Přeskočit na obsah

Lucembursko

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Lucemburské velkovévodství)
Tento článek je o Lucemburském velkovévodství. O belgické provincii pojednává článek Lucembursko (belgická provincie).
Lucemburské velkovévodství
Grand-Duché de Luxembourg
Großherzogtum Luxemburg
Groussherzogdem Lëtzebuerg
vlajka Lucemburska
vlajka		 znak Lucemburska
znak
Hymna
Ons Heemecht
Motto

Mir wëlle bleiwe wat mir sinn (lucembursky)
Nous voulons rester ce que nous sommes (francouzsky)
Wir wollen bleiben, was wir sind (německy)
(Chceme zůstat, co jsme)
Geografie

Poloha Lucemburska
Poloha Lucemburska

Hlavní městoLucemburk
Rozloha2 586 km² (168. na světě)
z toho 0,23 % vodní plochy
Nejvyšší bodKneiff (560 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha49°46′12″ s. š., 6°7′48″ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel660 809 (163. na světě, 2023)
Hustota zalidnění255 ob. / km² (58. na světě)
HDI▲ 0,930 (velmi vysoký) (17. na světě, 2021)
Jazyklucemburština, němčina, francouzština
Náboženstvíkatolické
Státní útvar
Státní zřízeníkonstituční monarchie
Vznik1815 (osvobození od personální unie s Nizozemskem)
VelkovévodaJindřich
Předseda vládyLuc Frieden
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)135 605[1] USD (1. na světě, 2023)
Giniho koeficient29,5[2] (2022)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1442 LUX LU
MPZL
Telefonní předvolba+352
Národní TLD.lu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Lucembursko, plným názvem Lucemburské velkovévodství (lucembursky Groussherzogtum Lëtzebuerg, německy Großherzogtum Luxemburg, francouzsky Grand-Duché de Luxembourg), je malý západoevropský vnitrozemský stát. Sousedící na západě a severu s Belgií, na východě s Německem a na jihu s Francií. S rozlohou 2 586 km2 je sedmým nejmenším suverénním státem v Evropě,[3] žije v něm 661 000 obyvatel,[4] což z něj činí jednu z nejméně zalidněných zemí v Evropě,[5] i když s nejvyšším přírůstkem obyvatelstva;[6] cizinci tvoří téměř polovinu obyvatelstva.[7] Lucemburská kultura, lidé a jazyky je úzce propojena se svými francouzskými a německými sousedy. Úředními jazyky jsou lucemburština, němčina a francouzština.[8][9] Lucembursko je zastupitelská demokracie a konstituční monarchie, v čele stojí velkovévoda. Jeho hlavní a nejlidnatější město Lucemburk[10] je jedním ze čtyř institucionálních sídel Evropské unie (EU) a sídlem několika institucí EU, zejména Soudního dvora Evropské unie.[11][12]

Počátek dějin Lucemburska se obvykle klade k roku 963, kdy hrabě Siegfried získal římské opevnění zvané Lucilinburhuc, a to od benediktínského kláštera v Trevíru. Siegfriedovi potomci zvětšovali území sňatky, válkou a vazalskými vztahy. Na konci 13. století vládli již na značném území jako lucemburská hrabata. V roce 1308 se lucemburský hrabě Jindřich VII. stal římským králem a později císařem Svaté říše římské. Lucemburský rod během vrcholného středověku dokázal na císařský stolec prosadit čtyři panovníky. Jeden z nich, Karel IV., povýšil v roce 1354 hrabství na vévodství. To bylo posléze inkorporováno do Burgundského kraje, Habsburského Nizozemí, Francouzského království a nakonec bylo ovládnuto Napoleonem a začleněno do První francouzské republiky a císařství. Současný stát vznikl na Vídeňském kongresu v roce 1815. Roku 1839 byla čistě francouzsky mluvící část Lucemburska, takřka polovina území, postoupena Belgii. Od té doby Lucembursko existuje ve stejných hranicích.

Lucembursko je rozvinutá země s vyspělou ekonomikou a jedním z nejvyšších světových hrubých domácích produktů dle parity kupní síly na obyvatele. Indexem lidského rozvoje a rovností LGBT osob se řadí mezi nejvyšší v Evropě.[13][14] Lucembursko je proslulé ochranou životního prostředí, podle indexu Environmental Performance Index je šestou nejlepší zemí na světě.[15] Země chce dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů do roku 2050. Je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Evropské unie,[16] schengenského prostoru, eurozóny, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Beneluxu.[17][18]

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Lucemburska.
Římská mozaika z Vichtenu

První lidé osídlili lucemburské území v paleolitu, asi před 35 000 lety. Zhruba od roku 600 př. n. l. do roku 100 obývali území Lucemburska Keltové. Zdejší kmen byl znám jako Treveři.[19] Obýval oblast dolního toku řeky Mosely v jižních pásech rozlehlého Ardenského lesa (Arduenna Silva). Jejich hlavním centrem bylo oppidum Titelberg. O Treverech vědí historikové relativně hodně díky tomu, že vstoupili do služeb Julia Caesara při jeho galském tažení. Byli s Římany nejvíce spolupracujícím galským kmenem a patrně se kulturně i dost romanizovali. Caesarovy komentáře v jeho Zápiscích o válce galské jsou nejstarším písemným dokladem o lidském osídlení území Lucemburska. Po Caesarově úspěšném tažení byli Treveři násilně začleněni do Římské říše, s čímž se ale nesmířili. Po neúspěšných povstáních v letech 54–53 př. n. l. překročila většina treverských rodů řeku Rýn, aby se usadila po boku germánských kmenů. Římané později území začlenily do své provincie Gallia Belgica, část území spadala i do provincie Germania Inferior. Nejvýznamnějšími památkami na galsko-římskou epochu jsou zbytky města Ricciacum (současný Dalheim) a římská mozaika z Vichtenu, jejíž originál byl umístěn do Národního muzea dějin a umění v Lucemburku.

Zlatý kodex z Echternachu

Lucemburské území pak bylo ve 3. století osídleno germánskými Franky a Římany opuštěno v roce 406. Germánský jazyk franština, jímž tito sálští Frankové mluvili, je považován za základ dnešní lucemburštiny.[20] Franské území se stalo součástí menšího merovejského království Austrasie. To bylo po smrti posledního merovejského krále roku 751 začleněno do Franské říše, v době jejího vrcholu za vlády Pipina III. a Karla Velikého. Verdunská smlouva z roku 843 pak toto území přisoudila Středofranské říši, v roce 855 pak přešlo pod Lotharingii. Roku 959 se stalo součástí Lotrinského vévodství. Spolu s ním se stalo součástí Svaté říše římské.

Svatý Willibrord káže

Christianizace Lucemburska spadá zhruba do 7. století. Klíčovou postavou v ní byl Svatý Willibrord, benediktin z Northumbrie. Ten roku 698 založil klášter v Echternachu.[21] Je připomínán každoročním tanečním procesím, posledním takovým v Evropě, jež je doloženo prvně z roku 1100.[22] Od roku 2010 je zapsáno na listině nehmotného světové kulturního dědictví UNESCO.[23] Echternach se díky Willibrordovi stal kulturním centrem raně středověkého Lucemburska, v klášteře vznikl například Zlatý kodex z Echternachu.[24]

Siegfried I. Lucemburský

Za mezník určující faktický vznik Lucemburského hrabství pak Lucemburčané považují postavení Lucemburského hradu (Lucilinburhuc) roku 963.[25] Byl vystavěn patrně na základech staré římské strážní věže. Jeho zakladatelem měl být Siegfried I., který přišel z Arden. Okolo hradu postupně vznikalo středověké město, jež se stalo střediskem nevelkého, leč svou polohou nikoliv nepodstatného panství. Hrabství však de iure zůstávalo dlouho součástí Lotrinského vévodství. Za prvního opravdu nezávislého lucemburského panovníka je označován až Konrád I., který se ujal vlády roku 1059. Odřízl zemi od lotrinské vlády, ponechal ji však v rámci Svaté říše římské. Bohaté hrabství připojovalo další a další území, jeho expanzi zastavili až Brabanti v bitvě u Worringenu roku 1288, v níž se bojovalo o Limburské hrabství, a v níž si připsal porážku Jindřich VI. Lucemburský.

Iluminovaná stránka z kroniky, v jejímž středu se nalézá oltář, na němž se nachází kalich, Bible, jedna koruna a dvě svíčky. Z obou stran vedle oltáře stojí houf mužů v rouchu. Před oltářem stojí arcibiskup, jenž druhou korunu pokládá na hlavu klečícího muže. Za klečícím mužem klečí také jeho žena čekající na korunovaci první korunou položené na oltáři. Všechny vyobrazené postavy jsou stejně vysoké a podobně oděné do rouch, mají až na výjimky stejně dlouhé vlasy sahající pod uši a podobné obličeje.
Korunovace Jindřicha Lucemburského a jeho manželky Markéty římskou korunou v Cáchách

Panování dynastie obecně známé jako Lucemburkové bylo ovšem zlatou dobou lucemburské historie. Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny.[26] Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého.[27] Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo velké cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši.[28] Tím se Lucemburkové i Lucembursko staly důležitým hráčem evropské politiky. V roce 1310 se Lucemburkové dostali na český trůn, když se Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou.[29] Jan byl považován za symbol středověkých rytířských ctností, v Lucembursku založil například tradici slavností Schueberfouer (1340) a je zde vnímán jako národní hrdina.

