Přeskočit na obsah

Helene Schjerfbecková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Helene Schjerfbeck)
Helene Schjerfbecková
Rodné jménoHelena Sofia Schjerfbeck
Narození10. července 1862
Helsinky
Úmrtí23. ledna 1946 (ve věku 83 let)
Saltsjöbaden
Místo pohřbeníhřbitov Hietaniemi
Alma materHelsinská akademie krásných umění
Colarossiho akademie
Povolánímalířka
PříbuzníMagnus Schjerfbeck (sourozenec)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helene Schjerfbecková [helɛ:n ʃærvbeková] (10. červenec 1862 Helsinky23. leden 1946 Saltsjöbaden) byla finská malířka, průkopnice modernismu ve Finsku. Je známá svými realistickými portréty a autoportréty, ale také krajinami a zátišími.

Helene Schjerfbecková, dcera úředníka na železnici Svante Schjerfbecka, se narodila v Helsinkách 10. července 1862. Měla jednoho bratra, který se stal architektem. Jako čtyřletá utrpěla zlomeninu kyčle při pádu ze schodů. Měla omezenou pohyblivost a nemohla navštěvovat školu. Bolesti ji trápily celý život a při chůzi kulhala. Již jako dítě byla nadanou malířkou a kreslířkou a v jedenácti letech byla zapsána na Finskou uměleckou školu kreslení. V roce 1876 zemřel její otec na tuberkulózu a rodina žila z vdovského důchodu matky a z pronájmu pokojů. Helene mohla pokračovat ve studiu malby díky podpoře příbuzných a známých, kteří rozpoznali její talent. Jejím učitelem malířství byl Adolf von Becker. Již jako studentka získala několik cen; obraz s historickým námětem zakoupila po výstavě Finská umělecká společnost.

V roce 1880 získala stipendium, které jí umožnilo studovat v Paříži na Colarossiho akademii.[1] Zde byla žákyní Gustave Courbeta. Ovlivnili ji zde také malíři jako Léon Bonnat a Jules Bastien-Lepage. Následující čtyři roky střídavě pobývala v Paříži, Bretani a u příbuzných na zámku ve Finsku. Živila se prodejem svých obrazů a ilustrováním knih. Na podzim 1883 se Schjerfbecková zasnoubila se švédským malířem Otto Hagborgem, kterého poznala při pobytu v Pont-Avenu. Na nátlak jeho rodiny, která se domnívala, že Schjerfbecková trpí tuberkulózou kostí, bylo zasnoubení po dvou letech zrušeno. Schjerfbecková se nikdy neprovdala.

V letech 1886–1890 žila v Paříži a Cornwallu, část cestovních nákladů hradila Finská umělecká společnost. Během tohoto období Schjerfbecková namalovala obrazy Pekárna (1887) a Rekonvalescent,který získal bronzovou medaili na Světové výstavě v Paříži v roce 1889. Obraz byl později zakoupen Finskou uměleckou společností.

Po návratu do Finska v roce 1890 začala pravidelně vyučovat na kreslířské škole umělecké společnosti, nyní Akademii výtvarných umění. V roce 1901 však vážně onemocněla a v následujícím roce na své místo rezignovala. Přestěhovala se do Hyvinkää, kde bylo známé sanatorium. Žila tam v ústraní se svou matkou, o kterou pečovala až do její smrti v roce 1923. Zatímco žila v Hyvinkää, pokračovala v malování a vystavování. Kontakt s uměleckým světem udržovala prostřednictvím korespondence a časopisů zasílaných přáteli.

V roce 1913 se setkala s obchodníkem s uměním Göstou Stenmanem, který měl významný podíl na veřejné prezentaci jejího díla. Zúčastnila se výstav v Malmö (1914), Stockholmu (1916), Petrohradě (1917) a dalších městech. V roce 1917 měla první samostatnou výstavu v Helsinkách a v roce 1937 pro ni Stenman uspořádal další samostatnou výstavu ve Stockholmu, která znamenala definitivní vstup Schjerfbeckové mezi nejuznávanější skandinávské malíře.[2] Od roku 1938 jí vyplácel pravidelnou měsíční rentu. V letech 1925–1941 žila trvale v obci Ekenäs v jižním Finsku. Později pobývala v různých sanatoriích a v roce 1944 se přestěhovala do lázeňského hotelu Saltsjöbaden ve Švédsku, kde pokračovala v aktivní malbě. V posledních letech života vytvořila např. sérii autoportrétů. V jednom z dopisů píše: „Začala jsem malovat vlastní portrét, protože můj vlastní model je stále k dispozici.“ [3]

Zemřela 23. ledna 1946 a byla pohřbena na hřbitově Hietaniemi v Helsinkách.

