Margaret Asquith
| Margot Asquith | |
|---|---|
 Emma Margaret Asquith, hraběnka z Oxfordu a Asquithu | |
| Rodné jméno | Emma Margaret Asquith |
| Narození | 2. února 1864 Peeblesshire, (Tweeddale), Skotsko |
| Úmrtí | 28. července 1945 (ve věku 81 let) Londýn, Anglie |
| Místo pohřbení | Church of All Saints |
| Národnost | skotská |
| Povolání | spisovatelka |
| Nábož. vyznání | katolík |
| Choť | Herbert Henry Asquith |
| Děti | 5. včetně Elizabeth and Anthony |
| Rodiče | Sir Charles Tennant, skotský politik, Emma Winsloe |
| Příbuzní | Edward Tennant, 1st Baron Glenconner[1], Charlotte Monkton Tennant[1], Harold Tennant[1], Laura Lytteltonová[1] a Francis John Tennant[1] (sourozenci) Priscilla Bibesco[2] (vnučka) |
| Funkce | spouse of the prime minister of the United Kingdom |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Emma Margaret Asquith, hraběnka z Oxfordu a Asquithu (rozená Tennant, 2. února 1864, Peeblesshire, (Tweeddale), Skotsko – 28. července 1945, Londýn, Anglie), známá jako Margot Asquith byla britská spisovatelka. Provdala se za Herberta Henryho Asquitha, předsedu vlády Spojeného království.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Emma Margaret Tennant se narodila v historickém hrabství Skotska v Peeblesshireu jako šestá dcera a jedenácté dítě sira Charlese Tennanta, 1. baroneta, průmyslníka a politika, a Emmy Winsloeové. Margot žila v The Glen, venkovském sídle rodiny; Margot a její sestra Laura vyrostly jako divoké a bez zábran. Margot byla „odvážné dítě“, například se toulala po rašeliništích, lezla na střechy za svitu měsíce a jezdila na koni po schodech panského domu. Jezdectví a golf byly její celoživotní vášně.
Obě dívky byly nerozlučné a společně vstoupily do společnosti v Londýně v roce 1881. Ona a Laura se staly ústředními ženskými postavami aristokratické skupiny intelektuálů s názvem „The Soul“ (výrazná elitní sociální a intelektuální skupina ve Spojeném království od roku 1885 do roku 1900. Členy byli mnozí z nejvýznamnějších britských politiků a intelektuálů té doby.) Laura si vzala Alfreda Lytteltona v roce 1885 a zemřela v roce 1888 a Margaretin život byl její smrtí silně ovlivněn.
Svatba
[editovat | editovat zdroj]Dne 10. května 1894 se Margot provdala za H. H. Asquitha a podporovala ho v jeho ambicích. Přivedla ho do třpytivého světa společenských elit, který s první manželkou nikdy nezažil. Margot jeho první ženu trochu znala a vždy o ní vřele mluvila. Stala se také skvělou nevlastní matkou jeho pěti dětí. Ty byly živou a energickou Margot zprvu poněkud zmatené, tolik se odlišovala od jejich tiché matky. „Vstoupila do našich životů jako oslnivý rajský pták a naplňovala nás úžasem, pobavením, vzrušením, někdy i neklidem, co by mohla udělat příště,“ napsala Violet Asquith.
Asquith porodila pět dětí, ale pouze dvě z nich přežily dětství. Elizabeth Asquith, narozená v roce 1897, se v roce 1919 provdala za prince Antoina Bibesca z Rumunska a stala se spisovatelkou, publikující pod jménem Elizabeth Bibesco. Anthony Asquith, narozený v roce 1902, se stal předním anglickým filmovým režisérem.
V roce 1908, kdy se Asquith stal předsedou vlády, byla Violet jediným dítětem jeho první manželky, která byla stále doma. Ona a otec sdíleli hluboký zájem o politiku. Naproti tomu vztahy mezi nevlastní matkou a nevlastní dcerou byly často napjaté, což přimělo H. H. Asquitha, aby napsal, jak na tom tyto dvě ženy „z hlediska chronického nedorozumění“ byly.[3]
Obrovský dům na Cavendish Square v Londýně se štábem 14 zaměstnanců byl domovem rodiny Asquith, dokud se v roce 1908 nepřestěhovali do sídla premiéra na Downing Street 10. Nejvýznamnějším domovem rodiny Asquith byl The Wharf v Sutton Courtenay, Oxfordshire, postavený v roce 1912. Byl to jejich víkendový dům daleko od Londýna. Právě zde se scházely literární, umělecké a politické osobnosti.
