Itelmenové
| Itelmenové (итәмән, ительмены, камчадалы) | |
|---|---|
 Členky itelmenského souboru „Luč“ při oslavách Dne rybářů v Petropavlovsku-Kamčatském (2013) | |
| Populace | |
| cca 3 000 | |
| Země s významnou populací | |
 Rusko | |
| Jazyk(y) | |
| ruština, itelmenština | |
| Náboženství | |
| animismus, šamanismus, fetišismus, pravoslaví | |
| Příbuzné národy | |
| Čukčové, Korjaci, Kerekové, Aljutorové |
Itelmenové (itelmensky итәнмән, itәnmәn;[1] rusky ительмены, iteľmeny), dříve nazývaní Kamčadalové (rusky камчадалы, kamčadaly), jsou jedním z původních národů, obývajících Kamčatský poloostrov na ruském Dálném východě. Název pochází od slova итәнмән, které v itelmenštině znamená „jsoucí“, „ten, kdo existuje“ či „zde žijící“.[2][3] Podle sčítání lidu z roku 2010 se v Ruské federaci k itelmenské národnosti hlásilo na 3000 osob.
Geografická oblast
[editovat | editovat zdroj]Základní geografický prostor, v němž Itelmenové žili, byl na jihu Kamčatky ohraničen mysem Lopatka a v severní části poloostrova řekami Tigil na západě a Uka na východě. Původní itelmenská sídla se skládala z polozemnic, obývaných příslušníky jednoho rodinného klanu. Tato sídla, tzv. tojony, bylo možno nalézt podél řek Kamčatky (původním názvem Ujkoal), Jelovky (Kooč), Bolšoj, Bystré, Avače i na březích Avačského zálivu. Dosud se na mapě Kamčatky zachovaly původní názvy někdejších tojonů Načiki, Avača, Nalyčevo nebo Pinačevo.[2]
Jazyk
[editovat | editovat zdroj]Itelmenština patří k čukotsko-kamčatské jazykové rodině. Existuje několik dialektů itelmenštiny: sendakinský, chajrjuzovský a napanský. V itelmenštině 21. století se také projevují vlivy korjačtiny a ruštiny. Itelmenové používají v aktivní komunikaci itelmenštinu i ruštinu, ale pouze 18,8% populace, zejména z řad příslušníků starší generace, označuje itelmenštinu za svůj mateřský jazyk.[3] Slovo „итәнмән“ pro označení příslušníků tohoto národa bylo zaznamenáno v 19. století. V dokumentaci sčítání obyvatelstva severních oblastí z let 1926–1927 je uvedeno, že se takto označovali obyvatelé jedenácti obcí na severozápadním pobřeží Kamčatky.[3]
Itelmenové nepoužívali písmo. První pokus zachytit itelmenský jazyk v písemné podobě byl proveden v roce 1932 s použitím latinky, avšak z důvodu malého počtu osob, užívajících tento jazyk, byl pokus ukončen. Teprve na přelomu 20. a 21. století byla obnovena snaha o vytvoření itelmenské písemnosti a o výuku tohoto jazyka ve školách. V roce 1988 byl vydán itelmenský slabikář a o rok později rusko-itelmenský a itelmensko-ruský slovník. [3]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Itelmenové jsou považování za nejstarší národ, žijící na Kamčatce. Odkud sem přišli, není známo, existuje hypotéza, že možná na Kamčatku přesídlili z oblasti Uralu kolem 5. století v době velkého stěhování národů.[4] Jako první popsal život Itelmenů ještě před jejich asimilací německý přírodovědec a cestovatel Georg Wilhelm Steller, který doprovázel Vituse Beringa na jeho druhé expedici na Kamčatku v letech 1733 až 1743.
Před příchodem Rusů na Kamčatku docházelo k určitému míšení mezi Itelmeny a Korjaky na severu a Itelmeny a Ainy v některých sídlech na jihu poloostrova. První kontakty Itelmenů s Rusy nastaly v roce 1697, kdy kozáci založili na Kamčatce pevnosti (ostrogy) Verchněkamčatskou, Bolšereckou a Nižněkamčatskou. Rusové v té době začali označovat původní obyvatele Kamčatky jako „kamčadaly“. V prvopočátcích docházelo k vzájemným střetům, ovšem původní obyvatelé, kteří byli na úrovni lovců a sběračů, neměli proti ruským kozákům, vyzbrojeným střelnými zbraněmi, žádnou šanci na úspěch.[4] V pozdějších staletích byli jako kamčadalové označování nikoliv původní obyvatelé Kamčatky, ale místní ruskojazyční starousedlíci, pocházející ze smíšených rodin.[3][4]
Podle historických záznamů, které zpracoval B. O. Dolgich, v roce 1697 žilo na Kamčatce 12 680 příslušníků itelmenského národa, ale o půl století později, v roce 1738, bylo zaregistrováno už jen 8448 původních obyvatel. Od 40. let 18. století, kdy bylo na Kamčatce ještě kolem sta itelmenských sídel, byla zahájen proces christianizace původního obyvatelstva.[3] Postupně si původní obyvatelé navykli dávat svým dětem ruská křestní jména.
