Cch’-si
| Císařovna vdova Cch'-si (慈禧太后) | |
|---|---|
.PNG) | |
| Jiná jména | Yehe Nara, Lan, Ji |
| Narození | 29. listopadu 1835 Peking |
| Úmrtí | 15. listopadu 1908 Imperial City |
| Místo pohřbení | východní hrobky dynastie Čching |
| Povolání | politička, královna, malířka, panovnice a fotografka |
| Ocenění | Řád sv. Kateřiny Řád drahocenné koruny |
| Choť | Sien-feng |
| Děti | Císař Tchung-č' |
| Rodiče | otec: Yehenara Huizheng |
| Rod | Aisin Gioro |
| Příbuzní | sestra: Wan-čen bratr: Kuej-siang |
| Funkce | list of consorts of rulers of China (1861–1908) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Císařovna vdova Cch’-si (čínsky v českém přepisu Cch’-si tchaj-chou, pchin-jinem Cíxǐ Tàihòu, znaky 慈禧太后, 29. listopadu 1835 – 15. listopadu 1908, Peking) byla de facto vládkyní dynastie Čching a tedy Číny od roku 1861 až do své smrti v roce 1908.
Po smrti císaře Sien-fenga v roce 1861 se jí v mocenském boji podařilo prosadit jako regentka svého nedospělého syna Caj-čchuna. Ten se sice posléze formálně ujal vlády, ale zemřel mladý v roce 1875, aniž se mu podařilo překonat vliv své matky, která stále zůstávala skutečnou vládkyní. Za dalšího císaře pak byl vybrán Kuang-sü, kterému byly v té době pouhé čtyři roky — vláda Cch’-si formálně maskovaná jako regentství tak pokračovala dál a posléze si ji podržela, i když se Kuang-sü stal formálně císařem.
.svg)
Původ
[editovat | editovat zdroj]
Cch'-si se narodila v roce 1835 do jedné z nejstarších a nejvýznamnějších mandžuských rodin. Otec Cch'-si byl vysoce postaveným úředníkem za vlády Čching. Cch'-si byla vychována nedaleko pekingského Zakázaného města.[1]
Vláda
[editovat | editovat zdroj]Cch'-si vládla Číně za dynastie Čching mezi lety 1861–1908. Kariéru začala, když byla ve svých 16 letech na jaře roku 1852 vybrána za konkubínu císaře Sien-fenga. Tehdy jako konkubína 6. řádu získala jméno Lan. V roce 1854 ji císař Sien-feng povýšil na konkubínu 5. řádu, přitom byla přejmenována na Ji. V roce 1856 porodila Ji císaři následníka Caj-čchuna. Její postavení u dvora se tak zvýšilo na druhou nejdůležitější ženu – hned po císařově první manželce – císařovně Čen.[1]
Oproti většině ostatním mandžuským konkubínám uměla Cch'-si číst a psát čínsky. Stala se tak pomocnicí v té době již nemocného císaře Sien-fenga. Dostala k důležitým vládním listinám a získala tak přehled v oblasti vlády nad Čínou.[2]
Když během druhé opiové války v roce 1860 spojenecké jednotky Anglie a Francie pronikly do Pekingu, císař Sien-feng společně s manželkou, synem, Ji a většinou císařského dvora uprchli do loveckého sídla v tehdejší provincii Že-che (dnešní Čcheng-te). Po jedenácti měsících života v loveckém sídle císař zemřel na následky nemoci. Císařem se tak stal jeho pětiletý syn Caj-čchun a jeho 8 regentů. Ji v té době neměla žádnou politickou moc, dokonce ani nebyla považována za matku Caj-čchuna. Císařovna Čen však byla dobrou přítelkyní Ji. S její pomocí získala Ji skrze staré soudní dokumenty titul císařovny vdovy a změnila si jméno na Cch'-si (v překladu laskavost a štěstí).[1]
Převrat Sin-jou
[editovat | editovat zdroj]Regentům císaře Caj-čchuna se pozice císařovny vdovy nezamlouvala a byli proti jejím zásahům do politiky, docházelo proto k častým konfliktům mezi Cch'-si a osmi regenty.
