Francouzská kokarda
Francouzská kokarda (francouzsky Cocarde tricolore) je francouzský národní symbol. Vzniká uspořádáním nařasených stuh modré, bílé a červené barvy do soustředných kruhů. Jedná se o barvy francouzské vlajky, kdy středový kruh kokardy tvoří modrá, mezikruží je bílé a červená vytváří vnější okrajový pás.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Zrození trojbarevné francouzské kokardy je spojeno s dobytím Bastily na samém počátku Velké francouzské revoluce v roce 1789. Traduje se, že 12. července toho roku, tedy dva dny před útokem na Bastilu, prý revoluční novinář Camille Desmoulins vyzval Pařížany, aby se bojovníci za svobodu označili viditelným znamením,[1] a navrhl zelenou, barvu naděje, nebo modrou, barvu americké revoluce a symbol svobody a demokracie. Dav si sice zvolil zelenou,[2] ale ta byla již následujícího dne odmítnuta, protože byla současně barvou králova bratra, reakčního hraběte z Artois, pozdějšího krále Karla X.[3]
Téhož dne, 13. července, založili pařížští měšťané občanskou milici, která měla zabránit revolučnímu násilí.[4] Vznikla tak příležitost vytvořit jinobarevnou kokardu. Bylo rozhodnuto, že by milice měla dostat zřetelně rozlišitelný znak v podobě kokardy v tradičních barvách pařížského znaku, tedy červené a modré.[4]
O pár dní později, 17. července, navštívil král Ludvík XVI. Paříž, aby se tu setkal s novou Národní gardou. Její příslušníci nosili na kloboucích kokardy ve stejných barvách jako občanská milice. U příležitosti královy návštěvy zřejmě velitel gardy markýz de La Fayette přidal k červeno-modré kokardě, kterou nosili gardisté, bourbonskou bílou na znamení loajality vůči panovníkovi.[5][6] Ludvík XVI. si ji připnul na klobouk a – s určitou váhavostí – souhlasil se jmenováním astronoma a politika Jeana Sylvaina Baillyho za pařížského starostu a s vytvořením Národní gardy pod vedením markýze La Fayetta.[7] Tak se zrodila francouzská tříbarevná kokarda. Téhož dne opustil hrabě z Artois společně s příslušníky šlechty, kteří podporovali absolutní monarchii, Francii.[8]
Tříbarevná kokarda se stala oficiálním symbolem revoluce v roce 1792. Její barvy měly nově reprezentovat tři stavy francouzské společnosti: modrá duchovenstvo, bílá šlechtu a červená třetí stav neboli proletariát.[3] Používání těchto tří barev se tak rozšířilo, že je zákon z 15. února 1794 stanovil barvami francouzské státní vlajky.[6]
Od srpna 1789 začali italští demonstranti sympatizující s francouzskou revolucí používat jednoduché kokardy ze zelených listů inspirované prvotní kokardou Camilla Desmoulinse. Z nich se postupně vyvinuly červeno-bílo-zelené italské kokardy.[9]
Použití
[editovat | editovat zdroj]Na vozidlech státních institucí
[editovat | editovat zdroj]
Vyhláška č. 89–655 ze dne 13. září 1989 o veřejných obřadech, prioritách, občanských a vojenských poctách zakazuje používání tříbarevné kokardy na veškerých pozemních, námořních a vzdušných dopravních prostředcích. Výjimky se vztahují pouze na následující instituce:[10]
- prezident Francouzské republiky
- členové francouzské vlády, tedy ministři a státní sekretáři
- funkcionáři Francouzského parlamentu
- prezident francouzské Ústavní rady
- viceprezident francouzské Státní rady
- prezident Ekonomické, sociální a ekologické rady
- prefekti v jejich vlastních departmentech a podprefekti při oficiálních akcích ve svých arrondissementech.