Václav Lucemburský, první lucemburský vévoda

Na vévodství bylo hrabství povýšeno roku 1354 Janovým synem Karlem IV., jedním z nejvýznamnějších Lucemburků, který se stal i římským císařem a českým králem. Prvním vévodou byl Václav Lucemburský, který z lucemburského dvora učinil kulturní centrum své doby, proslul především jako dlouholetý mecenáš kronikáře a básníka Jeana Froissarta, autora tzv. Kroniky stoleté války, která zachycuje události okolo vleklého sporu Anglie s Francií a mimo jiné také podle očitého vyprávění vojáků popisuje průběh bitvy u Kresčaku, kde padl Jan Lucemburský. Sám Václav byl význačný básník.[30] Jeho připojení hrabství Chiny roku 1364 přivedlo Lucembursko na historický vrchol územní expanze. Posledním Lucemburkem na lucemburském vévodském trůně byla Eliška Zhořelecká.[31]

Bezdětná Eliška se chtěla na převzetí lucemburského panství po své smrti dohodnout s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým. Ten však na její smrt nečekal a roku 1441 ji z Lucemburska vyhnal.[32] Tím dle tradičního lucemburského výkladu začalo „400 let cizí nadvlády“.[33]

Protinapoleonské povstání

Po krátkém období vlády burgundských vévodů připadlo Lucembursko v roce 1477 Habsburkům, kteří ho spojili s Nizozemskem. Španělská linie rodu Habsburků vládla zemi v letech 1556–1684 a 1697–1700.[34] V letech 1684–1697 bylo Lucembursko pod francouzskou vládou. Rakouská větev rodu Habsburků zde vládla v letech 1714–1795.[35] V letech 1795–1814 bylo Lucembursko opět pod francouzskou nadvládou jako Département des Forêts. Napoleon nicméně dobýval lucemburskou pevnost sedm měsíců, což vedlo Lazara Carnota ke známému výroku, že Lucemburk je „nejlepší pevností na světě po Gibraltaru“, což dalo vzniknout přezdívce města „Gibraltar severu“.[36] Francouzská vláda katolické Lucemburčany popuzovala a v roce 1798 proti ni povstali, nicméně mnoho republikánských myšlenek mělo na Lucembursko trvalý účinek: jedním z mnoha příkladů je napoleonský občanský zákoník (Code civil), který byl přijat v roce 1804 a jen s drobnými úpravami platí dodnes.[37]

Lucemburská pevnost v roce 1867. Krátce poté, po vyhlášení neutrality, byla většina opevnění stržena.

V roce 1815 byla země díky Vídeňském kongresu povýšena na velkovévodství, stala se nezávislou a byla spojena v personální unii s Nizozemskem, se kterým měla tedy společného panovníka, za jehož soukromé vlastnictví bylo Lucembursko považováno. Zároveň bylo zařazeno do Německého spolku a v zemi působila rozhodnutím Vídeňského kongresu rovněž pruská vojenská posádka, která měla odstrašovat Francouze od snahy znovu zemi získat.

V důsledku vyhlášení nezávislosti Belgie přišlo Lucembursko mezi lety 1830–1839 přibližně o polovinu svého, většinou frankofonního území, jež se stalo belgickou provincií Lucemburk (viz též První londýnská smlouva). V roce 1866 spor Francie a Německa o Lucembursko hrozil válkou, kterou odvrátila Druhá londýnská smlouva roku 1867, jež uchovala Lucembursku nezávislost za cenu přísné neutrality.[38] Pruští vojáci po podepsání smlouvy opustili Lucemburk, jeho mohutné opevnění bylo strženo.[39] Lucemburská ústava byla přijata roku 1868.[40]

Adolf Lucemburský

Personální unie s Nizozemskem byla rozbita poté, co v roce 1890 Lucemburčané odmítli uznat nástupnictví královny Vilemíny (neboť lucemburská ústava nepřipouštěla vládu ženy, pokud žili další mužství členové vévodského rodu) a vynutili si nástup bývalého nasavského vévody Adolfa na trůn. Tím se Lucembursko stalo zcela nezávislým státem.

Na počátku 20. století se Lucembursko stalo výrazným výrobcem železa. Železárny a ocelárny byly koncentrovány především na jihu a jihozápadě země, v oblasti zvané Červená země (lucembursky: Minettsgéigend).[41][42] Sláva lucemburského ocelářství pohasla až v 70. letech 20. století.[43]

Lucembursko se po zrušení personální unie s Nizozemskem dostalo do německé sféry vlivu, byť nadále hlásalo neutralitu. Ta však nezabránila tomu, že 2. srpna 1914 bylo Lucembursko obsazeno Německem.[44] 11. listopadu 1918 jej osvobodila dohodová vojska. Marie-Adéla Lucemburská byla obviňována z kolaborace s Němci a po válce raději abdikovala.[45] I tak se monarchistický systém otřásl v základech: V listopadu 1918 byl ve sněmovně poražen návrh na zrušení monarchie jen velmi těsně: 21 hlasy proti 19. V roce 1919 však odmítla republiku jasná většina 77,8 % lucemburského obyvatelstva v referendu.[46] Během této doby Belgie usilovala o anexi Lucemburska, všechny tyto nároky však byly nakonec na pařížské mírové konferenci zamítnuty.[47]

Pierre Dupong

Lucembursko znovu obsadila německá armáda 10. května 1940.[48][49] Velkovévodská rodina odešla do exilu v USA, nejprve v kanadském Montrealu, poté v Londýně zasedla exilová vláda v čele v Pierrem Dupongem, klíčovou osobností moderních lucemburských dějin a zakladatelem vlivné Křesťanskosociální lidové strany (Chrëschtlech Sozial Vollekspartei).[50] Německé okupační úřady prohlásily Lucemburčany za německé občany a asi 13 000 jich povolaly do německé armády. 2 848 lucemburských vojáků pak ve válce padlo. V reakci na nucené odvody proběhla po celé zemi od 1. do 3. září 1942 generální stávka.[51] Dupong podporoval síly Spojenců a malý kontingent lucemburských vojáků se podílel i na vylodění v Normandii. Spojenecká vojska zemi osvobodila koncem roku 1944. Válka dolehla na Lucemburčany těžce hlavně během bitvy v Ardenách.[52] 2,45 % lucemburské populace bylo ve válce zabito a třetina všech budov v zemi byla zničena nebo těžce poškozena. Přibližně 1 000-2 500 lucemburských Židů bylo zavražděno během holokaustu.[53]

Jacques Santer (vpravo) se jako předseda EK zdraví v roce 1998 s tehdejším předsedou české vlády Josefem Tošovským

Po druhé světové válce stálo Lucemburské velkovévodství u zrodu Organizace spojených národů (1945) a Severoatlantické aliance (1949). Neutrality se formálně zřeklo roku 1948. Lucemburští politici se začali výrazně angažovat rovněž v evropském integračním procesu. Lucemburčan Robert Schuman patří k otcům myšlenky Evropské unie.[54] Lucembursko také patřilo v roce 1951 k šesti zakládajícím členům Evropského společenství uhlí a oceli, jádra budoucího Evropského hospodářského společenství a posléze i Evropské unie.[55][56] Těchto šest zakládajících členů dodnes vytváří neformální skupinu zvanou někdy Vnitřní šestka, která je považována za motor integračních procesů.[57] Lucemburčané se také často stávají předsedy Evropské komise, byli jimi Jacques Santer, Gaston Thorn a Jean-Claude Juncker. Lucemburský politik Pierre Werner je někdy nazýván "otcem eura".[58] 14. června 1985 byla u lucemburské obce Schengen podepsána tzv. Schengenská smlouva o postupném rušení kontrol na společných hranicích.[59] Dosud ji podepsalo 26 evropských států a zóna volného pohybu lidí se dodnes nazývá schengenský prostor.

Xavier Bettel

Lucembursko se ve 2. polovině 20. století rovněž stalo jednou z nejbohatších zemí na světě, hlavně díky silnému bankovnímu sektoru, politické stabilitě, nízkým daním (mnozí ho označují dokonce za daňový ráj[60]) a evropské integraci, jejímž prostřednictvím lucemburští politici systematicky zesilují svůj vliv, nad úroveň, která odpovídá velikosti či lidnatosti této země.

V roce 1999 přijalo Lucembursko měnu euro. V roce 2008 se Lucembursko stalo třetí zemí na světě, kde byla povolena eutanázie.[61] V roce 2015 přijal parlament zákon povolující stejnopohlavní manželství.[62] Vzápětí si lucemburský premiér Xavier Bettel vzal za manžela muže.[63] Stal se tak druhým předsedou vlády, který během svého mandátu uzavřel homosexuální sňatek (prvním byla islandská premiérka Jóhanna Sigurardóttirová) a prvním, který uzavřel svazek gayů.

Státní symboly

[editovat | editovat zdroj]

Vlajka

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Lucemburská vlajka.

