Ara zelenokřídlý
Ara zelenokřídlý | |
---|---|
Pár arů zelenokřídlých | |
Stupeň ohrožení podle IUCN | |
málo dotčený[1] | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Třída | ptáci (Aves) |
Podtřída | letci (Neognathae) |
Řád | papoušci (Psittaciformes) |
Čeleď | papouškovití (Psittacidae) |
Rod | ara (Ara) |
Binomické jméno | |
Ara chloropterus (G. R. Gray, 1859) | |
Synonyma | |
| |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ara zelenokřídlý (Ara chloropterus) je velký, pestře zbarvený papoušek, jeden z největších a nejrozšířenějších arů.
Popis
[editovat | editovat zdroj]Nápadný, až 100 cm velký pták s rozpětím křídel kolem 125 cm a hmotností nad 1 kg. Stejně jako ostatní arové má nápadně zbarvené štíhlé tělo, nápadně dlouhý ocas a silný zobák. Má červené břicho, lopatky a hlavu s bílou kůží na obličeji, světle modrý kostřec, hřbet a křídla s temně zeleně zbarvenými předními krovkami. Samec i samice jsou zbarveni stejně, mladí ptáci se podobají dospělcům, ale mají kratší ocasy. Ve volné přírodě bývá velice často zaměňován s podobným arou arakangou (Ara macao), v jehož společnosti se běžně zdržuje.
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Hojně se vyskytuje v tropických lesích na severu a středu Jižní Ameriky. Celá jihoamerická populace nebyla zatím vyčíslena, ale již se odhaduje, že žije na ploše větší jak 8 100 000 km2.[2] V současné době pro něj představuje největší hrozbu vymítání jeho přirozeného biotopu, vybíjení dospělých ptáků pro maso a pera a vybírání mláďat z hnízd pro oblíbený domácí chov.
Pro své výrazně zbarvené peří bývá tento pták součástí soukromých chovů, a to i přes skutečnost, že jeho odchov je relativně náročný, mimo jiné z důvodu jeho častého a pronikavého křiku.[3] V České republice lze tohoto výrazně zbarveného ptáka spatřit na vlastní oči v zoologických zahradách: ZOO Zlín, Zoo Praha, ZOO Jihlava, ZOO Liberec, Zoo Ústí nad Labem a Zoo Tábor. Na Slovensku je chován v Zoo Bojnice.
Ekologie
[editovat | editovat zdroj]Žije v párech nebo hejnech, často se mísí s hejny ostatních druhů arů. Dospělí ptáci se mezi sebou dorozumívají hlučnými skřeky, díky kterým můžeme jejich společnost zpozorovat i na delší vzdálenost. Je velice dobrým letcem, ale většinou nepodniká žádné dlouhé výpravy.
Živí se semeny, plody, květy a ořechy, jejichž tvrdou skořápku dokáže snadno zdolat díky velice silnému zobáku, který dokáže při pevném stisku rozlomit v polovině i násadu od koštěte.[4] Z důvodů potravní konkurence se živí i nezralými plody a rostlinami, které se chemicky postřikují proti okusu. Před otravou se pak brání polykáním zeminy, která v jeho žaludku působí jako protijed.
Ročně klade obvykle 3 vejce, na kterých sedí 23–27 dnů. Mláďata, o která pečují oba rodiče, opouštějí hnízdo asi po 12 týdnech. Pohlavní dospělosti ara zelenokřídlý dosahuje v 8. roce života a při dobrých podmínkách v zajetí se může dožít i 70–80 let.
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Ara chloropterus
-
Ara chloropterus
-
Ara chloropterus
-
Ara chloropterus v Peru
-
Ara chloropterus
-
Museum specimen
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Green-winged Macaw na anglické Wikipedii a Grünflügelara na německé Wikipedii.
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ Archivovaná kopie. www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2008-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-08.
- ↑ chovzvirat.cz [online]. [cit. 2015-11-04]. Dostupné online.
- ↑ www.cityparrots.org [online]. [cit. 10-07-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 09-01-2008.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Burnie, D. (2002): Zvíře. A Dorling Kindersley Book. ISBN 80-242-0862-8
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu ara zelenokřídlý na Wikimedia Commons
- Galerie ara zelenokřídlý na Wikimedia Commons
- http://www.eloracentrum.cz/Papousek-Ara-zelenokridly-s11.html[nedostupný zdroj]
- Ara u ZOO Liberec Archivováno 10. 9. 2011 na Wayback Machine.