Starostové nemohou na svých vozidlech tříbarevnou kokardu používat, a pokud tento zákaz poruší, riskují až rok vězení a pokutu 15 000 eur.[11]
Na státních letadlech
[editovat | editovat zdroj]Jako první na světě začalo kokardy na trupech letadel používat francouzské vojenské letectvo v roce 1912. Za první světové války se tento zvyk všeobecně rozšířil.[12] Mezi prvními se u Francouzů zhlédlo Britské vojenské letectvo, Royal Flying Corps, a od 11. prosince 1914[13] začalo u svých letadel používat kruhové výsostné znaky, jako měli Francouzi, jen s obráceným pořadím barev. Tříbarevné kokardy se dodnes malují na trupy francouzských vojenských letadel jako hlavní výsostné znaky Francouzského letectva. V upravené podobě se pak používají na ostatních vládních letadlech.[12][14] Po druhé světové válce dostala tato kokarda žlutý lem, který byl roku 1984 opět odstraněn.[15]
Další použití
[editovat | editovat zdroj]Tříbarevná kokarda se rovněž používá u některých speciálních vojenských i civilních stejnokrojů, jejichž součástí je i pokrývka hlavy, která jí je ozdobena.[16] Jedná se rovněž o charakteristický znak jednoho ze symbolů Francouzské republiky, alegorické postavy Marianne, jež bývá tradičně zpodobňována s frygickou čapkou na hlavě, obvykle ozdobenou tříbarevnou národní kokardou.[17] Tato kokarda se objevuje na odznacích starostů[18] a zdobí i šerpy vítězek soutěže Miss France.[19]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cockade of France na anglické Wikipedii.
- ↑ HARCUP, John. Camille Desmoulins, Revolutionary Orator 1760–94. History Today. 1975–04–04, roč. 25, čís. 4, s. 238–245. Dostupné online [cit. 2021–02–14].
- ↑ BOLZANO, Giacomo. Giovani del terzo millennio, di Giacomo Bolzano. Roma: Armando Editore, 2005. 336 s. Dostupné online. ISBN 9788883587504. (italsky)
- ↑ a b Il verde no, perché è il colore del re. Così la Francia ha scelto la bandiera blu, bianca e rossa ispirandosi all'America [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ a b Presa della Bastiglia, il 14 luglio e il rosso della first lady messicana Angelica [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ MAXWELL, Alexander. Patriots Against Fashion: Clothing and Nationalism in Europe’s Age of Revolutions. New York: Palgrave Macmillan, 2014. 311 s. Dostupné online. ISBN 978-1-137-27713-8. (anglicky)
- ↑ a b Le drapeau français - Présidence de la République [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Le Mystère de la Cocarde [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Antonia Fraser, Marie Antoinette: the Journey, 2002, pp. 113–116.
- ↑ FERORELLI, Nicola. La vera origine del tricolore italiano. Rassegna Storica del Risorgimento. 1925, roč. 12, čís. 3, s. 668. Dostupné online. (italsky) Archivováno 31. 3. 2019 na Wayback Machine.
- ↑ Décret n°89-655 du 13 septembre 1989 relatif aux cérémonies publiques, préséances, honneurs civils et militaires [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Apposition de la cocarde tricolore sur les véhicules des élus locaux [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ a b PATOZ, Jacques; SAINT-OUEN, Jean-Michel. L'Armée de l'air survol illustré dans les turbulences du siècle. Paris: Méréal, 1999. 301 s. ISBN 978-2-84480-017-6. (francouzsky)
- ↑ ROBERTSON, Bruce. Aircraft Markings of the World 1912–1967. London: Aero Publishers, 1967. 232 s. ISBN 978-0900435096. (anglicky)
- ↑ La cocarde nous fait toute une histoire: évolution de la cocarde d'aviation française (1912–aujourd'hui) [online]. [cit. 2017-03-11]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ EHRENGARDT, Christian J. La chasse française en Afrique du nord 1942-1945.Chybí název periodika! 1983. (francouzsky)
- ↑ La TEnue de TRAdition (TETRA) [online]. [cit. 2021-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13 September 2016. (francouzsky)
- ↑ 1944 - 2008 - Les représentation de la Marianne républicaine sur les timbres [online]. [cit. 2017-03-10]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ L'insigne des maires [online]. [cit. 2017-03-10]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Miss France: ce soir, je serai la plus belle [online]. [cit. 2017-03-10]. Dostupné online. (francouzsky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu francouzská kokarda na Wikimedia Commons