Lucemburská vlajka je tvořena listem o poměru stran 3:5 se třemi vodorovnými pruhy – červeným, bílým a světle modrým.

Znak

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Lucemburska.

Lucemburský státní znak má tři verze – znak malý, střední a velký. Malý znak je tvořen devětkrát, stříbrně a modře, děleným štítem, v něm červený, dvouocasý, zlatě korunovaný lev se zlatou zbrojí. Štít převýšen (nepodšitou) velkovévodskou korunou. Střední znak je oproti malému doplněn štítonoši – dvěma zpět hledícími, zlatými, dvouocasými, korunovanými lvy s červenou zbrojí. Velký znak je oproti střednímu doplněn o klenot Řádu Dubové koruny, který je zavěšen na stuze pod štítem. Vše položeno na hermelínem podšitý, červený plášť, vrcholící velkovévodskou korunou.

Hymna

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Lucemburská hymna.

Lucemburská hymna je píseň Ons Heemecht (česky Naše vlast). Hudbu složil Jean Antoine Zinnen, slova napsal básník Michel Lentz.

Kromě národní má Lucembursko ještě velkovévodskou hymnu zvanou Wilhelmus, ktera se hraje během oficiálních státních ceremonií, je-li přítomna velkovévodská rodina.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Geografie Lucemburska.
Mapa Lucemburska

Lucembursko je jednou z nejmenších zemí v Evropě. Je 167. nejmenší nezávislou zemí světa ze 194. Země má rozlohu asi 2 586 kilometrů čtverečních. Měří 82 km na délku (zhruba vzdálenost Praha-Pardubice) a 57 km na šířku (zhruba vzdálenost Praha-Příbram)

Lucembursko se dělí na dvě značně odlišné části:

  • Oesling – část na severu tvoří přibližně třetinu území státu. Nachází se zde Porýnská břidličnatá vrchovina, která je součástí Středoněmecké vysočiny. Průměrná nadmořská výška této oblasti je 400–500 m n. m. a nejvyšším vrcholem je současně nejvyšší hora celého velkovévodství Kneiff (560 m n. m.). Krajina je tvořena náhorní rovinou rozdělenou koryty řek, jako jsou Saner, Clerf nebo Wiltz. V okolí řek se nacházejí bažiny a rašeliniště. Oblast je mnohem méně obydlená a zemědělsky využívaná než jih.
  • Gutland (francouzsky: Bon Pays) – kopcovitá krajina zaujímá střední a jižní část státu. Průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 250–300 m n. m. Nejvyšší kopce se nacházejí na jihozápadě, nejvyšší hora oblasti je Mont-Saint-Jean se 472 metry. Krajina je tvořena pískovci, vápenci a dolomity, jsou zde také bohatá naleziště rud. Zdejší půda je úrodná, zejména u řeky Mosely, kde se nachází rozsáhlé vinice.

V Lucembursku je bohatá říční síť a až na říčku Korn náleží všechny do povodí největší lucemburské řeky Mosely, která svým tokem vytváří přírodní hranici mezi Lucemburskem a Německem. Mosela má sice největší průtok, ale nejdelší je se 160 km řeka Sauer (nebo také Sûre). Národní řekou je Alzette. Spolu s Moselou vytváří východní hranici státu řeky Sauer a Our.

Východní část Oeslingu, kde se nachází turisticky atraktivní Malé lucemburské Švýcarsko, je součástí přírodního parku zasahujícího i do Německa.

Hlavní město Lucemburk je zároveň největším městem v zemi. Mezi další důležitá sídla patří Esch-sur-Alzette, Echternach, Diekirch, Differdange, Dudelange a Sanem. Zajímavý je i Vianden s rozsáhlým románsko-gotickým hradem a domem spisovatele Viktora Huga. Lucemburk byl společností Mercer vyhodnocen jako šesté nejlepší město k životu ze 64 světových metropolí.[64]

Fauna a flóra

[editovat | editovat zdroj]
Čáp černý

Přes třetinu země zaujímají lesy, které se vyskytují především v oblasti Oesling, zatímco Gutland na jihu je využíván spíše zemědělsky. Lesy jsou zejména listnaté, jehličnaté stromy, které dnes tvoří asi 30 % lucemburských dřevin, byly vysázeny na začátku 19. století.[65] Mezi nejčastější dřeviny v severních lesích patří buk, dub, javor a smrk. Velkou část lesní plochy zabírá dubové mlází. Pro nezalesněné oblasti jsou charakteristické kolonie vřesovce čtyřřadého a cesmíny.

Ösling ohromuje početnými populacemi jelena evropského a divokých prasat, z ptáků pak čápa černého nebo jeřábka lesního. Jiné druhy ale zaznamenaly rapidní pokles. Příkladem může být puštík obecný. Ještě v 60. letech 20. století žilo v Lucembursku 3400 až 4200 hnízdících párů tohoto druhu. V roce 2006 se populace snížila na 15 až 20 hnízdících párů. Patrně moderní formy zemědělství dovedly v Lucembursku (a ovšem i jinde v Evropě) na pokraj vyhynutí také sýčka obecného.[66] Naopak jistým překvapením pro biology se stalo rozšíření ještěrky zední, jejíž tradiční domovinou bývalo Středomoří. Další fauna je typicky středoevropská: lišky, kuny, bažanti. Většina zvěře je chráněna. V Lucembursku je ohroženo 54,8 % druhů savců, 41,5 % druhů ptáků, 33 % druhů plazů, 71,4 % obojživelníků a 62 % druhů ryb.

Podle Environmental Performance Indexu (edice 2020), který se sestavuje Yaleova univerzita, má Lucembursko druhou nejlepší ochranu životního prostředí na světě.[67]

Klima

[editovat | editovat zdroj]
Klima ve městě Lucemburku

Podnebí země ovlivňuje Atlantský oceán, ale i kontinentální klima. Lucembursko patří do západoevropského kontinentálního klimatického regionu a tudíž zde nejsou žádné extrémní teploty. Průměrná lednová teplota přibližně 0 °C, v červenci se pohybuje okolo 17 stupňů. Celková průměrná teplota je 9 °C. Úhrn ročních srážek činí 700 – 1000 mm, i když někde dosahuje až k 1200 mm. Klima Oeslingu je vlhčí a chladnější než klima Gutlandu. Nejtepleji je v údolí řeky Mosely, kde se pěstuje vinná réva.

Největší města

[editovat | editovat zdroj]

Politika

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Politický systém Lucemburska a Politické strany v Lucembursku.
Lucemburský parlament

Lucembursko je podle ústavy z roku 1868 dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je velkovévoda; země je jediným velkovévodstvím na světě. Panovnickou dynastií jsou nasavští. Pravomocemi velkovévody je svolávat a rozpouštět parlament, podle výsledků voleb jmenovat vládu a doživotní členy Státní rady. Svého práva na rozpuštění sněmovny velkovévoda nikdy v historii nevyužil. Bez souhlasu lucemburské vlády mu není dovoleno zveřejňovat svá vlastní prohlášení. Do roku 2008 měl velkovévoda právo vetovat zákon. V tom roce však velkovévoda odmítl podepsat zákon o eutanazii, načež byl novelou ústavy obratem práva zákony schvalovat zbaven - od té doby je jen „vyhlašuje“.[68] Různé právní názory se v této věci mírně rozcházejí, nicméně převažuje pohled, že velkovévoda má v této chvíli možnost zabránit tomu, aby zákon vstoupil v platnost, pouze se souhlasem vlády. Někdy je velkovévodský dvůr kritizován za netransparentní hospodaření.[69]

Zákonodárným orgánem Lucemburska je jednokomorový parlament, který má 60 poslanců volených na pět let. Sněmovna také schvaluje složení vlády. Vláda je složena z ministerského předsedy (tradičně je nazýván státní ministr) a dvanácti ministrů. Dalším důležitým orgánem je Státní rada s 21 členy jmenovanými velkovévodou na doživotí. Nesouhlas státní rady s návrhy zákonů má odkladný účinek, ovšem jen na tři měsíce. Nejvyšší soudní instancí třístupňového soudnictví je Vrchní soudní dvůr.

Občané starší osmnácti a mladší 75 let mají povinnost účastnit se voleb do parlamentu. Voliči mají určitý počet hlasů a mohou všechny své hlasy dát buď kandidátce jedné strany, nebo je rozdělit osobnostem na různých stranických kandidátkách. Jednomu kandidátovi mohou dát maximálně dva hlasy. Dne 7. června 2015 se konalo ústavní referendum k otázce, zda mohou cizí občané za určitých podmínek volit ve volbách do národního parlamentu, zda snížit volební věk na 16 let a zda omezit funkční období ministrů na 10 let. Všechny tři návrhy občané zamítli jasnou většinou: 81 % bylo proti snížení volebního věku, 79 % proti volebnímu právu cizinců a 70 % proti omezení funkčního období ministrů.[70]

Nejdůležitějšími politickými stranami jsou Křesťanskosociální lidová strana (CSV) a Lucemburská socialistická dělnická strana (LSAP). Politologové shledávají v lucemburském politickém systému jisté korporativistické rysy (koordinaci politik stran s odbory a zaměstnavateli) či minimálně rysy konsensualistické.[71]

Podle Indexu demokracie, který sestavuje tým expertů britského týdeníku The Economist, má Lucembursko čtrnáctou nejkvalitnější demokracii na světě (k roku 2021). Patří k 21 zemím na světě, jejíž demokracie je v indexu hodnocena jako "plná" (této výsady se nedostalo v roce 2021 například Francii, Belgii, Spojeným státům či Česku).[72]

V Lucembursku sídlí Soudní dvůr Evropské unie, Evropský účetní dvůr, Eurostat nebo sekretariát Evropského parlamentu.