Cch'-si začala tajně shromažďovat schopné úředníky, vojáky a další, kteří byli regenty zavrženi. Mezi nimi byli i bratři Sien-fenga: princ Kung a princ Čchun.[3] Ještě v Že-che se jí podařilo zorganizovat převrat Sin-jou, během kterého riskovala život, aby upevnila moc pro sebe a svého syna, Caj-čchuna.[1] Za pomoc s převratem jmenovala Cch'-si prince Kunga princem regentem.[4]
Caj-čchunových osm regentů obvinila z neschopnosti vyjednávat s „barbary“, kteří zapříčinili útok na Peking a nařídila jim odstoupit pod pohrůžkou smrti.[3] Cch'-si začala vládnout „za oponou“ (v čínštině 垂簾聽政).
Když se Cch'-si chopila moci, dynastie Čching už byla v procesu rozpadu. Jedním z problémů byla korupce, dalším napadání cizími státy, které si chtěly přivlastnit území Číny.[5]
Vláda Cch'-si byla komplikována hned několika faktory:
- Za prvé Cch'-si byla žena, měla tedy v Číně automaticky nižší společenské postavení, než jakýkoliv muž.
- Za druhé Cch'-si byla mandžuského původu, což bylo pro většinu etnických Chanů trnem v oku.[6]
V roli právoplatné regentky (společně s císařovnou vdovou Čen) vydala Cch'-si dva edikty, první stanovoval dvě císařovny vdovy jako jediné osoby oprávněné rozhodovat ve věcech státu a druhým změnila titul císaře na Tchung-č' (同治, v doslovném překladu společná stabilita).[4]
Čínská vláda zavedla několik reforem, mezi nimi například rozvoj oficiálního ministerstva zahraničí Cung-li Ja-men, obnova regionální armády, modernizace železnic, továren, zbrojnic a zvýšení průmyslové a obchodní produktivity.
Cch'-si sjednotila státní správu a na významné posty dosadila schopné lidi dle svého uvážení. V tomto směru nerozlišovala mezi Chany a Mandžuy a často se raději rozhodla pro schopnějšího Chana.[6] Cch'-si také nechala reformovat edikt, který zakazoval sňatky mezi těmito dvěma etniky.[5]
Když bylo poraženo povstání Tchaj-pchingů, mohla se císařovna soustředit na problémy u dvora. Princ Kchung se měl pod kontrolou většinu Chanské armády a byl předním představitelem Velké rady a ministerstva zahraničí Cung-li Ja-men. Pro císařovnu vdovu tak představoval hrozbu, odebrala mu proto titul prince regenta.[7]
Reformace Tchung-č'
[editovat | editovat zdroj]Císařovna vdova se snažila o restauraci Čchingské dynastie skrze reformaci Tchung-č'. Chtěla zmodernizovat čínskou společnost. Tato modernizace se skládala ze dvou kroků:
- Westernizace - neboli pozápadnění, převážně v oblasti ekonomiky, armády, kultury a vzdělání
- Rozvoj - reformy v oblasti politiky, ekonomiky, armády, kultury a vzdělání[6]
Cch'-si se snažila o zlepšování vztahů se západními zeměmi. Potřebovala jejich znalosti ohledně armády či vědy. Čínské vojenské instituce potřebovaly zreformovat. Po vzoru západu začala Čchingská vláda zakládat továrny na výrobu zbraní a munice a od Británie odkoupila válečné lodě, ze kterých poté vzniklo ohromné loďstvo. Objevily se i snahy o modernizaci školství - například posílání čínských studentů na západ nebo zakládání nových škol.[6] V roce 1862 císařovna rozhodla o otevření Tchung-wen kuan, první školy v Číně zaměřené na výuku západních jazyků a západního myšlení.
V listopadu roku 1873 se vlády ujal osobně císař Tchung-č', ovšem neprokázal se jako schopný vládce. Rozhodnutí za něj musely dělat císařovny vdovy a Tchung-č' nedokázal uplatnit svou autoritu. 14. ledna 1875 císař na následky nemoci zemřel.
