Geldernské vévodství

	; znak
Geografie	; Geldernské vévodství a Zutphenské hrabství v roce 1350
	; Geldernské vévodství a Zutphenské hrabství v roce 1350
Hlavní město	Geldern (1096–1347); Nijmegen (1347–1543); Arnhem (1543–1795)
	Obyvatelstvo
Jazyky	nizozemština, němčina
Náboženství	římskokatolické, protestantské
	Státní útvar
Státní zřízení	feudální monarchie
Mateřská; země	Svatá říše římská (1339–1648); Jülišsko-Klévsko-Berg (1538–1543); Burgundské Nizozemí; Habsburské Nizozemí; Španělské Nizozemí; Spojené provincie nizozemské (1648–1795)
Vznik	1096 – první hrabě Gerard I.
Zánik	1795 – anektováno Francií
	Státní útvary a území
	Dolnolotrinské vévodství
	Zutphenské hrabství
	Batávská republika

Guelders nebo Gueldres, také Geldern nebo Gelre (česky také Geldry), bylo hrabství a posléze vévodství v rámci Svaté říše římské na území Nizozemí, s hlavním městem Geldern (Gelder), jež leží na území dnešního Německa. Existenci hrabství lze vymezit roky 1096–1339, nezávislou existenci vévodství pak roky 1339–1543, byť formálně existovalo do roku 1795. Vévodství bylo rozděleno na dvě geograficky nespojité části – Horní a Dolní čtvrť. Pozůstatkem vévodství v Nizozemsku je region Gelderland.

Historie

Hrabství

O hrabství lze hovořit od roku 1096, kdy je Gerard III. z Wassenbergu v písemných pramenech poprvé uveden jako „hrabě z Guelders“ Gerard I. Hrabství bylo tehdy součástí Dolnolotrinského vévodství. Syn hraběte Gerarda Gerard II. v roce 1127 získal hrabství Zutphen v severním Hamalandu sňatkem. Ve 12. a 13. století Geldern rychle expandoval po proudu řek Máza, Rýn a IJssel a dokonce si nárokoval nástupnictví v Limburském vévodství, dokud v roce 1288 nestál na poražené straně v bitvě u Worringenu. Přesto se hrabství dále rozrůstalo, když získalo města Veluwe a Nijmegen.

Vévodství

V roce 1339 byl hrabě Reginald II. povýšen na vévodu císařem Ludvíkem IV. Bavorem. Poté, co v roce 1371 vymřel rod Wassenbergů, zvítězil ve válce o nástupnictví Vilém I. z Jülichu. Jülišské a geldernské vévodství pak bylo v personální unii. V roce 1423 přešlo Geldernské vévodství pod vládu rodu Egmondů, díky přízni Zikmunda Lucemburského. O území měl však eminentní zájem burgundský vévoda Karel Smělý a po mnoha peripetiích ho skutečně získal roku 1473. Území zakomponoval do Burgundského vévodství. Ovšem tento stav trval jen krátce, neboť po Karlově porážce a smrti v bitvě u Nancy v lednu 1477 místní za vévodu znovu uznali nástupce z rodu Egmondů Adolfa. Následně Guelders ovládl císař Svaté říše římské Maxmilián I., manžel dcery a dědičky Karla Smělého Marie.

Posledním samostatným vévodou z Guelders byl Adolfův syn Karel z Egmondu (vládl 1492–1538), kterého si za vévodu zvolili občané Geldernu poté, co byli rozčarováni z Maxmiliánovy vlády. Aby tento post Karel vůči císaři uhájil, byl nucen se spojit s Francií. Bojoval s Maxmiliánovým vnukem Karlem Habsburským (který se stal císařem Svaté říše římské jako Karel V. v roce 1519) v tzv. Geldernských válkách. Byl značně úspěšný, takže vévodství dokonce územně rozšířil. Vévodství odkázal vévodovi Vilémovi z Jülich-Cleves-Bergu. Ten se snažil jít ve stopách Karla z Egmondu a uzavřel spojenectví s Francií. Alianci upevnil politickým sňatkem s neteří francouzského krále Františka I. Janou III. Navarrskou (která údajně musela být zbičována, aby se sňatku podřídila). Ale Francouzi se ukázali nepevnými spojenci a Vilém vévodství neudržel. V roce 1543, podle podmínek smlouvy z Venlo, jež uzavírala jednu z italských válek mezi Francií a Habsburky, ho přepustil císaři Karlu V. Ten ho zapojil do tzv. Sedmnácti provincií, neboli do tzv. Habsburského Nizozemí. Od té doby byla existence vévodství již čistě formální, nezávislou existenci již nikdy neobnovilo. V pozdějším vývoji bylo historické území rozděleno mezi Nizozemsko a Německo.