Přeskočit na obsah

Kytara

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kytaristka)
Kytara
Kytara
italsky chitarra
německy Gitarre
anglicky guitar
francouzsky guitare
Klasifikace
Tónový rozsah
Tónový rozsah
Příbuzné nástroje

Kytara je drnkací strunný nástroj (chordofon) s hmatníkem. Tón vzniká rozechvěním struny napjaté mezi dvěma pevnými body – pražcem a kobylkou. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty nebo plektrem (lidově trsátko). Hmatník umožňuje získávat tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Z hlediska akustického patří kytara mezi nástroje s doznívajícím tónem. Kytara je akordický nástroj – umožňuje jednohlasou i vícehlasou hru.

Kytarista hrající blues
Klasická kytara

Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Nejstarším druhem strunného nástroje byl kinnór. Tento starověký strunný hudební nástroj je opakovaně zmiňován už v Bibli.[1] Ve stavbě, vzhledu i formě hraní se nástroje v průběhu dějinných epoch navzájem ovlivňovaly. Postupně se vyvinulo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je nicméně doložitelné, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladicím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.

Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.

Verze podle počtu strun

[editovat | editovat zdroj]

Klasická kytara má šest strun povětšinou laděných takto: ehgdae. Notuje se v houslovém klíči a zní o oktávu níže, než se píše. Rozsah kytary v případě ladění E A d g h e1 je E–h2.[2]

Často se také používají kytary dvanáctistrunné, kde je každá struna zdvojena. Dvojice strun h a e1 jsou laděny tak, aby jedna struna z dvojice byla naladěna přesně a druhá z dvojice naladěna kousek pod tónem (někdy i kousek nad tónem), aby vytvořili klasický známý (harmonický) zvuk dvanáctistrunné kytary. U strun E A d g je vždy druhá struna naladěna o oktávu výš. Dvanáctistrunné kytary mají bohatší zvuk a používají se především v country hudbě. Méně časté, ale zvukově o to zajímavější, je též ladění do konkrétního akordu, např.: G, D, apod. Při ladění do G se struny E,A,e1 podladí o celý tón, tedy na D,G,d1, čemuž je přirozeně třeba přizpůsobit akordické hmaty. Využívá se mj. v blues a country.

Existují také některé varianty kytar s 9 nebo 7 strunami a podobně.

Další výjimkou jsou kytary basové a kytary havajské, které se též ladí do akordu a vyžadují tedy odlišný styl hraní.

Části kytary

[editovat | editovat zdroj]
Legenda:
  1. Hlava
  2. Ořech
  3. Ladící mechanika
  4. Pražce
  5. Výztužná tyč
  6. Vykládání
  7. Krk
  8. Pata (akustická)–spoj těla a krku (elektrická)
  9. Korpus
  10. Snímače
  11. Elektronika (otočné ovladače, hlasitost, tónová clona, přepínání snímačů)
  12. Kobylka
  13. Krytka
  14. Spodní deska
  15. Ozvučná deska
  16. Luby
  17. Rezonanční otvor
  18. Struny
  19. Sedlo
  20. Hmatník

Vrchní deska je nejdůležitější částí korpusu. Má podstatný vliv na kvalitu zvuku nástroje. Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let. Nejlepším ozvučným dřevem je rezonanční smrk – lískovec, někdy se používá také cedr. Ve středu vrchní – rezonanční – desky je ozvučný otvor, jehož velikost, tvar a umístění má důležitý vliv na zvuk nástroje. Zevnitř desky jsou přiklížena ozvučná žebra ze smrkového dřeva, která podporují rezonanční vlastnosti a zvyšují mechanickou pevnost.

Spodní deska se vyrábí nejčastěji z palisandru (někdy z mahagonu) nebo z javoru. Má tři, někdy i čtyři příčná žebra.

Luby spojují vrchní a spodní desku. Setkáváme se s rozdělením na horní a spodní lub. Od šířky lubů se výrazně odvíjí výsledný zvuk nástroje. Vyrábějí se ze stejného materiálu jako spodní deska.

Krk kytary slouží jako základna pro hmatník. Krk je vystaven velkému tahu strun a musí být proto zhotoven z jednoho kusu tvrdého rovnoletého dřeva – převážně z mahagonu. Příčný profil krku má podstatný vliv na pohodlnost a techniku hry levé ruky.

Na krk kytary je přiklížen hmatník, do kterého jsou po celé délce zapuštěny pražce zhotovené z drátů kovových slitin. Hmatník se zhotovuje z jednoho kusu velmi tvrdého dřeva – nejčastěji to bývá eben popř. palisandr. Nultý pražec – ořech – je nejblíže hlavici nástroje. Je vyroben z velmi tvrdého materiálu (slonovina) a určuje – spolu s kobylkou – výšku strun nad hmatníkem a jejich rozmístění po šířce hmatníku. Kytara je laděna v rovnoměrně temperovaném ladění. Pražce jsou proto rozmístěné tak, že každý zkracuje proti předcházejícímu délku struny ke kobylce v poměru .