Administrativní dělení

[editovat | editovat zdroj]
mapa lucemburských kantonů
Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Lucemburska.

Země je rozdělena do 12 kantonů, které jsou dále rozděleny do celkem 105 komunit.

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Lucemburska.
Grafické znázornění lucemburského vývozu ve 28 barevných kategoriích.

V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (do účinnosti přišla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura lucemburský frank na belgickém území a naopak.

Lucembursko má nejvyšší HDP na hlavu v celém světě (přepočteno dle parity kupní síly činil v roce 2004 70 000 $). Příčinou této vysoce nadprůměrné hodnoty je, že asi třetinu pracovních sil (cca 100 000) tvoří příslušníci okolních států, kteří do Lucemburska dojíždějí a nejsou tudíž do obyvatelstva započítáni. Zemědělství je zastoupeno pouze 0,5 procenty v celkovém HDP.[73] Služby naopak tvoří přes 80 %: v Lucembursku sídlí přes 200 bank. Důležitá je též průmyslová výroba, hlavně průmysl slévárenský, který je ale v celkovém úpadku.

EU je jednoznačně největším obchodním partnerem Lucemburska; obchod s ní tvoří téměř 86 % celkové zahraniční obchodní výměny země. V hlavním městě má sídlo několik mezinárodních institucí, včetně institucí EU (Evropský statistický úřad Eurostat, Soudní dvůr Evropské unie, generální sekretariát Evropského parlamentu, Evropská investiční banka aj.).

1. listopadu 2007 otevřelo Lucembursko pracovní trh též pro občany Česka bez jakéhokoliv omezení.

Lucembursko mělo k roku 2021 třetí nejnižší státní dluh v Evropské unii (po Estonsku a Bulharsku), vyjádříme-li zadlužení jako procento HDP.[74]

Investiční fondy jsou v Lucembursku osvobozeny od daně z příjmu právnických osob, obchodní daně i daně z majetku. Především to někdy bývá označováno za znak daňového ráje, proti čemuž Lucembursko argumentuje, že jeho sazba daně z příjmu fyzických osob ve výši 42 % naopak patří v Evropě k vyšším a sazba daně z příjmu neinvestičních právnických osob ve výši 17 % je průměrná.[75] Roku 2006 Lucembursko pro fyzické osoby zrušilo majetkovou daň.

Skandál LuxLeaks

[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 2014 vypukl finanční skandál nazvaný Luxembourg Leaks. Lucembursko pomáhalo mezinárodním firmám platit nižší daně, přičemž tehdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker měl cíleně bránit daňové reformě EU. Tajné dohody mezi Lucemburskem a nadnárodními firmami se týkaly okolo 340 společností.[76] Jenom Německo přišlo na daních kvůli politice Lucemburska o téměř 200 milionů dolarů.[77]

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Jediné mezinárodní letiště v Lucembursku je letiště Lucemburk, kterým v roce 2019 cestovaly 4,4 miliony cestujících.[78] Vlajková letecká společnost Lucemburska nese název Luxair, další významná letecká společnost je nákladní Cargolux.

S Paříží spojuje Lucemburk vysokorychlostní trať TGV, od roku 2007. Díky tomu se lze z Lucemburku do Paříže dostat za dvě hodiny, do Štrasburku za hodinu a půl. Vlaky TGV končí na Nádraží Lucemburk v centru hlavního města, jež bylo otevřeno roku 1859 a pyšní se novobarokní budovou. V roce 2008 byl otevřen nový vlakový terminál pro cestující na letišti v Lucemburku.

Silniční síť disponuje 165 kilometry dálnic, které spojující hlavní město s přilehlými zeměmi. Počet aut na 1 000 osob byl k roku 2021 v Lucembursku 681 – více než v ostatních státech Evropy, s výjimkou Lichtenštejnska (781). V Česku je to 554.[79]

Dne 29. února 2020 se Lucembursko stalo první zemí světa, která zavedla bezplatnou veřejnou dopravu na celém svém území; bude téměř zcela financována z veřejných zdrojů.[80] Město Lucemburk v prosinci 2017 znovu zavedlo tramvaje (zrušeny byly roku 1965).[81]

Demografie

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Demografie Lucemburska.
Vývoj počtu obyvatel 1961-2020

Počet obyvatel je 626 108 (k lednu 2020), což znamená průměrnou hustotu 230 obyvatel na km2. Z nich kolem 45% jsou cizí státní příslušníci (tzv. expati). Imigraci do země vlády podporují a snaží se jí posílit váhu Lucemburska jakožto státu.[82] Kromě toho dojíždí do země za prací cca 185 000 lidí.[83] V roce 1961 byl podíl přeshraničních dojíždějících 3 procenta, v roce 2010 to bylo již 44 procent. Přibližně polovina přeshraničních dojíždějících pochází z Francie.

Průměrný věk je 38,51 let (k roku 2010). To značí, že lucemburská populace je o něco mladší než v jiných evropských státech. Střední délka života v Lucembursku je 82,3 roku - 79,8 let u mužů a 84,9 let u žen (k roku 2016).[84]

V roce 2008 žilo 82% obyvatel ve městech a každý rok se míra urbanizace zvyšuje o procento.

Národnost

[editovat | editovat zdroj]
Cizí státní příslušníci žijící v Lucembursku (1999)

Složení obyvatelstva je velmi pestré, což je dáno vysokou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností, a dalšími faktory. Lucemburčané tvoří nejpočetnější etnikum (52,5%).

Hlavně slévárenský průmysl do země v minulosti přilákal mnoho Portugalců (14,9 %) a Italů (3,7 %), kteří dnes tvoří významnou menšinu v zemi. Dalšími menšinami jsou Francouzi (7,6 %), Belgičané (3,1 %) a Němci (2 %). Další menšiny pocházejí ze států Evropské unie (cca 7%) a ze zbytku světa (přes 5%).

V Lucembursku žije přibližně 2 500 Jenišů. Nejznámějším místem jejich soustředění je čtvrť Weimerskirch v Lucemburku.

Jazyk

[editovat | editovat zdroj]
Noviny jsou v Lucembursku tradičně hlavně v němčině: první číslo Luxemburger Wort z roku 1848

Úředními jazyky v Lucembursku jsou francouzština, němčina a od roku 1984 i lucemburština, která vznikla z pofrancouzštělého dialektu moselské němčiny. Francouzština se užívá v politických kruzích, státních institucích, literatuře a vyšším druhu školství. Němčina je považována za jazyk obchodníků, je vyučována především na základních školách a je v převážné míře používána v médiích, v němčině například vychází největší deník Luxemburger Wort (založen 1848). Existují však i časopisy a noviny, které tisknou vedle sebe články ve všech třech jazycích, aniž by se překládaly. Lucemburština byla až do 20. století považována za dialekt němčiny, specifický ovšem tím, že přijala mnohem více francouzských slov, než kterýkoli jiný dialekt němčiny. Hovoří se jí hlavně doma, ale v poslední době v ní vychází i tisk, objevuje se v rozhlase i v televizi a v lucemburštině vychází už i první knihy. U vjezdů do měst a vesnic je pod běžně užívaným názvem na ceduli zobrazena i jeho podoba v lucemburštině. Vláda na popularizaci a šíření lucemburštiny cíleně pracuje.[85] Posilováním lucemburštiny chce vláda posílit kulturní identitu Lucemburčanů. V této souvislosti se rovněž objevují pokusy o integraci cizojazyčných přistěhovalců do společnosti země prostřednictvím kurzů lucemburštiny. V průzkumu Eurobarometru z roku 2005 se ukázalo, že 73 procent populace považuje lucemburštinu za svůj mateřský jazyk.[86] Výzkumy, které chtěly zjistit, jakým jazykem se obyvatelstvo nejčastěji reálně dorozumívá, ovšem ukázaly mimořádnou jazykovou flexibilitu Lucemburčanů: za svůj první jazyk určilo 99 % respondentů francouzštinu, 82 % lucemburštinu, 81 % němčinu a 72 % dokonce angličtinu.[87]

V Lucembursku lze běžně narazit i na čtyřjazyčné nápisy

Podle zákona z 24. února 1984 je národním jazykem lucemburština, texty zákonů a jejich prováděcích předpisů se píší ve francouzštině (toto pravidlo se stalo striktním zvláště po konci druhé světové války, kdy se němčina stala na čas nepopulární), většina rozprav v parlamentu se koná v lucemburštině. Ve správním a právním styku lze používat francouzštinu, němčinu nebo lucemburštinu. Občané mohou psát ve styku s úřady lucembursky, francouzsky nebo německy, odpověď musí, jak dalece možné, následovat v témž jazyce. Jelikož už němčina není národním jazykem (ačkoliv je jazykem úředním), nemohlo se Lucembursko například zúčastnit diskuzí o poslední reformě jejího pravopisu. Velkovévodství vysílá do Německé pravopisné rady pouze jednoho nehlasujícího pozorovatele. Kromě toho se lucemburský velkovévoda od roku 2014 účastní každoročních setkání německy mluvících zemí.

