Přeskočit na obsah

Ekologické zemědělství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Biozemědělství)
Ekologická farma v Německu
Ekologické pěstování různých druhů zeleniny v Kalifornii

Ekologické zemědělství (někdy též biozemědělství[1], řidčeji organické zemědělství) je zemědělský systém zohledňující přirozené koloběhy látek a jejich závislosti. Využívá hnojiva organického původu, jako je kompostovaný chlévský hnůj, zelené hnojení a kostní moučku, a klade důraz na techniky, jako je střídání plodin a smíšené plodiny, a na etické přístupy vůči chovaným zvířatům. Vzniklo na počátku 20. století jako reakce na rychle se měnící zemědělské postupy. Certifikované ekologické zemědělství zaujímá celosvětově plochu 75 milionů hektarů.[2] Ekologické zemědělství se stále rozvíjí, za podpory řady organizací. Zásadní je podpora se biologická ochrana proti škůdcům, smíšené plodiny a podpora hmyzích predátorů. Ekologické normy jsou navrženy tak, aby umožňovaly používání přirozeně se vyskytujících látek a zároveň zakazovaly nebo přísně omezovaly syntetické látky.[3] Povoleny jsou přirozeně se vyskytující pesticidy, jako je například pyrethrin, zatímco syntetická hnojiva a pesticidy jsou obecně zakázány. Mezi povolené syntetické látky patří síran měďnatý, elementární síra nebo ivermektin. Zakázány jsou geneticky modifikované organismy, nanomateriály, kaly z čistíren odpadních vod, regulátory růstu rostlin, hormony stejně jako používání antibiotik v chovu hospodářských zvířat.[4][5] Zastánci ekologického zemědělství uvádějí výhody v oblasti udržitelného rozvoje, otevřenosti, soběstačnosti, samostatnosti a nezávislosti, zdraví, potravinové bezpečnosti a bezpečnosti potravin.[6][7]

Metody ekologického zemědělství jsou mezinárodně regulovány a právně vymáhány mnoha státy, přičemž z velké části vycházejí z norem stanovených Mezinárodní federace hnutí ekologického zemědělství (IFOAM), mezinárodní zastřešující organizací pro ekologické zemědělství, která byla založena v roce 1972.[8] Ekologické zemědělství lze definovat jako „integrovaný zemědělský systém, který usiluje o udržitelnost, zvyšování úrodnosti půdy a biologické rozmanitosti, přičemž až na vzácné výjimky zakazuje syntetické pesticidy, antibiotika, syntetická hnojiva, geneticky modifikované organismy a růstové hormony“.[9][10][11][12]

Od roku 1990 trh s biopotravinami a dalšími produkty rychle roste, v roce 2020 dosáhl celosvětové tržby 121 miliard euro.[2] Tato poptávka způsobila podobný nárůst ekologicky obhospodařované zemědělské půdy, která např. od roku 2001 do roku 2020 rostla ročním tempem asi 8 %.[13][2] V roce 2020 tak bylo na celém světě ekologicky obhospodařováno přibližně 75 mil. ha, což představuje přibližně 1,6 % celkové světové zemědělské půdy, v Evropské unii 14,9 mil. ha, což je asi 9,2 % zemědělské půdy.[2]

Ekologické zemědělství může být přínosné z hlediska biodiverzity a ochrany životního prostředí na místní úrovni. Protože však ekologické zemědělství má ve srovnání s konvenčním zemědělstvím nižší výnosy, je potřeba další zemědělské půdy na jiných místech světa, což znamená, že přírodní půda musí být přeměněna na zemědělskou. To může způsobit ztrátu biologické rozmanitosti a negativní dopady na klima, které by mohly převážit nad dosaženými místními environmentálními přínosy.[14] Navíc může způsobit, že okolní konvenční zemědělství bude muset používat více pesticidů.[15]

Principy a metody

[editovat | editovat zdroj]
Kompost patří mezi hnojiva povolená v ekologickém zemědělství

