Consolidated B-24 Liberator
| B-24 Liberator | |
|---|---|
.jpg) B-24D Liberator na Maxwell Field v Alabamě. | |
| Určení | strategický bombardér |
| Původ | Spojené státy americké |
| Výrobce | Consolidated Aircraft |
| První let | 29. prosince 1939 |
| Zařazeno | 1941 |
| Vyřazeno | 1968 (indické letectvo)[1] |
| Uživatel | USAAF United States Navy Royal Air Force Royal Australian Air Force |
| Výroba | 1940 - 1945 |
| Vyrobeno kusů | 18 188 ks[2] |
| Varianty | Consolidated PB4Y-2 Privateer Consolidated C-87 Liberator Express Consolidated XB-41 Liberator |
| Další vývoj | Consolidated R2Y |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Consolidated B-24 Liberator (Osvoboditel) byl americký čtyřmotorový bombardovací letoun, vyvinutý ve společnosti Consolidated Aircraft ze San Diega v Kalifornii. V továrně byl známý jako Model 32 a některá počáteční výrobní letadla určená na export nesla různá označení LB-30 (konstrukční kategorie Land Bomber).
Ve svých začátcích byl B-24 moderní stroj s hornoplošnou konstrukcí s vysokou štíhlostí křídla (Davisovo křídlo), díky čemuž měl vysokou cestovní rychlost, dlouhý dolet a velkou nosnost. Rané Liberatory ve službách RAF byly prvními letadly, která v rámci rutinních úkolů během druhé světové války běžně přelétávala nad Atlantským oceánem. Ve srovnání s jeho současníky byl však B-24 relativně obtížný na pilotáž a při nízkých rychlostech trpěl horšími výkony. Měl také nižší dostup a oproti letounu Boeing B-17 Flying Fortress byl méně robustní. Zatímco posádky měly tendenci upřednostňovat B-17, generální štáb upřednostňoval B-24 a obstarával jej ve velkých počtech pro širokou paletu úkolů.[3][4] Celkem vzniklo přibližně 18 500 letounů B-24, včetně více než 4 600 vyrobených společností Ford Motor Company, čímž drží rekord jako nejvíce vyráběný bombardér, těžký bombardér, vícemotorový letoun a americký vojenský letoun v historii.
B-24 Liberator se za druhé světové války dočkal značného nasazení. Sloužil ve všech odvětvích amerických ozbrojených sil, jakož i v několika spojeneckých leteckých a námořních silách na všech bojištích. Spolu s B-17 byl B-24 pilířem amerických strategických bombardovacích sil na západoevropském bojišti. Díky svému doletu se osvědčil i při operacích v Tichomoří, včetně bombardování Japonska. Protiponorkové stroje s dlouhým doletem sehrály důležitou roli při uzavírání "mezery" uprostřed oceánu během bitvy o Atlantik. Z B-24 byl odvozen i transportní letoun C-87 Liberator Express, který s delším doletem a vyšší kapacitou sloužil jako protějšek letounu Douglas C-47 Skytrain.
Technologické pokroky letounu Boeing B-29 Superfortress a dalších moderních typů bombardérů na konci druhé světové války stroje, které sloužily už od počátku války, překonaly. Tím pádem byl B-24 z amerických služeb rychle vyřazen, ačkoli z B-24 odvozený námořní hlídkový letoun PB4Y-2 Privateer, pokračoval u amerického námořnictva ve službě během korejské války.
Na strojích B-24 Liberator létali od května 1943 i letci 311. československé bombardovací perutě RAF.
Vývoj
[editovat | editovat zdroj]
Roku 1935 byl v USA zadán vývoj nového čtyřmotorového bombardovacího letounu s velkým doletem. Kalifornská firma Consolidated Aircraft Corporation vypracovala projekt bombardéru, který byl označen jako Model 32.
Prototyp XB-24 vzlétl poprvé 29. prosince 1939 z letiště v San Diegu v Kalifornii, ale očekávané výkony nepodal. Přesto Francie a Spojené království o tento stroj projevily zájem, avšak dodávkám do Francie zabránila její rychlá porážka nacistickým Německem. XB-24 byl poháněn čtyřmi hvězdicovými čtrnáctiválci Pratt & Whitney R-1830-33 Twin Wasp s mechanickými kompresory s maximálním výkonem 1200 hp (895 kW).
Americké letectvo brzy objednalo sérii sedmi ověřovacích strojů YB-24, které se od prototypu odlišovaly jen minimálně, a 38 sériových B-24A. Na jaře roku 1941 bylo do Británie dodáno šest YB-24 s označením LB-30A, které sloužily jako dopravní u Atlantic Return Ferry Service a 19 B-24A, které se jako nevyzbrojené dopravní letouny označovaly LB-30B, s výzbrojí u Velitelství pobřežního letectva pak Liberator Mk.I.