Podle sčítání, provedeného v letech 1926 a 1927, bylo v té době na Kamčatce celkem 62 obcí, v nichž žilo 868 Itelmenů, 3704 tzv. kamčadalů, tedy starousedlíků ze smíšených rodin, a kolem 3 500 Rusů. Vývoj situace na počátku 21. století ilustruje sčítaní obyvatelstva, provedené v roce 2010. Dle jeho výsledků v Kamčatském kraji k uvedenému datu žilo 2361 osob, hlásících se k itelmenské národnosti, a dalších 600 v Magadanské oblasti.[5]
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]Původním náboženstvím Itelmenů byl animismus a totemismus, tj. víra v podzemní a záhrobní svět, dobré a zlé duchy, víra v rodové příbuzenství s jednotlivými druhy zvířat.[3]
Způsob života
[editovat | editovat zdroj]Itelmenové žili vždy v souladu s přírodou a z ní také čerpali své zdroje. Základem byl rybolov v místních řekách a pobřežních vodách a hlavní složkou potravy byly ryby, které si Itelmenové pomocí sušení a kvašení uchovávali do zásoby. Na pobřeží lovili také tuleně a jejich maso a tuk používali jak pro vlastní potřebu, tak i jako krmivo pro své tažné psy. Kromě toho lovili i divoké ovce, jeleny, soboly, lišky, medvědy a vodní ptactvo. Jako doplněk stravy sbírali jedlé byliny a lesní plody. Oheň rozdělávali třením. Ze zvířecích kůží a kožešin zhotovovali oděvy, případně je vyměňovali s korjackými sousedy za jiné zboží. Jako dopravní prostředky jim v létě sloužily jednoduché čluny, vydlabané z kmenů topolů, v zimě pak saně, tažené psím spřežením.[3]
Jednoduché nádobí zhotovovali ze dřeva a z březové kůry, případně pro uložení zásob používali i vyčištěná zvířecí střeva a žaludky. Stejně jednoduché byly i jejich nástroje. Pro výrobu seker používali jelení a velrybí kosti a místní kameny, zejména jaspis, nože, hroty šípů a oštěpů zhotovovali z obsidiánu. Teprve až po příchodu Rusů Itelmenové začali používat střelné zbraně a kovové nástroje. Od Rusů se naučili také chovat dobytek, konzervovat potraviny nasolením či uzením a pěstovat zeleninu, zejména brambory.
-
Domy původních obyvatel (18. století) -
Itelmenská žena s dětmi (1755) -
Rozdělávání ohně (ilustrace z knihy S. Krašeninnikova, 1775) -
Zimní obydlí Itelmenů
Značný význam v kulturním a společenském životě původních obyvatel Kamčatky měla vždy hudba, tanec a zpěv, a v neposlední řadě také tradování mytologických příběhů. Ústřední postavou itelmenských mýtů je Kutch – Krkavec (v některých překladech uváděn jako Havran), který zde vystupuje jako stvořitel Země, zde konkrétně Kamčatky. V mýtech Itelmenů, podobně jako některých dalších národů, tento Krkavec mívá často také úlohu podvodníka, vtipálka a intrikána, který představuje v jedné osobě dobro a zlo, hloupost i moudrost.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ительмены na ruské Wikipedii a Itelmens na anglické Wikipedii.
- ↑ Znak „ә“ označuje zvuk šva
- ↑ a b Аборигены Камчатки. Ительмены Камчатки [online]. [cit. 2018-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-26. (rusky)
- ↑ a b c d e f g h i Ительмены, камчадалы — коренное население Камчатки [online]. Петропавловск-Камчатский: Камчатский край [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c АРСЮХИН, Евгений. Камчатка: Улус Отдаленный. Исторический очерк [online]. 2003-03 [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Всероссийская переписъ населения 2010 года [online]. [cit. 2018-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-16. (rusky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Itelmenové na Wikimedia Commons