Základem ekologického hospodaření je zdravá půda. Nedá se tedy začít s biozemědělstvím na půdě, kde donedávna probíhalo chemické hnojení, stávající kontaminace půdy ovšem není brána na zřetel při uznání bio-postupů. Udržení a zlepšování úrodnosti půdy se provádí přirozeným hnojením (hnůj, kejda, kompost, atd.), zeleným hnojením, pestrými osevními postupy a šetrným obděláváním půdy, které musí mimo jiné bránit erozi. Díky střídání plodin na poli a mnohotvárné kulturní krajině v jeho okolí se vytváří biologická rovnováha, která posiluje schopnost rostlin bránit se proti chorobám a škůdcům. Podporovány jsou ekologicky stabilizující prvky krajiny jako remízky, meze i břehové porosty. Regulace plevelů se v rámci ekologického zemědělství provádí s využitím moderní techniky přizpůsobené přírodě. Ekologičtí zemědělci nesmí používat průmyslová hnojiva, syntetické pesticidy, herbicidy, regulátory růstu i plodnosti, přenosy embryí a geneticky modifikované organizmy.

Zvířata jsou na ekologických farmách krmena převážně z produkce vlastního ekologického podniku, farma chová jen tolik hospodářských zvířat, kolik je schopna uživit vlastní produkcí. Nákup krmiv je možný pouze z jiných certifikovaných ploch. Zvířata musí mít dostatek prostoru, musí jim být umožněn pohyb mimo ustájení (a to i v zimě) a je předepsána minimální rozloha pastvin na 1 kus, přesahující masové chovy jsou proto vyloučeny. Cílem takového zemědělství je pracovat v co nejvíce uzavřených cyklech koloběhu látek, využívat místní zdroje a minimalizovat ztráty. Hlavním principem je biologický koloběh:

zdravá půda ⇒ zdravé rostliny ⇒ zdravá zvířata ⇒ zdravé potraviny ⇒ zdraví lidé ⇒ nenarušená krajina.

Právní úprava v Evropské unii a Česku

[editovat | editovat zdroj]
Označení biopotravin v Evropské unii

V Evropské unii upravuje pravidla ekologického zemědělství mj. nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů.[16] V České republice definuje ekologické zemědělství a stanovuje kritéria pro označení produktů jako „produkt ekologického zemědělství“ zákon o ekologickém zemědělství č. 242/2000 Sb.[17]

Značení produkce

[editovat | editovat zdroj]

Ekologické podniky mají za povinnost jejich produkci značit tím, že před název výrobku uvedou předponu BIO (např. BIO pšenice). Předchází se tím záměna s konvenčními. Všechny biopotraviny prodávané v Evropské unii musí být značeny jednotným logem, evropskou bioznačkou, zeleným lístečkem z hvězdiček.[18] Jednotlivé členské země navíc mohou používat i vlastní národní značky.

Vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Chlévský hnůj nahrazuje v ekologickém zemědělství průmyslová hnojiva

Ekologické zemědělství není pro lidstvo žádnou novinkou. Tradiční zemědělské postupy byly dodržovány a rozvíjeny po tisíce let. Mezi ně ale vždy patřilo i odlesňování.[19] Výraznou změnu přinesla až průmyslová revoluce, se kterou přišlo také masivní využívání průmyslově vytvářených hnojiv a pesticidů. Brzy se však začaly projevovat nežádoucí účinky těchto výrobků[zdroj?]. V reakci na to někteří vědečtí odborníci na půdu i někteří zemědělci začali hledat jiné možné cesty, jak ozdravit půdu a zachovat přitom výši produkce.

Dnešní ekologické zemědělství vychází, podle některých zdrojů, z biodynamického zemědělství.[20] To je považováno za nevědecké.[21] V Británii vděčí ekologické zemědělství za svůj rozvoj botanikům Siru Albertu Howardovi a jeho manželce Gabrielle Howardové, v německy hovořících zemích mělo hlavní vliv švýcarské "Selské hnutí" (Bauernheimatbewegung), které usilovalo o ochranu selského stavu před postupující industrializací. Po druhé světové válce začal systematický výzkum v oblasti ekologického zemědělství a postupně vznikala výzkumná střediska i obory v rámci vysokoškolského studia. K velkému rozvoji ekologického zemědělství v Evropě došlo zejména koncem 60. let v reakci na stále zřetelnější problémy konvenčního zemědělství (kvalita produkce, ochrana prostředí, přírodní zdroje, energie, zdraví spotřebitelů, udržitelnost aj.).