Spisovatelka Rakel Liehu jí roku 2003 věnovala životopisný román Helene. Švédský režisér Jan Troell v roce 2017 uvedl, že o Schjerfbeckové točí životopisný film.[4] Roku 2020 byl do kin uveden finský životopisný film Helene[5] v režii Anttiho J. Jokinena, hlavní roli ztvárnila Laura Birn.

Začínala realistickou malbou, z toho období vynikají obrazy jako Zraněný voják v závěji (1880) nebo U vrat věznice v Linköpingu (1862). Později se však otevřela modernistické inspiraci. Obraz Chlapec krmící mladší sestru (1881) je někdy označován za první modernistický obraz v dějinách finského malířství. Jeden z nejpopulárnějších obrazů Helene Schjerfbeck má název Taneční boty. Vznikl v roce 1882 a ona se k tématu vrátila ještě třikrát, také v provedení litografie. Realistický portrét její sestřenice s dlouhýma, štíhlýma nohama vykazuje vlivy pařížských postimpresionistů. Další slavné obrazy jsou Rekonvalescent (1887) a Zelené zátiší, které byly v roce 1991 vydány i na finských známkách. Impresionistický obraz Rekonvalescent (1887) byl v anketě Finské národní galerie v roce 2006 vyhlášen za druhý nejoblíbenější finský obraz všech dob.

Stala se modernistickou malířkou, pokračovala v experimentování s různými technikami. Získala vlastní styl, její formy se zjednodušily a zploštily. Během pobytu v Hyvinkää Schjerbecková vytvořila zátiší a krajinomalby, ale také mnoho portrétů, jako je portrét její matky, místních školaček a dělnic, a také autoportréty. Nejčastějším námětem jejích obrazů jsou expresivní portréty žen v různých situacích jako čtenářka, pekařova dcera, školačka, dívka klečící v písku, matka. Namalovala i řadu autoportrétů, zejména v posledních letech života, kdy neměla k dispozici jiné modely.

V závěru jejího života ji nejvíce oslovil expresionismus. V jeho duchu namalovala sérii 36 autoportrétů, které bývají z její tvorby nejoceňovanější odborníky.[6] Na portrétech z různých období je zachycena nejen fyzická proměna, ale také psychologický vývoj. [7] Příkladem zralého stylu Schjerfbeckové, čerpajícího z francouzské moderny, jsou obrazy Dívka s plavými vlasy (1916) nebo Autoportrét na černém pozadí (1915). [8] Její formy se zjednodušily a zploštily, barevná paleta je omezená, barvy jakoby rozpité, detaily minimální. Výsledkem jsou mlčenlivá, hluboce působivá plátna, vyjadřující pocit poklidné kontemplace.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Helene Schjerfbeck na anglické Wikipedii.

  1. HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 98–99. 
  2. FAGERNES, Trond. Helene Schjerfbeck / Store norske leksikon. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (norsky) 
  3. Nejčastěji malovala autoportréty, protože vlastní model je stále k dispozici. Vltava [online]. 2014-11-06 [cit. 2022-03-27]. Dostupné online. 
  4. ‚Bergman je velká inspirace. Točit budu, dokud to půjde,‘ řekl v Hradišti Troell | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2017-08-05 [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. 
  5. Helene (2020). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  6. Helene Schjerfbeck | Skandinávský dům. www.skandinavskydum.cz [online]. [cit. 2017-12-03]. Dostupné online. 
  7. ŠVEC, Michal. Helene Schjerfbeck | Skandinávský dům. www.skandinavskydum.cz [online]. [cit. 2022-03-27]. Dostupné online. 
  8. HODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN 978-80-271-1255-5. S. 98–99. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]