Výroba letounů označených LB-30 s prodlouženým trupem o 0,79 m, určených po porážce Francie pro Velkou Británii, byla zastavena po dokončení 139 strojů. Z nich Royal Air Force odebralo mezi srpnem 1941 a červencem 1942 86 většinou nevyzbrojených Liberatorů, ostatní převzalo americké armádní letectvo. Některé kusy z LB-30 byly ve Velké Británii vyzbrojeny čtyřkulometnými střeleckými věžemi Boulton-Paul dvou typů instalovanými na hřbetě trupu a na zádi a jako takové nesly označení Liberator Mk.II.
Američané využívali LB-30 a B-24A převážně k dopravním účelům. Ve Velké Británii pak tyto letouny s instalovanými čtyřmi kanóny ráže 20 mm ve výstupku pod přední částí trupu a s radiolokátorem pro vyhledávání plavidel ASV Mk.I létaly jako Liberator GR Mk.I. Jeden LB-30 upravený jako salónní dopravní letoun využíval ministerský předseda Winston Churchill.
Roku 1940 byla testována nová varianta XB-24B se samosvornými nádržemi, která byla osazena čtyřmi motory Pratt & Whitney R-1830-41 (S4C4G) s turbokompresory, které udržely výkon motorů 895 kW (1200 hp) až do výšky 25,000 stop (7620 metrů).
Z tohoto prototypu byla odvozena verze B-24C, která nesla střeleckou věž Martin těsně za kabinou pilotů a další tři kulomety v přídi a v bocích trupu. V zádi byla instalovaná otočná věž Consolidated A-6.
Počátkem února 1942 začaly být dodávány modernizované letouny B-24D, jejichž vybavení se neustále zlepšovalo a zdokonalovalo. Poslední B-24D nesly novou kulovitou střeleckou věž Sperry pod trupem. Z celkové produkce 2738 kusů odebralo RAF a Coastal Command od dubna 1942 366 exemplářů jako Liberator Mk.III. Dalších 147 letounů upravených pro námořní hlídkovou službu s označením Liberator GR Mk.V převzalo RCAF, RAAF a Coastal Command.
Dne 7. července 1942 podepsal náčelník generálního štábu generál George Catlett Marshall dokument uvolňující část sérií Liberatorů pro potřeby amerického námořnictva. Od srpna 1942 tak začlenilo verzi B-24D do své výzbroje také US Navy pod označením PB4Y-1 Liberator. Byly používány k námořním hlídkovým letům a protiponorkovému boji. Nejstarší stroje poháněla čtveřice motorů Pratt and Whitney R-1830-43 Twin Wasp po 1200 hp (895 kW). Výzbroj tvořil jeden kulomet ráže 12,7 mm v přídi a po dvou ve věžích na hřbetě trupu a zádi. Osádku tvořilo 9 až 10 mužů. Od dalších výrobních bloků byla zaváděna nová příďová věž s dvojkulometem a následně i boční střeliště a pohonné jednotky R-1830-65. Místo spodní kulové věže Sperry armádních B-24 zaujal protilodní radar. První německou ponorku pak PB4Y-1 amerického námořnictva se základnou na Islandu potopil již 5. listopadu 1942. Po zkušenostech s PB4Y-1 si americké námořnictvo vyžádalo novou konstrukci, která vycházela z Liberatoru, s označením Consolidated PB4Y-2 Privateer.
V průběhu války docházelo k postupným modernizacím, čímž se množství typů letounu B-24 Liberator značně rozšířilo. Kromě bojových letounů bylo vyrobeno také 291 kusů dopravních C-87 Liberator Express bez střeleckých věží s pumovnicí upravenou k přepravě cestujících a nákladu, cisternové C-109, fotoprůzkumné F-7, námořní dopravní RY-1 a RY-2, cvičné TB-24 a naváděcí CB-24. Továrnou Ford ve Wilow Run v Michiganu byl v roce 1943 postaven prototyp varianty XB-24K s jedinou svislou ocasní plochou. Poháněly jej motory Pratt and Whitney R-1830-75 Twin Wasp 1350 hp (po 1006,7 kW).
Stejný výrobce vyprodukoval i 791 kusů verze B-24E (Liberator Mk.V), které se společně s 430 letouny varianty B-24G od „déčka“ odlišovaly délkou trupu a variantami výzbroje. První otočná věž v přídi prodloužené o 0,254 m se objevila u verze B-24G-1.
