otázku po žákovské odpovědi obohacenou o doplňující novou otázku.[4]
Ukázka 1.:
Učitel: „Jak si myslíte že se měl Romeo a Julie zachránit?“
Honza: „Měli utéct.“
Učitel: „Utéct, a kam?“
Ukázka 2.:
Učitel: „Kde se tento stroj využívá?“
Anna: „Například v zemědělství?“
Učitel: „Ano a k čemu?“
Ukázka 3.:
Učitel: „Čím vynikaly takové hrady?“
Pepa: „Velkými hradbami.“
Učitel: „Správně. Jak jim říkáme?“
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Pedagogická encyklopedie. Příprava vydání Jan Pr°ucha, Jan Průcha, Tomáš Janík. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 935 s. ISBN 978-80-7367-546-2.
- ↑ VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. 1. vyd. Praha: Porál, 2005. 319 s. ISBN 80-7178-998-4. S. 0.
- ↑ NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi. [s.l.]: [s.n.], 2005. 171 s. ISBN 80-247-0738-1.
- ↑ a b c d e f ŠEĎOVÁ, Klára. Komunikace ve školní třídě. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 293 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-262-0085-7, ISBN 80-262-0085-3. OCLC 794207579
- ↑ Pedagogická komunikace v teorii a praxi | Bookport. www.bookport.cz [online]. [cit. 2024-01-14]. Dostupné online.
- ↑ SUYATNO, Suyatno; URBAYATUN, Siti; MARYANI, Ika. Teacher Pedagogic Communication for Effective Learning. In: [s.l.]: Atlantis Press, 2019-05. Dostupné online. ISBN 978-94-6252-726-3. DOI 10.2991/iconprocs-19.2019.8. S. 38–44. (anglicky)
- ↑ a b GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Překlad Veronika Lyková. 1. vyd. Brno: Paido, 2005. 165 s. ISBN 80-7315-104-9. S. 1.
- ↑ NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 181 s. ISBN 80-244-0510-5.
- ↑ ŠEĎOVÁ, Klára; ŠALAMOUNOVÁ, Zuzana. Dialogické vyučování jako realizace produktivní kultury vyučování a učení v literární výchově: jak iniciovat a udržet změnu. ORBIS SCHOLAE. 2017-03-16, roč. 2016, čís. 2, s. 47–69. Dostupné online [cit. 2025-01-10]. ISSN 2336-3177. DOI 10.14712/23363177.2017.2.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- LAWSON, Peter O.; SINCLAIR, J. McH.; COULTHARD, R. M. Towards an Analysis of Discourse: The English Used by Teachers and Pupils. TESOL Quarterly. 1977-06, roč. 11, čís. 2, s. 203. ISSN 0039-8322.
- MEHAN, Hugh. Learning lessons. In: Learning Lessons. Harvard University Press, 2013.