Ve světě

[editovat | editovat zdroj]

Ekologické zemědělství prodělalo během posledních několika desítek let, co do průběhu a co do objemu, dramatický rozvoj. Dnes je v Evropě i v ostatním světě uznávanou alternativou k intenzivnímu (konvenčnímu) zemědělství, které bylo ekologickými principy výrazně ovlivněno. Ekologické zemědělství je dobře zakotveno v legislativě a podporováno i výukou a výzkumnou činností na vysokých školách. Uplatňuje se v rozvojových i vyspělých zemích. která např. od roku 2001 do roku 2020 rostla ročním tempem asi 8 %.[13][2] V roce 1990 bylo na celém světě ekologicky obhospodařováno přibližně 15,8 mil. ha a v roce 2020 už 75 mil. ha, což představuje nárůst asi 8 % ročně.[13][2] Celkem je takto obhospodařováno asi 1,6 % celkové světové zemědělské půdy, v Evropské unii 14,9 mil. ha, což je asi 9,2 % zemědělské půdy.[2] Největší rozloha ekologické půdy je v Austrálii (36 mil. ha), dále v Argentině (4,5 mil ha), Uruguay (2,7 mil. ha). Největší podíl z celkové zemědělské půdy je v Lichtenštejnsku (42 %), dále v Rakousku (27 %) a Estonsku (22 %). Mezi kontinenty je největší plocha v Oceánii (35,9 mil. ha) skoro polovina světové ekologické zemědělské půdy) a dále v Evropě (17,1 mil. ha) a Latinské Americe (9,9 mil. ha); následuje Asie (6,1 mil. ha), Severní Amerika (3,7 mil. ha) a Afrika (2,1 mil. ha).[2]

K roku 2020 bylo v Evropě obhospodařováno 17,1 mil. ha, na kterých působilo asi 418 tisíc ekologických producentů. Největší obdělávaná plocha připadá na Francii (2,5 mil. ha), dále Španělsko (2,4 mil. ha) a Itálii (2,1 mil. ha). V Itálii je největší počet ekostatků (72 tisíc), na druhém místě je Francie (53 tisíc).[2]

V České republice

[editovat | editovat zdroj]

V České republice (ČR) byl rozvoj ekologického zemědělství umožněn až demokratickými změnami ve společnosti po roce 1989, státem je podporováno státem hned od roku 1990.[22] Republika se nachází na špičce mezi novými zeměmi EU a řadí se na přední světové místo v rozsahu ploch zařazených do ekologického hospodaření. Zatímco v roce 1990 fungovaly tři ekologické farmy, obhospodařující celkem 480 hektarů,[22] ke konci roku 2004 byl celkový počet ekologicky hospodařících zemědělců a podniků 836 a bylo zaregistrováno zhruba 263 tisíc hektarů ekologicky obhospodařované půdy. K 31. 12. 2020 hospodařilo ekologicky 4 665 ekostatků, a to na celkové výměře 543 tisíc ha, což představuje podíl 15 % z celkové výměry zemědělské půdy.[23] Průměr v zemích v Evropě je 3 %, v Evropské unii asi 9 %. Podílem ČR zaujímá 9. místo ve světě.[2] Největší podíl ekologicky obhospodařované půdy však tvoří trvalé travní porosty (82 %), méně potom orná půda (17 %) a trvalé kultury (sady a vinice) (1 %).[23]

Níže tabulka počtu farem, celkové výměry půdy a její struktury v ekologickém zemědělství ČR (1990–2020), údaje vždy k 31.12. daného roku. Zdroj[23]

1990 1999 2008 2014 2020
Počet ekofarem 3 473 1 946 3 885 4 665
Výměra půdy v ekologickém zemědělství (ha) 480 110 756 341 632 493 971 543 252
Podíl na celkové výměře zemědělské půdy (%) 0 2,6 8,0 11,7 15,3
Orná půda (%) - 12,4 10,3 11,4 17,2
Trvalé travní porosty (%) - 86,7 82,4 83,5 81,6
Trvalé kultury (%) - 0,3 0,9 1,6 1,1
Ostatní (%) - 0,5 6,4 3,5 0
Počet výrobců biopotravin[24] - 429 506 865

Ekologické zemědělství v ČR je podporováno státem již od roku 1990.[22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Organic farming na anglické Wikipedii.