Zcela zvláštní jazyková situace vládne ve školství. Když přicházejí děti do základní školy, umějí většinou jen lucembursky. Od druhé třídy jsou učeny německy a všechny učebnice jsou psány v němčině. Na středních školách se však vyučuje francouzsky. Podobné je to u soudů: v zájmu obecné srozumitelnosti se používá převážně lucemburština, zápis z jednání je vyhotoven v němčině a právní texty jsou citovány ve francouzštině.[88][89]

Portugalští přistěhovalci a jejich potomci mezi sebou tradičně mluví portugalsky, podle některých průzkumů tak portugalsky mluví až 20 procent lucemburské populace.

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Náboženství v Lucembursku.
Kostel svatého Michala na vrcholu starého opevnění, nejstarší kostel v zemi

Podle zákona o ochraně osobních údajů je v Lucembursku zakázán sběr dat o náboženském nebo filozofickém přesvědčení jednotlivců. Neexistují tudíž žádné oficiální statistiky o počtu stoupenců různých náboženských společenství. Uvádí se, že většinové je římskokatolické vyznání, podle matričních dat je katolíků 87 %, podle studie zveřejněné v roce 2011 je to 68,7 %.[90] Bez vyznání je podle této studie 24,9 % Lucemburčanů. Zbytek připadá na protestanty, židy, muslimy a jiné víry.

Patronkou Lucemburska je Kunhuta Lucemburská. V roce 1988 byla katolická diecéze Lucemburska povýšena na arcibiskupství papežem Janem Pavlem II.

Ne zcela plná odluka katolické církve od státu je patrná ve školství, kde si je možno vybrat mezi výukou náboženství organizovanou katolickou církví, nebo výukou etiky, již organizuje stát. Jiné církve se na výuce podílet nemohou. V Lucembursku se vede rozsáhlá debata, zda tento systém pluralizovat, tedy umožnit příslušníkům jiných církví a náboženství podílet se na výuce předmětu náboženství, nebo naopak církve ze škol zcela eliminovat a školství plně sekularizovat. Stát činí určité přípravné kroky spíše k první variantě, v průzkumu TNS Ilres z roku 2012 však podpořilo 67 procent populace plnou odluku církve od státu.[91]

Kultura

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Lucemburska.

Výtvarné umění

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Historie lucemburské fotografie.
Edward Steichen

Nejvýznamnějším lucemburským malířem byl Joseph Kutter, představitel moderního malířství, jenž přešel od impresionismu k expresionismu.[92] Malíř Jean Jacoby je držitelem dvou zlatých olympijských medailí v uměleckých kategoriích, je historicky nejúspěšnějším účastníkem těchto olympijských uměleckých soutěží. Ve svém díle se ostatně zaměřoval na sportovní tematiku.

Fotografie v Lucembursku je často spojována se dvěma významnými muži, kteří se v Lucembursku narodili, ale odešli ještě když byli velmi mladí. Tím jedním byl Edward Steichen (1879–1973), který dělal vynikající módní a válečné fotografie v první polovině 20. století a stal se ředitelem oddělení fotografie v Muzeu moderního umění v New Yorku. Proslul výstavou Lidská rodina, která procestovala celý svět a v současnosti je k vidění na lucemburském zámku Clerf (Château de Clervaux).[93] Lucemburským rodákem je také Gabriel Lippmann (1845–1921), který získal Nobelovu cenu za fyziku za své úspěchy v barevné fotografii.[94][95] Existuje však celá řada dalších Lucemburčanů, kteří dokumentovali rozvoj města Lucemburku a země jako celku od 50. let 19. století až do současnosti. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Lucembursku mimo jiné důsledkem změn technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění Lucemburska.

MUDAM

Ke známým lucemburským architektům patří Léon Krier, představitel nového urbanismu.

Nejvýznamnějšími výstavními institucemi v Lucembursku jsou Národní muzeum dějin a umění a Muzeum moderního umění velkovévody Jana zvané především pod zkratkou MUDAM, a které těsně přiléhá ke starobylé pevnosti Thüngen. Jeho architektem byl držitel Pritzkerovy ceny I. M. Pei. Otevřeno bylo roku 2006. I v samotné pevnosti je od roku 2012 muzeum (Musée Dräi Eechelen).

Památky

[editovat | editovat zdroj]
Klášter Echternach

Celé město Lucemburk bylo v roce 1994 zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO, především díky nejstarším čtvrtím a svému historickému opevnění.[96] K dalším architektonickým památkám patří románsko-gotický Hrad Vianden, který nechal lucemburský stát opravit v 70. a 80. letech 20. století a z úplné ruiny se stala jedna z nejvzácnějších národních památek.[97] Historický význam má také klášter Echternach, který měl již v 7. století založit Svatý Willibrord, patron Lucemburska.

Ze sakrálních staveb je to pozdně gotická Katedrála Notre-Dame z roku 1613.[98] V kryptě katedrály se nacházejí hroby členů velkovévodské rodiny – Jana Lucemburského, Marie-Adléty Lucemburské, Marie Anny Portugalské, Šarloty Lucemburské, jejího manžela Felixe Bourbonsko-Parmského a jejich snachy Josefíny Šarloty Belgické. Je tam pochován také Břetislav Olomoucký, Přemyslovec olomouckého údělu. Druhý nejvýznamnějším kostelem v hlavním městě je kostel svatého Michala, jehož kořeny sahají až do roku 987 a je nejstarším kostelem v Lucemburku. Renesanční památkou je Velkovévodský palác v Lucemburku, který byl nejprve městskou radnicí (1572-1795) a dnes je sídlem panovníka.[99]

Z moderní architektury budí obdiv koncertní hala Philharmonie Luxembourg z dílny Christiana de Portzamparca, postavená roku 2005.[100] Pozoruhodný modernismus je vtělen do budovy Grand Théâtre de Luxembourg, postavené roku 1964. Typické postmoderní prvky nese nová budova Národní knihovny otevřená v roce 2019.[101]

  • Národní knihovna
    Národní knihovna
  • Velkovévodský palác
    Velkovévodský palác
  • Katedrála Notre-Dame
    Katedrála Notre-Dame
  • Philharmonie Luxembourg
    Philharmonie Luxembourg
  • Hrad Vianden
    Hrad Vianden

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Lucemburská literatura.

Hugo Gernsback byl významným vynálezcem, ale více nakonec proslul jako jeden z otců sci-fi literatury, kterýžto titul mu náleží zejména proto, že roku 1926 založil proslulý časopis Amazing Stories, označovaný za první sci-fi časopis světa. Zejména díky tomu se po Gernsbackovi jmenuje i nejvýznamnější sci-fi cena Hugo.[102] Básník Michel Lentz je autorem lucemburské hymny. Status národního básníka mají Edmond de la Fontaine a Michel Rodange.

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

K nejznámějším lucemburským skladatelům patří Georges Lentz. Od počátků soutěže Eurovision Song Contest patřilo Lucembursko k pravidelným účastníkům a jeho zástupci soutěž dokonce pětkrát vyhráli. Nikdy ale nešlo o Lucemburčany – v roce 1961 to byl Francouz Jean-Claude Pascal, roku 1965 Francouzka France Gallová, v roce 1972 Řekyně Vicky Leandros, o rok později Francouzka Anne-Marie Davidová a v roce 1983 další Francouzka Corinne Hermèsová. Dvakrát Lucembursko reprezentoval na této soutěži Camillo Felgen, jeden z nejpopulárnějších zpěváků v zemi všech dob.

Film a audiovizuální média

[editovat | editovat zdroj]
Vicky Kriepsová

Lucemburský krátký film Mr Hublot získal v roce 2014 Oscara v kategorii animovaných krátkých filmů (Best Animated Short Film).[103] Ve Francii tvoří lucemburská rodačka, režisérka Anne Fontaineová. Ke známým režisérům patří i Pol Cruchten. Lucemburské filmové společnosti se často podílejí na mezinárodních koprodukcích, například americký snímek Dívka s perlou z roku 2003 byl točen s lucemburským podílem. Vláda se nicméně snaží podpořit i rozvoj místního filmu, například v roce 2010 podpořilo státní filmový fond (Fonds national de soutien à la production audiovisuelle) výrobu celkem 23 filmů částkou 4,68 milionu eur.