3100 letounů B-24H (Liberator Mk.VI) mělo v upravené přídi instalovánu věž Emerson A-15 nebo Consolidated A-6A. Verze B-24J (Liberator B/GR Mk.V) byla vyrobena v počtu 6678 kusů s řadou dílčích úprav. V případě instalace radiolokátoru bylo označení změněno na Liberator B/GR Mk.VIII.
1667 vyrobených B-24L mělo zlepšené turbokompresory a zjednodušenou střeleckou věž Consolidated M-6A v zádi, 2593 B-24M mělo zadní střeliště vybaveno odlehčenou střeleckou věží Motor Product.
Na počátku roku 1945 bylo dokončeno sedm tvarově pozměněných YB-24N s jednou svislou ocasní plochou, následně však byla 31. května 1945 výroba Liberatorů ukončena. Produkce probíhala v Consolidated Aircraft Corporation, San Diego, Kalifornie, USA, vyráběn byl také ve firmách Douglas v Tulse, Ford a North American Aviation.
Bojové nasazení
[editovat | editovat zdroj]
První Liberatory Mk.I, dodané v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu z USA do Velké Británie, převzala v září 1941 120. squadrona RAF dislokovaná u Belfastu. Operovaly jako protiponorkové ve středních oblastech Atlantiku.
V srpnu 1943 předalo USAAF US Navy všech svých 20 squadron vyzbrojených B-24D i s technickým vybavením a částí personálu, výměnou za shodný počet Liberatorů novějších verzí dodávaných z výroby ve standardní bombardovací podobě. Koncem léta pak USAAF své protiponorkové velitelství rozpustilo úplně. Čtyři z předaných squadron byly vybaveny upravenými fotoprůzkumnými PB4Y-1P s kamerami v pumovnicích. PB4Y-1 US Navy byly umístěny také ve Velké Británii u squadron VB-103, VB-105, VB-110 a krátce také VB-114 s reflektorovými letouny. Společně s RAF operovaly i v Biskajském zálivu.
Letoun B-24 se díky svému dlouhému doletu stal významným strojem na tichomořském bojišti. V Evropě se spolu s Boeingem B-17 staly hlavními letouny amerického strategického letectva určenými k bombardování Říše. Nálety na cíle v samotném Německu zahájila 8. letecká armáda startující z britských základen 27. ledna 1943 vysláním 27 strojů B-24 a 64 B-17 nad přístav Wilhelmshaven a muniční sklad v blízkém Mariensielu.
Byl používaný i britskou RAF pří hlídkování nad Atlantským oceánem a byla jimi vyzbrojena i 311. čs. bombardovací peruť v rámci československých jednotek v RAF. Ta během působení u Pobřežního velitelství potopila jednu velkou nákladní loď (Alsterufer), poškodila 4 hladinová plavidla a několik menších. Dále zaútočila na 35 ponorek, z nichž 4 potopila a vyřadila z boje přibližně 17 nepřátelských stíhačů. Z celkového počtu 212 ponorek zničených Coastal Command připadlo do kapitulace Německa na posádky Liberatorů 71 zničených a 27 vážně poškozených ponorek.
O významu B-24 svědčí i počet vyrobených kusů, který do roku 1945 dosáhl úctyhodných 18 188.
Uživatelé
[editovat | editovat zdroj]
Austrálie
Brazílie
Československo
Čínská republika
- Letectvo Čínské republiky (B-24 a PB4Y-1)
Čína
- Letectvo Čínské lidové osvobozenecké armády (2 ukořistěné B-24)
Francie
- Aéronavale (PB4Y-1)
Honduras
- Honduraské letectvo (PB4Y-1)
Indie
Italské království
- Regia Aeronautica (1 ukořistěný kus)
Jihoafrická unie
Kanada
- Royal Canadian Air Force (B-24 a PB4Y-1)
Německá říše
- Luftwaffe (opravené ukořistěné exempláře)
Nikaragua
Nizozemsko
Nový Zéland
Polsko
Portugalsko
- Portugalské letectvo (používalo stroje internované na jeho území za války)
Rumunské království
- Rumunské královské letectvo (4 ukořistěné kusy)
Sovětský svaz
- Sovětské letectvo (1 kus dodaný v rámci programu Lend-Lease, další restaurovány z poškozených strojů)
Spojené království
Spojené státy americké
Turecko
- Turecké letectvo (používalo 5 strojů z 11 internovaných za války na tureckém území)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Specifikace (B-24J)
[editovat | editovat zdroj]
Quest for Performance,[7] Jane's Fighting aircraft of World War II,[8] General Dynamics aircraft and their predecessors[9]
Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]- Osádka: 11 mužů (pilot, druhý pilot, navigátor, bombometčík, rádista, střelci - příďová věž, horní věž, 2 boční střelecká stanoviště s kulomety na kloubových závěsech, spodní a zadní věž)
- Rozpětí: 33,528 m
- Délka: 20,47 m
- Výška: 5,372 m
- Nosná plocha: 97,36 m²
- Prázdná hmotnost: 16 556 kg
- Vzletová hmotnost : 24 948 kg
- Maximální vzletová hmotnost : 29 484 kg
- Pohonná jednotka: čtyři dvouhvězdicové čtrnáctiválce Pratt & Whitney R-1830-65 Twin Wasp přeplňované turbokompresorem, každý o maximálním výkonu 1200 hp (895 kW)
Výkony
[editovat | editovat zdroj]- Maximální rychlost: 478 km/h
- Cestovní rychlost: 346 km/h
- Pádová rychlost: 153 km/h
- Dolet: 2 480 km (1 340 nmi) při rychlosti 381 km/h a 7 600 m s běžnou kapacitou paliva a maximálním vnitřním nákladem pum
- Přeletový dolet: 6 000 km (3200 nmi)
- Dostup: 8 500 m
- Počáteční stoupavost: 274 m/min (1,025 ft/min, tj. cca 5,21 m/s)
- Plošné zatížení: 256 kg/m²
- Poměr výkon/hmotnost: 0,1435 kW/kg
Výzbroj
[editovat | editovat zdroj]- 10× kulomet Browning ráže 12,7 mm (8 umístěno v párech v motoricky ovládaných střeleckých věžích typu Consolidated/Motor Product nebo Emerson v přídi, typu Martin na hřbetu trupu, v kulovité spodní věži typu Briggs-Sperry a ve věži Consolidated/Motor Product na zádi, 2 kulomety ručně ovládané střelci v bocích přední části trupu)
- 2 pumovnice pro až 3629 kg pum, 2 pumy o hmotnosti až 2980 kg mohly být podvěšeny pod křídlo namísto interního nákladu pum
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Bhargava, Kapil, Group Captain (ret'd). "India's Reclaimed B-24 Bombers". Archivováno 12. 12. 2009 na Wayback Machine. bharat-rakshak.com. Retrieved: 16 June 2010.
- ↑ Munson, Kenneth, "Bombers 1939-45, Patrol and Transport Aircraft", Macmillan Publishing Company, Inc., New York, Blandford Press Ltd., 1969, LCCN 77-92035, page 156.
- ↑ Birdsall 1968, p. 3.
- ↑ The Boeing B-17 Flying Fortress vs. the Consolidated B-24 Liberator [online]. [cit. 2019-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-06.
- ↑ ŠNAJDR, Miroslav. První Liberatory Jeho Veličenstva. NV Military revue. 25.9.2014, roč. 2014, čís. 10, s. 12–15.
- ↑ ŠNAJDR, Miroslav. První Liberatory Jeho Veličenstva. NV Military revue. 27.8.2014, roč. 2014, čís. 9, s. 8–11.
- ↑ LOFTIN, L.K. Jr. Quest for Performance: The Evolution of Modern Aircraft. NASA SP-468. [s.l.]: NASA Scientific and Technical Information Branch, 1985. Dostupné online.
- ↑ Jane's Fighting aircraft of World War II. Redakce Bridgman Leonard. 1995. vyd. New York: Military Press, 1989. ISBN 0517679647. S. 215–216.
- ↑ WEGG, John. General Dynamics aircraft and their predecessors. 1st. vyd. Annapolis, Md.: Naval Institute Press, 1990. ISBN 0-87021-233-8. S. 82–90.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BALOUS, Miroslav. Consolidated PB4Y-1 Liberator. Letectví a kosmonautika. Září 2002, roč. 78., čís. 19, s. 43.
- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 14, 38, 184 a 191.
- GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka & Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. S. 362 až 364.
- GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 134 a 135.
- NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Junkers Ju 52, s. 60.
- SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2.
- ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s.
- ŠOREL, Václav. Češi a Slováci v oblacích. 1.. vyd. Plzeň: Mustang, 1993. ISBN 80-85831-02-3. S. 82 až 84, 90.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Consolidated B-24 Liberator na Wikimedia Commons - Galerie Consolidated B-24 Liberator na Wikimedia Commons
- (česky) B-24 Liberator - obsáhlý popis, fotografie
- (anglicky) Kamufláže letounu Consolidated B-24 Liberator Archivováno 3. 12. 2018 na Wayback Machine.
- (anglicky) Fotogalerie letounu Consolidated B-24 Liberator