Krk kytary je zakončen hlavicí vsazenou pod mírným úhlem a tvoří s ní jeden celek. Hlavice slouží k umístění mechaniky. Pomocí mechaniky se napínají struny. Struna se uváže přes dírku na navíjecí váleček, na který je navíjena přes šroubový převod ladicím kolíčkem.

Velmi důležitou součástí kytary je kobylka, která slouží k uvázání strun na korpus nástroje (struník) a k přenášení chvění strun na vrchní desku (vložka kobylky). Kobylka je obvykle pevně přiklížena na vrchní desku kytary a vyrábí se z jednoho kusu tvrdého dřeva – eben, palisandr nebo mahagon. U některých starších kytar je kobylka položena na vrchní desce a drží jen tlakem strun. Vyměnitelná vložka kobylky se zhotovuje ze slonoviny a je umístěna v drážce (vzdálenost mezi nultým pražcem a vložkou kobylky se nazývá menzura). Za vložkou kobylky je struník s šesti otvory pro uvázání strun.

Konečný zvuk nástroje je závislý na strunách. U klasické koncertní to jsou nylonové struny (g, h, e1 – celistvý tažený materiál, E A d – nylonová vlákna opředená drátkem, který je většinou z postříbřené nebo pozlacené mědi), které umožňují i ty nejjemnější odstíny hry a jsou zvukově vyrovnané. U běžných kytar se používají struny kovové.

Zvuk také ovlivňuje, ve kterém místě se drnká na struny (kytarové rejstříky). Normální kytarový rejstřík je v blízkosti rezonančního otvoru. Blíže ke kobylce kytara vydává plechový, tvrdý zvuk (sul ponticello), nad hmatníkem pak měkký zvuk podobný harfě (sul tasto). Sul tasto je nejvíce výrazné při hře v polovině délky struny.[2]

Úpravy vzhledu

[editovat | editovat zdroj]

Kytara bývá zdobena dřevěným vykládáním (intarzie) okolo zvukového otvoru a po celém obvodu vrchní a spodní desky v místě spojů s luby. Intarzie slouží nejen jako ozdoba, ale i jako výztuha. Zdobení bývá charakteristickým znakem jednotlivých nástrojařů (stejně jako vyřezávaná hlavice). Kromě dřeva se používá někdy i perleť.

Kytara je povrchově upravena (broušení, tmelení, moření) a nalakována. Z akustického hlediska kvalita laku rozhoduje o tlumení chvění nástroje a tím má velký vliv na výsledný zvuk. Pro kvalitní mistrovské nástroje se používají lihové laky, jejichž základem jsou přírodní pryskyřice.

Druhy kytar

[editovat | editovat zdroj]
Různé kytary

Akustické kytary

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Akustická kytara.
  • Klasická kytara (španělská, také jen španělka) je charakteristická kruhovým ozvučným otvorem, širším rovným hmatníkem a nylonovými strunami. Používá se především v klasické a španělské hudbě. Někdy se používají i kovové struny, ale nástroj pro to není dostatečně konstrukčně dimenzován a tah kovových strun jej může poškodit (dochází k deformaci přední desky a ohýbání krku nástroje).
  • Westernová kytara má větší tělo než španělka, kovové struny a užší, mírně zakulacený hmatník. Většina má také oproti španělkám orientační značky, které usnadňují orientaci na hmatníku. Správné označení typického tvaru westernových kytar je Dreadnought (vyslovuje se [drednat]). Používají se nejčastěji v country a bluegrassové hudbě, ale i v celé řadě dalších hudebních stylů.
  • Jumbo je kytara určená pro kovové struny, která oproti westernové kytaře má zvětšenou spodní část těla. Krk je přizpůsoben většímu tahu kovových strun. Používá se nejen v rockové a country hudbě, ale také ve folkové hudbě. Korpus kytary je ve střední části více klenutý a tím se i značně liší zvukové vlastnosti kytary. Oproti westernové kytaře je zvuk méně basový, ale díky velkému tělu často hlasitější a lépe vyniknou jednotlivé tóny všech strun.
  • Jazzová kytara, nazývaná také Gibsonka (vyslovuje se [gibsnka], nikoli [džibsonka]) podle původního výrobce Gibson, se odlišuje klenutou horní deskou a tvarem ozvučných otvorů, které má dva ve tvaru písmene f, tedy podobného tvaru jako u houslí. Je vybavena prvky cutaway a pickguard. Má silnější a ostřejší zvuk než španělka (díky ocelovým strunám), má však slabší a tlumenější zvuk oproti Jumbo nebo westernové. Je určena především pro jazzovou hudbu.
  • Havajská kytara je konstrukčně podobná španělce, má širší luby a tedy mohutnější korpus. Je laděna do durového akordu a ke hře se používá zvláštní styl. Struny se nepřitlačují k pražcům, ale jejich délka chvění se zkracuje kovovým „pražcem“ drženým v ruce. Vzniká tak charakteristický chvějivý zvuk s plynulými přechody mezi jednotlivými tóny. Používá se v etnické a country hudbě. Existují i elektrofonické varianty havajské kytary (např. steel kytara).
  • Dobro je nástroj s podobným laděním (obvykle G dur, anglicky "open G") a stylem hry jako havajská kytara. Odlišuje se kovovými rezonátory umístěnými v otvorech vrchní desky. Nástroj byl zkonstruován na počátku 20. století v USA (slovenským emigrantem Jánem Dopyerou – DoBro = Dopyera Brothers) a používá se zejména v hudbě zvané „bluegrass“, což je součást americké country hudby. Jedná se o speciální druh tzv. rezofonické kytary.