Období vlády Kuang-sü
[editovat | editovat zdroj]Císař Tchung-č' zemřel bez mužského potomka, bylo tedy třeba rozhodnout, kdo usedne na trůn místo něj. Císařovna vdova Cch'-si se nakonec rozhodla pro svého čtyřletého synovce, Caj-tchiena, kterého adoptovala. Nový císař dostal jméno Kuang-sü, v překladu velkolepé následnictví.
V dubnu roku 1881 náhle zemřela císařovna vdova Čen, zanechala tak Cch'-si v roli vládkyně i matky.[3]
I poté, co Kuang-sü dospěl, vládl vždy s pomocí císařovny vdovy.[6]
Cch'-si v ústraní
[editovat | editovat zdroj]5. března 1889 Cch'-si odstoupila z role regentky, avšak zůstala hlavní představitelkou císařské rodiny.[8] I nadále ovlivňovala císaře v jeho politických rozhodnutích.
V roce 1894 vypukla první čínsko-japonská válka, ve které byla Čína poražena. Císař Kuang-sü chtěl zemi reformovat, věřil, že se Čína může učit od konstitučních monarchií jako bylo Japonsko nebo Německo. V červnu roku 1898 zahájil Sto dní reforem, které měly vést k modernizaci Číny. Cch'-si se však obávala, že by touto reformou mohla přijít o svou absolutní moc a toto hnutí zastavila. V důsledku obvinění císaře ze zrady se Cch'-si vrátila k roli regentky a začala znovu vládnout.
V roce 1900 vypuklo v severní Číně Boxerské povstání. Cch'-si se povstání zastala a formálně vyhlásila válku západním zemím.[9]
Spojenecké armády se dostaly do Pekingu a obsadily ho.[10] Kvůli invazi Spojenců byl čínský lid takřka jednotný ohledně podpory Boxerského povstání.[11] Cch'-si dostala od Spojenců ultimátum: Čína se měla vzdát a zříct se veškerých svých vojenských a finančních záležitostí ve prospěch cizích zemí.[12] Na to Cch'-si Velké radě sdělila následující: „Teď, když [Mocnosti] zahájily útok, hrozí našemu národu zánik. Pokud bychom teď složili zbraně a vzdali se, nemohla bych se svým předkům po smrti podívat do očí. Máme-li podlehnout zkáze, proč nebojovat do posledního dechu?“ (přeloženo z angličtiny)[13]
Během bojů o Peking byl celý císařský dvůr, včetně císařovny vdovy Cch'-si a císaře Kuang-sü, nucen uprchnout do Si'-anu. Když byl Peking poražen, osmičlenná aliance s Čchingskou vládou dojednala dohodu. Součástí dohody byla záruka, že se Čína nebude muset vzdát žádných dalších území ve prospěch cizích států. Mnoho císařských rádců Cch'-si doporučilo, aby ve válce pokračovala. Cch'-si si však chtěla moc udržet a když se ujistila, že po válce bude moci nadále vládnout, podmínky mocností přijala.[14] Když poté podepsala boxerský protokol, znamenalo to pro celý národ potupu.[6]
Reformy
[editovat | editovat zdroj]V lednu roku 1902 se Cch'-si, císař Kuang-sü, jeho manželka a zbytek císařského dvora vrátili do Pekingu.[10]
Cch'-si začala zavádět rozsáhlé politické reformy. Poslala vyslance do Japonska a Evropy, aby nasbírali informace pro správní reformy v oblasti zákonodárství, vzdělání, struktury vlády a sociální politiky. Mnoho z těchto reforem bylo inspirováno reformami Meidži. Jednou z významných změn bylo například zrušení zkouškového systému v roce 1905.[15]
Císařovna vdova projevila nevídaný zájem o ženy ze západu. Hledala u nich inspiraci pro budoucnost Číny. Podařilo se jí získat relevantní informace ze západu bez toho, aby se nechala ovlivnit konfuciánskou byrokracií. S pomocí těchto informací vytvořila reformy, které v sobě spojovaly čínskou tradici se západní modernizací.[5]
Smrt císařovny vdovy Cch'-si