Ke známým lucemburských herečkám patří Vicky Kriepsová. Jejím nejoceňovanějším výkonem je ztvárnění hlavní role císařovny Sisi v životopisném snímku Korzet (2022). Získala za ni Evropskou filmovou cenu pro nejlepší herečku[104][105] a cenu Un certain regard na festivalu v Cannes.[106] Známá je i Désirée Nosbuschová, která se rovněž prosadila jako moderátorka a zpěvačka - nazpívala například duet Kann es Liebe sein? s rakouským zpěvákem Falcem a proslavila se rozhovorem s hercem Klausem Kinskim, během nějž ji kontroverzní herec sexuálně obtěžoval, zamkl ve své rezidenci a jí se podařilo uniknout přes balkón.[107]

Velkým hráčem na trhu evropských soukromých televizí je společnost RTL Group, která má lucemburské kořeny (zkratka RTL znamená Radio Télévision Luxembourg). V současnosti firmu vlastní německá korporace Bertelsmann, ale sídlo zůstalo v Lucemburku. Velkou kulturní roli, zejména při šíření rokenrolové hudby v 50. letech a 60. letech, sehrálo Radio Luxembourg, a to i v socialistickém Československu, kde bylo lidově zváno "Laxík".[108] Ač mělo rovněž lucemburské kořeny, v současnosti funguje jen ve Francii (pod značkou RTL, vlastněné touto korporací).

Kuchyně

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Lucemburská kuchyně.
Judd mat gaardebounen

Místní specialitou je šunka éisleker připravovaná na hornatém severu země. Maso je marinované několik týdnů a pak se několik dní udí. Obvykle se podává nakrájené na tenké plátky s chlebem. Národním jídlem je judd mat gaardebounen, uzený vepřový límec se širokými fazolemi.[109] Maso se přes noc marinuje a pak vaří se zeleninou a kořením. Podává se nakrájené na plátky s fazolemi a vařenými bramborami. Další specialitou je huesenziwwi (fr.: civet de lièvre), neboli zajíc vařený a podávaný v kameninové nádobě během lovecké sezóny. Také rybí jídla jsou velmi oblíbená: f'rell am rèisleck (pstruh v omáčce riesling), hiecht mat kraiderzooss (štika v zelené omáčce) a kriibsen (rak v ryzlinkové omáčce). Lucemburskou sýrovou specialitou je měkká sýrová pomazánka kachkéis (cancoillotte). Nejoblíbenější polévkou je bouneschlupp, připravovaná z brambor, zelených fazolí a kyselé smetany. Přidávají se do ní také opečené kousky párků nebo klobásy. Podobně jako ve Francii se hodně jí také cibulačka, v Lucembursku nazývaná öennenzop. Lucemburské klobásy se nazývají thüringer. K pochoutkám patří i černé jelito (träipen), které bývá podáváno s jablečnou omáčkou. Využívají se i dršťky (kuddelfleck), ovšem na rozdíl od střední Evropy se podávají s pikantní rajčatovou omáčkou. Oblíbené jsou i různé druhy bramborových placek a bramboráků (gromperekichelcher, tierteg). K nejoblíbenějším dezertům patří koláč quetschentaart, podobný bublanině. Podle údajů Světové zdravotnické organizace vypijí Lucemburčané nejvíce vína na osobu za rok.[110]

Věda

[editovat | editovat zdroj]
Družice SES-14

V Lucembursku se narodil fyzik Gabriel Lippmann, nositel Nobelovy ceny za rok 1908. Lucemburské kořeny měli i další Nobelisté Paul Lauterbur a Jules A. Hoffmann. Významným botanikem a porodníkem byl Heinrich Johann Nepomuk von Crantz, jenž byl průkopníkem hygieny v porodnické praxi. William Justin Kroll vynalezl v roce 1940 tzv. Krollův proces, tedy metalurgický průmyslový proces výroby kovu titanu za pomoci chloridu titaničitého.[111]

Lucembursko se angažuje rovněž v kosmickém výzkumu. SES S.A. je lucemburská společnost provozující geostacionární družice. Je jedním z předních světových vlastníků a provozovatelů satelitů s více než 70 satelity na dvou různých drahách, geostacionární oběžné dráze a střední oběžné dráze Země. Patří mezi ně i známé evropské satelity Astra. Společnost sídlí v lucemburském Betzdorfu, založena byla v roce 1985. SES je soukromá společnost, ale svůj kosmický program má i lucemburský stát, který patří k osmi zemím, jež se mají podílet na znovudobytí Měsíce v roce 2024 v rámci projektu Artemis, vedeného Spojenými státy.[112]

Lucemburská univerzita

Dlouho byli Lucemburčané v otázce vyššího vzdělávání odkázáni na studium v zahraničí. To se změnilo roku 2003, kdy byla založena Lucemburská univerzita (Université du Luxembourg, Universität Luxemburg, Universitéit Lëtzebuerg). Má tři fakulty, tři vědecká centra a tři kampusy. Třemi fakultami jsou: Přírodovědecká, technologická a lékařská fakulta (FSTM), Právnická, ekonomická a finanční fakulta (FDEF) a Fakulta humanitních, pedagogických a sociálních věd (FHSE). V roce 2021 měla univerzita 6714 studentů. Vyučuje se zde anglicky, francouzsky a německy. Pokud student neovládá všechny tři jazyky, je pro něj studium dosti problematické, takže většina studentů jsou rodilí Lucemburčané, kteří jsou vedeni k německo-francouzské bilingvnosti od dětství. Navíc univerzita bazíruje na tom, že každý student bakalářského cyklu musí absolvovat jeden semestr v zahraničí. Dalším limitujícím faktorem je školné, asi 400 euro za semestr, pro řadu zahraničních studentů poměrně vysoké. Nicméně důraz klade univerzita stejně hlavně na postgraduální studium a vědecký výzkum.[113] Šanghajský žebříček univerzitu k roku 2021 řadil na 601-700. místo na stupnici kvality všech světových univerzit.[114]

Od pěti let je v zemi povinná předškolní docházka. Školní docházku musí děti plnit od šesti do patnácti let a vyučování probíhá vícejazyčně.

Sport

[editovat | editovat zdroj]
Andy Schleck

Lucemburčané mají slavnou cyklistickou školu. Z ní vzešla jména jako François Faber (vítěz Tour de France 1909), Nicolas Frantz (vítěz Tour de France 1927 a 1928), Charly Gaul (vítěz Tour de France 1958[115]), Andy Schleck (vítěz Tour de France 2010[116]), Fränk Schleck, Kim Kirchen nebo Bob Jungels.

Marc Girardelli

Olympijské zlato si připsali v Helsinkách 1952 běžec na patnáctistovku Josy Barthel[117] a v Paříži roku 1900 maratonec Michel Théato.[118] Toho však tehdy zapsal mezinárodní olympijský výbor jako reprezentanta Francie. Lucembursko oficiálně požádalo v roce 2004 o změnu v historických statistikách, leč MOV mu nevyhověl, proto bývá povětšinou Josy Barthel nadále označován za jediného lucemburského olympijského vítěze. Sjezdař Marc Girardelli má dvě olympijská stříbra, krom toho je čtyřnásobným mistrem světa a pětinásobným celkovým vítězem Světového poháru.[119] Stříbro přivezl z olympiády v Antverpách v roce 1920 rovněž vzpěrač Joseph Alzin.[120]

Stolní tenistka Ni Sia-lien, reprezentující Lucembursko od roku 1991, pro něj vybojovala dva individuální tituly mistryně Evropy. Běžec David Fiegen má stříbro z mistrovství Evropy v atletice roku 2006, z trati na 800 metrů. Karatistka Tessy Scholtesová stříbro z mistrovství světa v roce 2002, Elizabeth Mayová stříbro z mistrovství Evropy v triatlonu z roku 2009.

Stade de Luxembourg

Nejslavnějším lucemburským fotbalistou byl Louis Pilot, který se stal se Standardem Lutych čtyřikrát mistrem Belgie. Je historicky nejlepším Lucemburčanem v novinářské anketě o Zlatý míč: v roce 1967 získal jeden hlas a dělené 27. místo, v roce 1968 jeden hlas a dělené 24. místo, v roce 1969 dva hlasy a dělil se o 18. místo (mj. s Andrejem Kvašňákem). Lucemburská fotbalová federace ho roku 2004 vybrala jako nejlepšího hráče země v druhé polovině 20. století na seznam UEFA Jubilee 52 Golden Players.[121] V německé a francouzské lize se prosadil například Jeff Strasser. Nejúspěšnějším fotbalovým klubem je Jeunesse Esch. Jako jediný lucemburský klub se probojoval do druhého kola Poháru mistrů evropských zemí, a to dvakrát: v sezonách 1959/60 a 1963/64. V posledních letech je úspěšnější klub F91 Dudelange, který při svém tažení předkoly Ligy mistrů 2012/13 vyřadil rakouský Red Bull Salzburg a již dvakrát hrál základní skupinu Evropské ligy (2018/19, 2019/20). Lucemburská fotbalová reprezentace hrávala své zápasy na Stade Josy Barthel, avšak ten byl zbourán a roku 2021 byl otevřen nový stadion Stade de Luxembourg.[122] Má kapacitu 9386 diváků pro fotbalová a ragbyová utkání, při koncertech pojme 15 000 diváků.

Dalším významným sportovním stánkem v zemi je hala d'Coque (Centre National Sportif et Culturel d'Coque), kde se mj. konalo Mistrovství Evropy ve volejbale žen 2007, které pořádalo Lucembursko spolu s Belgií.

Bertrand Gachot byl pilotem Formule 1, jeho největším úspěchem však bylo vítězství v závodě 24 hodin Le Mans v roce 1991.[123] Do Formule 1 zasáhl i obchodník Gérard Lopez, majitel stáje Lotus.