Margaret Asquith byla zapřisáhlou odpůrkyní volebního práva žen, v jednom z dopisů napsala, že „ženy nemají smysl pro politiku, velmi málo humoru, téměř žádný smysl pro čest ... a žádný smysl pro proporce“.[4] Jejich dovolenou na venkovském sídle Clovelly Court v hrabství Devon v roce 1909 narušily svým příjezdem sufražetky Elsie Howey, Jessie Kenney a Vera Wentworth, které jejího manžela všude pronásledovaly. Po několika dnech „ozdobily“ jejich zahradu barvami jejich hnutí: fialovou, bílou a zelenou. Zúčastnila se debaty o zrušeném smírčím návrhu zákona s dalšími manželkami politiků v roce 1911 a „vypadalo to, že jí vážně pobavili“ lobbisté bojující za volební právo žen. Stála poblíž Constance Lytton a Annie Kenney, která si ji pamatovala jako nepříjemnou a sarkastickou.[4] V roce 2012 článek v časopise "Votes for Women" psal o její „tajné“ cestě, když cestovala se svým manželem premiérem trajektem přes Wolverhampton a Holyhead do Dublinu. Jejich trajekt potkala jachta Irish Women's Franchise League, organizace požadující zahrnout do irského zákona Irish Home Rule Bill právo žen hlasovat.[4]
Během první světové války vedla otevřenost Margot Asquithové k veřejnému pobouření. Například navštívila německý zajatecký tábor a obvinila svého otřeseného nevlastního syna Herberta z opilosti. Negativní reakce veřejnosti a médií mohla přispět k politickému pádu jejího manžela. V roce 1918 byla u soudu veřejně napadena pravicovým poslancem Noelem Pembertonem Billingem, který byl přesvědčen, že válečné úsilí národa je podkopáváno homosexualitou ve vysoké společnosti. Naznačil, že byla spojena se spiklenci.[5]
Po válce
[editovat | editovat zdroj]V roce 1920 bylo sídlo na Cavendish Square prodáno a rodina se přestěhovala na 44 Bedford Square, do krásného domu, který dříve obývala Ottoline Morrell. Hraběnkou z Oxfordu a Asquithu se stala v roce 1925, kdy byl jejímu manželovi udělen šlechtický titul.
Na konci dvacátých let byla Margot a její manžel vážně zadluženi: přiznala se, že dluží 15 000 GBP (přes 800 000 GBP v cenách roku 2015) a že zastavila své perly na 2 000 GBP, přestože tvrdila, že vydělala 18 000 GBP za knihy a 10 000 GBP za různé další spisy. Musela být zorganizována podpora liberálních sympatizantů, aby rodina byla zajištěna.
Její manžel jí nechal po smrti v roce 1928 pouhých 300 liber (něco přes 16 000 liber v cenách roku 2015), protože musel použít své životní pojištění, aby zajistil své děti. Zůstala téměř bez prostředků a její finanční situace jí způsobovala neustálé obavy. Poté vydělala peníze poradenstvím o „záležitostech vkusu“ v oblasti interiérového designu a reklamou na cigarety Wix. Po smrti jejího manžela jí William Maxwell Aitken, 1. baron z Beaverbrooku, známý jako baron Lord Beaverbrook posílal pravidelné peněžní dary.[6][7] Po manželově smrti se Margot přestěhovala do hotelu Savoy. Její poslední domov byl v Thurloe Place, Kensington.
Řekla Haroldovi Nicolsonovi, že Neville Chamberlain byl „největším Angličanem, jaký kdy žil, protože dosáhl podpisu Mnichovské dohody.[8]
V roce 1940 ji potkalo další neštěstí, odloučení od její dcery Elizabeth, která byla od roku 1940 v Bukurešti. Margot ji chtěla pomoci, ale Elizabeth v dubnu 1945 zemřela na zápal plic; se zlomeným srdcem přežila svou dceru jen o několik měsíců.[9]
Margotiny deníky z let 1914–1916 vydalo nakladatelství Oxford University Press v červnu 2014 jako Great War Diaries Margot Asquith.[10]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]- An Autobiography, 1920
- My Impressions of America, 1922
- Places & Persons, 1925
- Lay Sermons, 1927
- Octavia, 1928
- More Memories, 1933
- More or Less about Myself, 1934
- Off the Record, 1943
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Margot Asquith na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e Kindred Britain.
- ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ POTTLE, Mark. Carter, (Helen) Violet Bonham, Baroness Asquith of Yarnbury (1887–1969) [online]. Oxford University Press, May 2007 [cit. 2014-04-15]. Dostupné online.
- ↑ a b c ATKINSON, Diane. Rise up, women! : the remarkable lives of the suffragettes. London: Bloomsbury, 2018. ISBN 9781408844045. OCLC 1016848621 S. 46, 148, 209, 337.
- ↑ See also Kettle, Michael. Salome's Last Veil: The Libel Case of the Century, London: Granada, 1977; Jodie Medd, "'The Cult of the Clitoris': Anatomy of a National Scandal," Modernism/Modernity 9, no. 1 (2002): 21–49 DOI:10.1353/mod.2002.0015
- ↑ Koss 1985, pp282-3
- ↑ Compute the Relative Value of a U.K. Pound [online]. [cit. 2016-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2016.
- ↑ Nigel Nicolson (ed.), Harold Nicolson. Diaries and Letters 1930–1939 (London: Collins, 1966), p. 371.
- ↑ Romanian Personalities - Princess Elizabeth Bibesco. www.romanianculture.org [online]. [cit. 2023-03-23]. Dostupné online.
- ↑ 'Insolent' Churchill, 'ignorant' Kitchener: waspish wartime diaries of Margot Asquith. www.theguardian.com. The Guardian, 8 June 2014. Dostupné online [cit. 10 June 2014].
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ellenberger, Nancy W. Balfour's World: Aristocracy and Political Culture at the Fin de Siècle (2015). excerpt
- JENKINS, Roy, 1964. Asquith. 1.. vyd. London: Collins. Dostupné online. OCLC 243906913
- KOSS, Stephen, 1985. Asquith. London: Hamish Hamilton. Dostupné online. ISBN 978-0-231-06155-1.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Margot Asquith na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Margaret Asquith
- Plné texty děl autora Margot Asquith na projektu Gutenberg (anglicky)
- Texty:Margot Asquith, An Autobiography, Project Gutenberg
- Bodleian Library catalogue of Margot Asquith's private papers
- Bodleian Library catalogue of H.H. Asquith's private papers Archivováno 27. 9. 2019 na Wayback Machine.
- Bodleian Library catalogue of Lady Violet Bonham Carter's private papers
- Parliamentary Archives, Asquith Papers Archivováno 28. 3. 2022 na Wayback Machine.
