Přeskočit na obsah

Jig'al Alon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Jigal Alon)
Jig'al Alon
יגאל אלון‎
Jig'al Alon coby podplukovník izraelské armády na fotografii let 1948/1949
Jig'al Alon coby podplukovník izraelské armády na fotografii let 1948/1949
prozatímní premiér Izraele
Ve funkci:
26. února 1969 – 17. března 1969
PrezidentZalman Šazar
PředchůdceLevi Eškol
NástupceGolda Meirová
4. ministr zahraničních věcí Izraele
Ve funkci:
3. června 1974 – 19. června 1977
Předseda vládyJicchak Rabin
PředchůdceAbba Eban
NástupceMoše Dajan
Stranická příslušnost
ČlenstvíMa'arach (dříve Achdut ha-avoda)
Vojenská služba
SlužbaHagana
Palmach
Izraelské obranné síly
Doba služby1937–1950
Bitvy/válkydruhá světová válka
válka za nezávislost
Narození10. října 1918
Kfar Tavor, Osmanská říše (dnes Izrael)
Úmrtí29. února 1980 (61 let)
Afula, Izrael
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníGinosar
Kneset3., 4., 5., 6., 7., 8., 9.
ChoťRuth Allon
PříbuzníMoshe Faycovich (sourozenec)
Alma materSt Antony's College
Zemědělská škola Kadoorie
Profesepolitik, voják, důstojník a voják
CommonsYigal Allon
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jig'al Alon (hebrejsky יגאל אלון‎, rodným jménem Jig'al Pajcovič;[1] 10. října 1918 – 29. února 1980) byl izraelský politik, velitel elitních úderných jednotek Palmach a generál Izraelských obranných sil. Byl jedním z vůdců strany Mapaj a Strany práce, poslancem Knesetu, ministrem izraelských vlád a po smrti Leviho Eškola se stal na měsíc prozatímním izraelským premiérem. Byl autorem mírové iniciativy, známé jako tzv. Alonův plán, která vznikla po dobytí arabských území Izraelem v šestidenní válce v roce 1967.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v zemědělské osadě Kfar Tavor v Dolní Galileji v tehdejší Osmanské říši (dnešní Izrael). Jeho otec, který se podílel na založení osady, patřil mezi jedny z prvních sionistických průkopníků, kteří dorazili z carského Ruska v rámci první aliji v roce 1882.[2] Studoval na Střední zemědělské škole Kadoorie, kterou absolvoval v roce 1937.[3] V témže roce s mládežnickou skupinou založil kibuc Ginosar na severozápadním břehu Galilejského jezera.[2]

Vojenská kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Dvacetiletý Alon (vpravo) společně s Jicchakem Sade (uprostřed) a Moše Dajanem v kibucu Chanita, 1938

Alon velel polní jednotce Hagany a posléze mobilní patrole v severní části mandátní Palestiny během arabského povstání v letech 1936 až 1939. V tomto období se zúčastnil řady operací Zvláštních nočních čet pod vedením Orde Wingata a H. E. N. Bredina. V roce 1941 se stal jedním ze zakládajících členů elitních úderných jednotek Palmach. V témže roce se zúčastnil britské invaze do Libanonu a Sýrie. V roce 1943 se stal zástupcem velitele Palmach a na tomto postu sloužil až do roku 1945, kdy se stal jejich velitelem. Z pozice velitele schválil v prosinci 1947 úder proti arabské vesnici al Khisas při libanonské hranici, při němž byly vyhozeny do povětří domy a zahynuly desítky civilistů.[4]

Po vzniku Izraele v květnu 1948 mu jeho počáteční neochota začlenit Palmach do nově vzniklé izraelské armády vysloužila nevraživost ministerského předsedy Davida Ben Guriona.[5] Když 11. června 1948 vyvrcholil konflikt mezi Ben Gurionem a Irgunem v otázce rozdělení zbraní, velel Alon jednotkám, které na Ben Gurionův rozkaz potopili loď Altalena, která vezla Irgunu zbraně z Evropy.[6]

Během izraelské války za nezávislost Alon velel několika hlavním operacím na všech třech frontách, včetně operace Jiftach v Galileji, operace Danny v centrálním Izraeli či operacím Jo'av a Chorev v Negevské poušti. V rámci poslední zmíněné pronásledoval egyptské jednotky na Sinajský poloostrov, kde se mu podařilo zajmout řadu egyptských vojáků, včetně budoucího egyptského prezidenta Gamála Násira.[5] Během války byl povýšen na generálmajora a působil ve funkci velitele Jeruzalémského sektoru.

Jakožto operační velitel Jižního velitelství byl zodpovědný za bezpečnost podél hranic s Egyptem a podél části hranic s Jordánskem. 4. června 1949 nařídil, že bude podél hranic vytyčena osmikilometrová vojenská zóna. Kdokoli by se v ní neoprávněně nacházel bude bez výslechu zastřelen.[7]

V době své zahraniční cesty byl 25. října 1949 nahrazen na pozici velitele Jižního velitelství Moše Dajanem. Většina důstojníku štábu tohoto velitelství na protest rezignovala.[8] V roce 1950 odešel z armády.[9]

Politická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Po odchodu z armády vstoupil do politiky a stal se jedním z prominentních vůdců strany Achdut ha-avoda, za níž byl ve volbách v roce 1955 zvolen poslancem Knesetu, kterým byl následně až do své smrti v roce 1980. Během svého působení v parlamentu byl členem ekonomického výboru, výboru pro ústavu, právo a spravedlnost, výboru pro sport a zahraničního a branně-bezpečnostního výboru.