Nejúspěšnějším lucemburským tenistou byl Gilles Müller, který vyhrál šest challengerů ATP a čtyři tzv. futures turnaje, z žen pak Mandy Minellaová, která na okruhu ITF získala do července 2016 deset titulů ve dvouhře a sedm ve čtyřhře.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tento seznam referencí potřebuje upravit.
Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu, jsou použity prosté internetové adresy, u nichž může hrozit znefunkčnění odkazu. Přidejte prosím doplňující informace standardní způsobem pomocí citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.
  1. ↑ Mezinárodní měnový fond. Download World Economic Outlook database: October 2023 [online]. [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ Gini coefficient of equivalised disposable income - EU-SILC survey [online]. Eurostat EU [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. 
  3. ↑ Eurostat – Tables, Graphs and Maps Interface (TGM) table [online]. Epp.eurostat.ec.europa.eu [cit. 2010-02-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ Statistiques - Luxembourg. statistiques.public.lu [online]. [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. ↑ La démographie luxembourgeoise en chiffres [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2022. (francouzsky) 
  6. ↑ Country comparison :: POPULATION growth rate [online]. [cit. 2017-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2016. 
  7. ↑ KROUSE, Sarah. Piping Hot Gromperekichelcher, Only if You Pass the Sproochentest. The Wall Street Journal. 1 January 2018, s. 1. 
  8. ↑ Loi du 24 février 1984 sur le régime des langues [online]. [cit. 2021-09-13]. Dostupné online. 
  9. ↑ Constitution du Grand Duché de Luxembourg. [s.l.]: Brochure distribuée par la chambre des députés (48 pages), 2023. S. p. 4 : Chapter I, Section 1, article 4. "La langue du Grand-Duché de Luxembourg est le luxembourgeois. La loi règle l'emploi des langues luxembourgeoise, francaise et allemande.". (french, luxembourgish, german) 
  10. ↑ Europe :: Luxembourg — The World Factbook - Central Intelligence Agency [online]. [cit. 2020-12-12]. Dostupné online. 
  11. ↑ Decision of the Representatives of the Governments of the Member States on the location of the seats of the institutions (12 December 1992) [online]. 2014 [cit. 2017-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 October 2019. 
  12. ↑ Luxembourg | national capital, Luxembourg [online]. [cit. 2020-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Country Ranking - Rainbow Europe [online]. [cit. 2021-10-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2019. 
  14. ↑ Human Development Report 2021/2022 [online]. United Nations Development Programme, 8 September 2022 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Environmental Performance Index 2022. epi.yale.edu [online]. Yale Center for Environmental Law & Policy [cit. 2023-11-14]. Dostupné online. 
  16. ↑ European Union | Definition, Purpose, History, & Members [online]. [cit. 2020-12-12]. Dostupné online. 
  17. ↑ Timeline: Luxembourg – A chronology of key events BBC News Online, 9 September 2006. Retrieved 8 October 2006.
  18. ↑ Independent Luxembourg [online]. [cit. 2020-12-12]. Dostupné online. 
  19. ↑ History of the Low Countries - Ancient and early medieval times. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Luxembourgish language. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ PAULY, Michel. Geschichte Luxemburgs. [s.l.]: C.H.Beck 132 s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-62226-7. (německy) 
  22. ↑ NOVÁK, Pavel. V lucemburském Echternachu tančí procesí polku. Pod ochranou UNESCO. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2012-12-04 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  23. ↑ Hopping procession of Echternach. ich.unesco.org [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ GREBE, Anja. Codex aureus: das Goldene Evangelienbuch von Echternach. [s.l.]: Primus-Verlag 152 s. Dostupné online. ISBN 978-3-89678-724-8. (německy) Google-Books-ID: Y8QS_gAACAAJ. 
  25. ↑ Luxembourg’s origins. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Podivuhodná cesta víly Meluzíny. Český rozhlas Vltava [online]. 2018-12-23 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  27. ↑ Ermesinda - pramáti rodu Lucemburků. www.e-stredovek.cz [online]. [cit. 2022-11-24]. Dostupné online. 
  28. ↑ Henry Vii (holy Roman Empire) | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  29. ↑ SKALICKÝ, Jaroslav. Před 705 lety usedla na český trůn dynastie Lucemburků. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  30. ↑ 129. schůzka: Příběh nevlastního bratra. Český rozhlas Dvojka [online]. 1997-12-28 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  31. ↑ Poslední Lucemburkovna: Eliška Zhořelecká byla nejžádanější nevěstou Evropy. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-11-08 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ GADE, John Allyne. Luxemburg in the Middle Ages. [s.l.]: Brill Archive 294 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: f78UAAAAIAAJ. 
  33. ↑ 400 years of foreign sovereigns. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Luxembourg's history: The Inbred Spanish Rulers of Luxembourg. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ Luxembourg's history: The Much Less Inbred Austrian Rulers of Luxembourg. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Casemates - the Gibraltar of the North. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Ce que le Luxembourg doit à Napoléon. Luxemburger Wort - Edition francophone [online]. 2019-08-14 [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  38. ↑ The Binding Effect Upon the German Empire of the Treaty of London of 1867 Neutralizing Luxemburg. The American Journal of International Law. 1915, roč. 9, čís. 4, s. 948–958. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0002-9300. DOI 10.2307/2187007. 
  39. ↑ The Treaty of London: What is it and why do we care?. Luxembourg Times [online]. 2017-12-11 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ GERKRATH, Jörg. The Constitution of Luxembourg in the Context of EU and International Law as ‘Higher Law’. Příprava vydání Anneli Albi, Samo Bardutzky. The Hague: T.M.C. Asser Press Dostupné online. ISBN 978-94-6265-273-6. DOI 10.1007/978-94-6265-273-6_6. S. 221–267. (anglicky) DOI: 10.1007/978-94-6265-273-6_6. 
  41. ↑ The steel industry and Luxembourg. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ EDWARDS, K. C. Historical Geography of the Luxembourg Iron & Steel Industry: Presidential Address. Transactions and Papers (Institute of British Geographers). 1961, čís. 29, s. 1–16. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. ISSN 1478-4017. DOI 10.2307/621240. 
  43. ↑ Luxembourg’s steel industry since the 60ies. statistiques.public.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-26. (anglicky) 
  44. ↑ Luxembourg's history: The Accidental Invasion: Luxembourg’s little-known role in the outbreak of World War I. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ LODHI, Natalie. Luxembourg's history: Luxembourg's dynastic crisis and the abdication of Marie-Adélaïde. www.rtl.lu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (lucembursky) 
  46. ↑ Luxembourg's history: The referendum that saved the Grand Duchy. today.rtl.lu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ VAN TUYLL, Hubert. War Aims and War Aims Discussions (Belgium) | International Encyclopedia of the First World War (WW1). encyclopedia.1914-1918-online.net [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  48. ↑ Knowledge Bites: Luxembourg's darkest day?. www.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (lucembursky) 
  49. ↑ FLETCHER, Willard Allen. The German Administration in Luxemburg 1940-1942: Toward a 'De Facto' Annexation. The Historical Journal. 1970, roč. 13, čís. 3, s. 533–544. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. ISSN 0018-246X. 
  50. ↑ Pierre Dupong. University of Luxembourg [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  51. ↑ General strike: Legacy of Luxembourg's resistance to the Nazis. Luxembourg Times [online]. 2017-12-11 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Luxembourg's history: The Battle of the Bulge, the bloody final hurdle of WWII in Luxembourg. today.rtl.lu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Luxembourg. Encyclopedia of Holocaust [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Robert Schuman položil prazáklady Evropské unie. V jeho rodném domě je dnes knihovna. Český rozhlas Radiožurnál [online]. 2020-05-10 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  55. ↑ ŠÁRA, Filip. Před 70 lety podepsalo šest států smlouvu o „uhlí a oceli“, předzvěst Evropské unie. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  56. ↑ Luxembourg and the European integration process. www.cvce.eu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  57. ↑ KITZINGER, U. W. Europe: The Six and the Seven. International Organization. 1960, roč. 14, čís. 1, s. 20–36. Dostupné online [cit. 2021-02-05]. ISSN 0020-8183. 
  58. ↑ Pierre Werner, 88; Former Prime Minister and 'Father of Euro'. Los Angeles Times [online]. 2002-06-26 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ Schengen je obyčejná vesnice, počtem obyvatel jako Lesná. Tachovský deník. 2007-12-26. Dostupné online [cit. 2021-02-05]. 
  60. ↑ ZACHOVÁ, Aneta. Nizozemsko a Lucembursko jsou na seznamu daňových rájů, nikoli však na oficiálním. Euractiv.cz [online]. 28. 11. 2017 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  61. ↑ JANDL, Dominik. Lucembursko je třetí zemí EU, kde bude legální eutanázie. Aktuálně.cz [online]. 2008-12-18 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  62. ↑ SEDLÁKOVÁ, Hana. Lucembursko schválilo uzavírání homosexuálních manželství. Proglas [online]. Český rozhlas [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  63. ↑ Lucemburský premiér se oženil, vzal si belgického architekta. iDNES.cz [online]. 2015-05-15 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  64. ↑ Luxembourg City in the top 10 of the most “livable” cities. newyork-cg.mae.lu [online]. Consulate General od Luxembourg in New York [cit. 2022-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-31. 