Elektroakustické kytary

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Elektroakustická kytara.

Elektroakustické kytary konstrukčně vycházejí z akustické kytary, ale jsou opatřeny snímačem, umístěným nejčastěji v kobylce. Mechanicko–elektrický převodník snímače bývá obvykle piezoelektrický a přeměňuje změny mechanického tlaku na elektrický signál, podobně jako mikrofon. Umožňuje to zesilovat elektronicky zvuk nástroje, ale zvuk si zachovává barvu klasické kytary, na rozdíl od elektrofonické kytary s elektromagnetickým snímáním. Pro dosažení ještě věrnějšího zvuku bývá piezoelektrický snímač někdy doplněn malým mikrofonem, umístěným uvnitř korpusu. V kytaře bývá vestavěn předzesilovač s ekvalizérem.

Elektrická kytara

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Elektrická kytara.

Kytara se na počátku 20. století začala používat i ve velkých orchestrech, kde vznikal problém se sílou zvuku – hlas kytary zanikal. Hledala se tedy cesta, jak zvuk kytary zesílit a byly zkoušeny různé principy a konstrukce snímačů. Nejlépe se osvědčil elektromagnetický snímač. Dnes jej tvoří malé cívky umístěné pod strunami, ve kterých se při pohybu kovových strun indukuje malé elektrické napětí, které je následně zesilováno zesilovačem. Cívka může být společná pro všechny struny nebo má svou vlastní cívku každá struna.

Elektromagnetický snímač nesnímá vibraci desky ale chvění strun, elektrofonické kytary tedy nepotřebují korpus. To se odrazilo na konstrukci – tělo se vyrábí z masivní desky dřeva, plastických hmot či jiných materiálů, případně může i chybět úplně. Postupně se vyvinuly další typické znaky. Ladicí kolíky se někdy umisťují v jedné řadě. Dalším vybavením může být páka, zvaná tremolo (hovorově, avšak nesprávně) nebo vibráto (vibrapáka), která umožňuje pohybovat při hře kobylkou a měnit tak výšky znějících tónů. Někdy bývají v kytaře vestavěny elektrické obvody jako předzesilovač nebo aktivní korekce.

Elektrická kytara je na těle opatřena konektorem Jack 1/4" (průměr 6,35 mm), pomocí něhož se připojuje k zesilovači. Použití zesilovače dává kytaře charakteristický zvuk, který je součástí některých druhů moderní hudby – rock'n'roll, big-beat atd. Signál z kytary se velmi často elektronicky upravuje pomocí efektů, jako např. booster, kvákadlo apod.

Podrobnější informace naleznete v článku Basová kytara.

Basová kytara, baskytara nebo slangově basa je na první pohled kytaře velmi podobná, ve skutečnosti se ale jedná o úplně jiný nástroj. Tónovým rozsahem je to vlastně obdoba elektricky zesíleného kontrabasu, se kterým má shodné strunění, pro provedení hmatníku (pražce) a způsob držení a hry se řadí ke kytarám. Akustické baskytary se používají málokdy.

Má obvykle pouze 4 struny naladěné do kvart – E1, A1, D, G (struna E1 – é kontra – zní o oktávu níže než struna E na kytaře). V poslední době se objevují i baskytary pěti a vícestrunné. Basová kytara hraje většinou jednohlasý part (u některých doprovodných stylů i akordy) a je určena k vytváření basové rytmicko melodické linky.

Hráč na baskytaru obvykle nehraje pravou rukou trsátkem, ale prsty a také prstoklad levé ruky se může lišit od kytarového (kontrabasový, tedy 3 půltóny na polohu). Je to způsobeno tím, že mensura je větší a vzdálenost mezi pražci je také větší než u kytary. Technicky zdatnější hráči však používají klasický kytarový prstoklad (4 půltony na polohu, každý prst obsluhuje jedno políčko) například v kombinaci s vícestrunnými baskytarami.

Někteří zkušení hráči používají bezpražcovou baskytaru. Má daleko více možností, kulatý a jemný zvuk, který je velmi podobný zvuku kontrabasu.

První baskytary se objevily v 50. letech 20. století, kdy nahradily klasické kontrabasy. Jejich vznik a vývoj velmi úzce souvisí s rozmachem rock'n'rollové a rockové hudby.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]