  1. ↑ VERONICA, Základní organizace Českého svazu ochránců přírody. Veronica. www.veronica.cz [online]. [cit. 2022-11-11]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j The World of Organic Agriculture - Statistics & Emerging Trends 2022 [online]. FiBL and IFOAM [cit. 2022-02-20]. S. 342. Dostupné online. 
  3. ↑ USDA Blog » Organic 101: Allowed and Prohibited Substances [online]. [cit. 2016-04-06]. Dostupné online. 
  4. ↑ Paull, John (2011) "Nanomaterials in food and agriculture: The big issue of small matter for organic food and farming", Proceedings of the Third Scientific Conference of ISOFAR (International Society of Organic Agriculture Research), 28 September – 1 October, Namyangju, Korea., 2:96-99
  5. ↑ USDA List of Allowed and Prohibited Substances in Organic Agriculture [online]. USDA, 4 April 2016 [cit. 2016-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 December 2015. 
  6. ↑ ARSENAULT, Chris. Only 60 Years of Farming Left If Soil Degradation Continues. Scientific American. Dostupné online [cit. 29 May 2016]. 
  7. ↑ COLEMAN, Eliot. The New Organic Grower: A Master's Manual of Tools and Techniques for the Home and Market Gardener. 2nd. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1995. ISBN 978-0930031756. S. 65, 108. 
  8. ↑ Paull, John "From France to the World: The International Federation of Organic Agriculture Movements (IFOAM)", Journal of Social Research & Policy, 2010, 1(2):93-102.
  9. ↑ Danielle Treadwell, Jim Riddle, Mary Barbercheck, Deborah Cavanaugh-Grant, Ed Zaborski, Cooperative Extension System, What is organic farming? Archivováno 3. 5. 2016 na Wayback Machine.
  10. ↑ H. Martin, '’Ontario Ministry of Agriculture, Food and Rural Affairs Introduction to Organic Farming, ISSN 1198-712X
  11. ↑ Dale Rhoads, Purdue Extension Service, What is organic farming? Archivováno 10. 6. 2016 na Wayback Machine.
  12. ↑ GOLD, Mary. What is organic production? [online]. USDA [cit. 2014-03-01]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c Paull, John (2011) "The Uptake of Organic Agriculture: A Decade of Worldwide Development", Journal of Social and Development Sciences, 2 (3), pp. 111-120.
  14. ↑ Scientists urge EU to allow the use of novel breeding techniques and modern biotechnology in organic farming [online]. Wageningen Plant Research, 23 April 2021. Dostupné online. 
  15. ↑ New research shows unintended harms of organic farming. phys.org [online]. [cit. 2024-03-22]. Dostupné online. 
  16. ↑ {{{typ}}} č. 32007R0834 ze dne 2007-07-20, Nařízení Rady (ES) č. 834/2007 ze dne 28. června 2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) č. 2092/91. [cit. 2022-11-11]. Dostupné online. (česky)
  17. ↑ Zákony a nařízení (Zemědělství, eAGRI). eagri.cz [online]. [cit. 2022-11-11]. Dostupné online. 
  18. ↑ O ekozemědělství [online]. Praha: Ministerstvo zemědělství [cit. 2022-11-11]. Dostupné online. 
  19. ↑ http://www.scienceworld.cz/biologie/zmeny-nasi-krajiny-v-holocenu-2-lide-zahajuji-odlesnovani-4742/ - Změny naší krajiny v holocénu (2): Lidé zahajují odlesňování
  20. ↑ http://tt.pef.czu.cz/Files/5_printVersion_367.pdf Archivováno 9. 1. 2014 na Wayback Machine. - Biodynamické zemědělství v ČR a ve světě
  21. ↑ http://www.sisyfos.cz/index.php?id=vypis&sec=1333129103 - Bioinstitut o.p.s. za podporu iracionálních stránek tzv. „ekologického zemědělství“
  22. ↑ a b c KOLEKTIV AUTORŮ. 10 let ekologického zemědělství v České republice. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 1999. 88 s. ISBN 80-213-0537-1. S. 8. 
  23. ↑ a b c Statistická šetření ekologického zemědělství Základní statistické údaje (2020) [online]. Příprava vydání Hana Šejnohová. Brno: Ústav zemědělské ekonomiky a informací, září 2021 [cit. 2022-11-11]. Dostupné online. 
  24. ↑ Ročenky (Zemědělství, eAGRI). eagri.cz [online]. [cit. 2022-11-11]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ekologické_zemědělství&oldid=23759259“