  65. ↑ KOŘÍNEK, Vladimír. Ministáty Evropy. Krnov: Vladimír Kořínek, 2003. ISBN 80-903184-0-1. Kapitola Lucembursko, s. 13. 
  66. ↑ Sýčků obecných ubylo o 90 procent, v Česku zbývá asi 130 posledních párů. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  67. ↑ Environmental Performance Index 2020. epi.yale.edu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  68. ↑ Lucemburský velkovévoda přijde o pravomoce kvůli kritice eutanazie. Novinky.cz [online]. Borgis, 2008-12-04 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  69. ↑ Ärger um Großherzogin Maria Teresa von Luxemburg. SR.de [online]. 2020-01-30 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (německy) 
  70. ↑ Lucemburčané se v referendu postavili proti vládě a odmítli přiznat cizincům volební právo. Reflex.cz [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  71. ↑ HUBERTY, Martine. Luxembourg: Comfortably Cohesive, in: Keeping European Together: Assessing the State of EU Cohesion [online]. European Council of Foreign Relations, 2016-09-01 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  72. ↑ Democracy Index 2021: the China challenge. Economist Intelligence Unit [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ GROSBUSCH, Jean-Claude. Rural Luxembourg. Ekistics. 1983, roč. 50, čís. 303, s. 430–441. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. ISSN 0013-2942. 
  74. ↑ World Economic Outlook Databases. IMF [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ Steuersätze in den EU-Ländern. www.wko.at [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (německy) 
  76. ↑ Juncker měl cíleně blokovat daňovou reformu v EU Archivováno 13. 8. 2018 na Wayback Machine.. Novinky. 4. ledna 2017.
  77. ↑ Daňové úniky: nová čísla prý mluví proti Junckerovi Archivováno 14. 8. 2018 na Wayback Machine.. Novinky. 31. května 2017.
  78. ↑ Luxembourg airport recorded passenger increase in 2019. Luxembourg Airport [online]. 2020-01-21 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. ↑ Passenger cars per 1 000 inhabitants. Appsso.eurostat.ec.europa.eu [online]. Eurostat, 2021-06-29 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  80. ↑ CALDER, Simon. ‘Like The First Step on the Moon’: Luxembourg Makes History as First Country with Free Public Transport. The Independent [online]. 2020-02-29 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ Do Lucemburska se vrátily tramvaje. Československý Dopravák [online]. 2017-12-16 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  82. ↑ BEINE, Michel; SOUY, Bénédicte. The evolution of immigration and asylum policy in Luxembourg: insights from IMPALA. Kritische Vierteljahresschrift für Gesetzgebung und Rechtswissenschaft / Critical Quarterly for Legislation and Law / Revue critique trimestrielle de jurisprudence et de législation. 2016, roč. 99, čís. 2, s. 132–154. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. ISSN 2193-7869. 
  83. ↑ A small, but open society. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. ↑ The World Factbook — Central Intelligence Agency. web.archive.org [online]. 2017-09-12 [cit. 2022-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-09-12. 
  85. ↑ 'A special place for Luxembourgish': Grand Duchy's native language enjoys renaissance. the Guardian [online]. 2017-12-28 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. ↑ Europeans and Languages - Eurobarometer. web.archive.org [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-01-28. 
  87. ↑ FEHLEN, Fernand. BaleineBis: Une enquête sur un marché linguistique multilingue en profonde mutation Luxemburgs Sprachenmarkt im Wandel. orbilu.uni.lu. 2009. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. (francouzsky) 
  88. ↑ HORNER, Kristine; WEBER, Jean Jacques. The Language Situation in Luxembourg. Current Issues in Language Planning. 2008-08-01, roč. 9, čís. 1, s. 69–128. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. ISSN 1466-4208. DOI 10.2167/cilp130.0. 
  89. ↑ DAVIS, Kathryn A. Language Planning in Multilingual Contexts: Policies, communities, and schools in Luxembourg. [s.l.]: John Benjamins Publishing 242 s. Dostupné online. ISBN 978-90-272-8280-4. (anglicky) Google-Books-ID: LVBCAAAAQBAJ. 
  90. ↑ BORSENBERGER, Monique; DICKES, Paul. Religions au Luxembourg. Quelle évolution entre 1999-2008 ?. liser.elsevierpure.com. 2011. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. (French) 
  91. ↑ MONTEBRUSCO, Lucien. Mehrheit fordert Trennung von Kirche und Staat. www.tageblatt.lu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (německy) 
  92. ↑ Kutter and European Expressionism. Artline.ro [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  93. ↑ Wir haben "The Family of Man" in Clervaux besucht. Tourismus in den Ardennen [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (německy) 
  94. ↑ "Steichen, Edward John", Luxemburger Lexikon (Luxembourg: Editions Guy Binsfeld, 2006). (německy)
  95. ↑ "Lippmann, Gabriel-Jonas-Ferdinand", Luxemburger Lexikon (Luxembourg: Editions Guy Binsfeld, 2006). (německy)
  96. ↑ City of Luxembourg: its Old Quarters and Fortifications. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ Ať žijí duchové po lucembursku: hrad Vianden vstal z popela. Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 2012-06-24 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  98. ↑ MORAVCOVÁ, Kateřina. Katedrála Notre-Dame: místo odpočinku Jana Lucemburského a mnoha dalších velikánů. Radynacestu.cz [online]. [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  99. ↑ MORAVCOVÁ, Kateřina. Velkovévodský palác: místo, kde se konají nejvýznamnější návštěvy v zemi. Radynacestu.cz [online]. [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  100. ↑ Lucemburská filharmonie. www.archiweb.cz [online]. [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  101. ↑ National library that cost €111m opens its doors on Tuesday. Luxembourg Times [online]. 2019-10-01 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ Hugo Gernsback | American inventor and publisher. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. ↑ Oscars 2014: 'Mr. Hublot' snags win for animated short. Los Angeles Times [online]. 2014-03-03 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. ↑ CARETTE, Julien. Vicky Krieps wins Best European Actress. Delano.lu [online]. [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ Vicky Krieps Awarded Best Actress at European Film Awards. Chronicle.lu [online]. [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. 
  106. ↑ Vicky Krieps Wins Best Performance in Un Certain Regard, 75th Cannes. Chronicle.lu [online]. [cit. 2023-07-27]. Dostupné online. 
  107. ↑ Désirée Nosbusch: „Klaus Kinski hat mich bedrängt und eingesperrt“. Die Welt. 2013-02-08. Dostupné online [cit. 2022-04-08]. (německy) 
  108. ↑ IREPORT.CZ. BIGBÍT: 3. část A začalo to rock and rollem.... iREPORT – music&style magazine [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  109. ↑ WYATT, Hannah. Luxembourgish Cuisine & Where To Eat It. Lux Citizenship [online]. 2021-08-11 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. 
  110. ↑ Global status report on alcohol and health 2018. www.who.int [online]. [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. ↑ titanium | Properties, Uses, & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  112. ↑ Artémis: le Luxembourg va décrocher la Lune. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  113. ↑ LEHMANN, Maura. Knowledge bites: Higher education in Luxembourg. today.rtl.lu [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. ↑ University of Luxembourg. www.shanghairanking.com [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  115. ↑ Lucemburčan Gaul na Tour: Z hrdiny poustevníkem. iDNES.cz [online]. 2010-07-01 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  116. ↑ Andy Schleck receives Tour de France yellow jersey after two-year wait. the Guardian [online]. 2012-05-29 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. ↑ Luxembourg's history: Josy Barthel, Luxembourg’s sole Olympic gold medallist. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. ↑ Luxembourg's history: The unknown Luxembourgish champion of the 1900 Olympic Marathon. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. ↑ Marc Girardelli | Luxembourgian skier. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. ↑ Jos Alzin Bio, Stats, and Results | Olympics at Sports-Reference.com. web.archive.org [online]. 2020-04-17 [cit. 2021-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-17. 
  121. ↑ Golden Players take centre stage, UEFA.com, citováno 27. 11. 2013 (anglicky)
  122. ↑ Luxembourg’s new national stadium officially opened. UEFA.com [online]. 2021-09-27 [cit. 2022-04-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. ↑ Bertrand Gachot. www.grandprix.com [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Státy a území v Evropě
Suverénní státy
Státy bez plného uznání
Závislá území
Dánsko
Spojené království
Zvláštní oblasti vnitřní suverenity
Finsko
Norsko
Spojené království
  • 1 Oceánské ostrovy v blízkosti Evropy jsou obvykle zařazeny ke kontinentu, i když se nenacházejí na jeho kontinentálním šelfu.
  • 2 Některé země zcela mimo konvenční geografické hranice Evropy jsou běžně spojovány s kontinentem kvůli etnologickým vazbám.
  • 3 Stát leží větší částí v Asii.
Členství v mezinárodních organizacích
Členské státy Evropské unie
Severoatlantická aliance (NATO)
Členové Evropského hospodářského prostoru (EHP)
Členské státy ESVO
Evropská unie Členské státy EU
Monarchie
Afrika
Evropa
Asie
Oceánie
Commonwealth
realm
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lucembursko&oldid=24229993“