[editovat | editovat zdroj]Císařovna vdova zemřela v Pekingu v Čung-nan-chaj na následky mrtvice ve věku 72 let 15. listopadu 1908[16] – tedy den poté, co zemřel císař Kuang-sü na otravu arzénem a co Cch'-si na trůn dosadila nového císaře, Pchu-jiho.[17]
Život císařovny vdovy Cch'-si se stal během následujících desetiletí předmětem mnoha knih. Patří mezi ně dílo nizozemského spisovatele Johana Fabricia Tajný deník čínské císařovny.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Související články
[editovat | editovat zdroj]- Jü Sün-ling dvorní fotograf císařovny
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Cch’-si na Wikimedia Commons
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d RONG., Zhang,. Empress Dowager Cixi the concubine who launched modern China. [s.l.]: Alfred A. Knopf Dostupné online. ISBN 9780224087438. OCLC 1236216722
- ↑ 56.com Archived 15 December 2013 at the Wayback Machine
- ↑ a b c Edward Behr, The Last Emperor, 1987, p. 45
- ↑ a b Kwong, Luke S. K. (1984). A Mosaic of the Hundred Days: Personalities, Politics, and Ideas of 1898. Cambridge, MA: Council on East Asian Studies Distributed by Harvard University Press. ISBN 0674587421.
- ↑ a b c Workman, Melissa. 2016. “Empress Dowager Cixi and Western Women.” Undergraduate Thesis, University of Washington Tacoma, UW Tacoma Digital Commons.
- ↑ a b c d e f ZHANG, Zhan. Cixi and Modernization of China. Asian Social Science [online]. Duben 2010 [cit. 2021-4-24]. Čís. 4. Dostupné online.
- ↑ 清史稿. web.archive.org [online]. 2001-04-08 [cit. 2021-04-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2001-04-08.
- ↑ KWONG, Luke S. K. A mosaic of the hundred days : personalities, politics, and ideas of 1898. Cambridge, Mass.: Council on East Asian Studies, Harvard University xii, 356 pages s. Dostupné online. ISBN 9780674587427. OCLC 10182988
- ↑ COHEN, Paul A. History in three keys : the boxers as event, experience, and myth. New York: Columbia University Press xviii, 428 pages s. Dostupné online. ISBN 9780231106504. OCLC 35008163
- ↑ a b SEAGRAVE, Sterling. Dragon lady : the life and legend of the last empress of China. 1. vyd. New York: Knopf xv, 601 pages s. Dostupné online. ISBN 9780679402305. OCLC 23652354
- ↑ ESHERICK, Joseph. The origins of the Boxer Uprising. Berkeley: University of California Press 1 online resource (xix, 451 pages) s. Dostupné online. ISBN 9780520908963. OCLC 44965909
- ↑ LAIDLER, Keith. The last empress : the She-Dragon of China. Chichester: Wiley 1 online resource (xxvi, 290 pages) s. Dostupné online. ISBN 9780470864265. OCLC 53400798
- ↑ Marilyn Blatt Young (1969). The rhetoric of empire: American China policy, 1895–1901. Harvard University Press. p. 147.
- ↑ PRESTON, Diana. The boxer rebellion : the dramatic story of China's war on foreigners that shook the world in the summer of 1900. New York: Walker xxvii, 436 pages s. Dostupné online. ISBN 9780802713612. OCLC 43836668
- ↑ REYNOLDS, Douglas Robertson. China, 1898-1912 : the xinzheng revolution and Japan. Cambridge, Mass.: Council on East Asian Studies, Harvard University xxi, 308 pages s. Dostupné online. ISBN 9780674116603. OCLC 27070608
- ↑ Christopher Rea, The Age of Irreverence: A New History of Laughter in China (Oakland, CA: University of California Press, 2015), p. 99.
- ↑ "Arsenic killed Chinese emperor, reports say". CNN. 4 November 2008. Retrieved 2 May 2010.