V letech 1961 až 1967 zastával ve vládě post ministra práce. Ze své funkce pracoval na zlepšení státních úřadů práce, rozšiřování silniční sítě a bojoval za prosazení zákonů upravujících pracovní právo. V roce 1967 též působil ve skupině plánující šestidenní válku. V letech 1967 až 1969 působil byl místopředsedou vlády a ministrem pro absorpci přistěhovalců. Po smrti premiéra Leviho Eškola v únoru 1969 se stal dočasně prozatímním premiérem. Premiérský úřad zastával od 26. února 1969 do 17. března 1969, kdy se stala ministerskou předsedkyní Golda Meirová. V její vládě opět zastával post místopředsedy vlády a nově ministra školství a kultury, a to až do roku 1974. Během událostí tzv. černého září roku 1970 navrhoval podpořit jordánského krále Husajna v jeho konfliktu s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP).[10] V roce 1974 byl členem delegace, která vyjednávala dohodu o oddělení/odpoutání vojsk (Separation of Forces Agreement). V témže roce byl jmenován ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do roku 1977. Krátce před svou smrtí byl v roce 1980 kandidátem ve volbě na post předsedy Strany práce, v níž vyzval k souboji stávajícího předsedu Šimona Perese.

Alon byl architektem tzv. Alonova plánu, podle kterého by Izrael ukončil okupaci Západního břehu po dohodě o rozdělení teritorií.

Zemřel 29. února 1980 ve věku 61 let v severoizraelské Afule.[5] Je pohřben na břehu Galilejského jezera na hřbitově kibucu Ginosar.[11]

Památka

[editovat | editovat zdroj]

Po Alonovi nese jméno hlavní silnice na Západním břehu vedoucí severojižním směrem podél východního okraje Samařska a vojenské základna Michve Alon v Galileji. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníku Ynetnews zvolen 65. největším Izraelcem všech dob.[12]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yigal Allon na anglické Wikipedii.

  1. ↑ EISENBERG, Ronald L. The Streets of Jerusalem: Who, What, Why. Jerusalem: Devora, 2006. 407 s. Dostupné online. ISBN 1-932687-54-8. S. 395. (anglicky) 
  2. ↑ a b COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. S. 21–22. (anglicky) 
  3. ↑ Yigal Allon (1918-1980) [online]. Židovská agentura [cit. 2012-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-06-24. (anglicky) 
  4. ↑ MORRIS, Benny. The Birth of the Palestinian Refugee Problem Revisited. 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. 324 s. Dostupné online. ISBN 978-0521009676. S. 33–34. (anglicky) 
  5. ↑ a b c Yigal Allon [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ BAR ZOHAR, Michael. Ben-Gurion: A Biography. New York: Weidenfeld and Nicolson, 1978. 334 s. ISBN 0-297-77401-8. S. 174. (anglicky) 
  7. ↑ MORRIS, Benny. Israel's Border Wars, 1949–1956: Arab Infiltration, Israeli Retaliation, and the Countdown to the Suez War. Oxford: Oxford University Press, 1997. 488 s. Dostupné online. ISBN 0-19-829262-7. S. 126. (anglicky) 
  8. ↑ DAJAN, Moše. Story of My Life. New York: Morrow, 1976. 640 s. ISBN 0-688-03076-9. S. 150. (anglicky) 
  9. ↑ Yigal Allon [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ SHLAIM, Avi. Lion of Jordan: The Life of King Hussein in War and Peace. London: Penguin Books, 2007. 720 s. Dostupné online. ISBN 978-0713997774. S. 330–331. (anglicky) 
  11. ↑ Yigal Allon [online]. Jesus Boat Museum, 1980-02-29 [cit. 2012-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ בניוביץ׳, גיא. הישראלי מספר 1: יצחק רבין [online]. Ynetnews, 2005-05-11 [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (hebrejsky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SHAPIRA, Anita; ABEL, Evelyn. Yigal Allon, Native Son: A Biography. Filadelfie: University of Pennsylvania Press, 2008. 384 s. Dostupné online. ISBN 978-0812240283. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Jig'al Alon
Premiéři Izraele
Ministři zahraničních věcí Izraele

Ministři školství Izraele

Ministři práce Izraele
Bentov (1948–49) · Meirová (1949–56) · Namir (1956–59) · Joseftal (1959–61) · Alon (1961–68) · Almogi (1968–74) · Rabin (1974) · Bar'am (1974–77)
Ministři absorpce imigrantů Izraele

Velitelé jižního velitelství Izrael
Alon (1948–49) • Rabin (1949) • Dajan (1949-51) • Cadok (1951–54) • Peri (1954) • Amit (1955–56) • Simchoni (1956) • Laskov (1956–58) • Herzog (1958) • Jofe (1958–62) • Cvi Zamir (1962-64) • Gaviš (1965-69) • Šaron (1969-73) • Gonen (1973) • Bar-Lev (1973) • Tal (1973-74) • Adan (1974) • Adam (1974-76) • Šapir (1976–78) • Šomron (1978–82) • Erez (1982–83) • Bar Kochva (1983–86) • Sagi (1986) • Mordechaj (1986–89) • Vilna'i (1989–94) • Mofaz (1994–96) • Janaj (1996–97) • Samia (1997–2000) • Almog (2000–03) • Harel (2003–05) • Galant (2005–2010) • Ruso (2010–2013) • Turdžeman (2013–2015) • Ejal Zamir (2015–2018) • Halevi (2018–2021) • Toledano (2021–2023) • Finkelman (od 2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jig%27al_Alon&oldid=23914046“