Ledvinovník

Ledvinovník
	Ledvinovník západní s květy a plody
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae);
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta);
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta);
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida);
Řád	mýdelníkotvaré (Sapindales);
Čeleď	ledvinovníkovité (Anacardiaceae);
Rod	ledvinovník (Anacardium); L., 1753
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ledvinovník (Anacardium) je rod rostlin z čeledi ledvinovníkovité. Jsou to stálezelené stromy nebo polokeře s podzemním dřevnatým kmenem. Listy jsou jednoduché a střídavé, květy pětičetné s nazpět ohnutými korunními lístky. Plodem je ledvinovitá peckovice podepřená dužnatým útvarem vzniklým ze stopky plodu. Rod zahrnuje asi 20 druhů a pochází výhradně z tropické Ameriky. Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je ledvinovník západní, pěstovaný v tropech celého světa zejména pro oříšky kešu. Jedlá jádra plodů mají i některé další druhy. Některé druhy mají význam v domorodé medicíně. V období třetihor rostly ledvinovníky i v Evropě.

Popis

Ledvinovníky jsou povětšině stálezelené polokeře nebo stromy, ronící při poškození ostrou pryskyřičnatou šťávu. Druh Anacardium excelsum dorůstá výšky až 50 metrů. Listy jsou jednoduché, střídavé, tenké nebo kožovité, přisedlé nebo řapíkaté, celokrajné. Květy jsou stopkaté, pětičetné, uspořádané v úžlabních nebo vrcholových thyrsoidech. Stopky květů jsou článkované. Korunní lístky jsou nazpět ohnuté. Tyčinek bývá většinou 8 až 10, pouze jedna však z nich bývá fertilní a vyčnívá z květu. Nitky tyčinek jsou na bázi srostlé do trubičky. Gyneceum je pseudomonomerní a nese přímou nebo esovitě prohnutou čnělku zakončenou drobnou bliznou. Plodem je zelenavá, hnědá nebo černá, ledvinovitá peckovice, podepřená bílým, zeleným, žlutým nebo červeným, zdužnatělým, hruškovitým hypokarpem. Oplodí je dřevnaté, s velkými dutinami vyplněnými ostrou šťávou.^[1]

Ledvinovník Anacardium excelsum
Květenství ledvinovníku západního
Detail květů ledvinovníku západního
Plody Anacardium humile

Rozšíření

Rod ledvinovník zahrnuje 11^[1] až 20^[2] druhů, přirozeně rozšířených výhradně v tropické Americe. Areál rodu sahá od Hondurasu po jižní Brazílii a Paraguay. Druh Anacardium excelsum zasahuje i na Kubu. Řada druhů má v Jižní Americe značně rozsáhlé areály, mezi jinými Anacardium giganteum a A. humile.^[2] Ledvinovník západní je pěstován v tropech celého světa.^[1] Kulturní forma pochází z biotopu restinga při pobřeží východní Brazílie.^[3]

Ekologické interakce

Květy ledvinovníků jsou opylovány hmyzem, zejména motýly a můrami, také včelami, vosami a brouky. Druhotně je opylují i netopýři.^[1]^[4] Semena šíří savci, zejména netopýři a primáti, kteří konzumují dužnatý útvar podepírající vlastní plod. Druh Anacardium microsepalum, rostoucí v zaplavovaných lesích Amazonie, tento útvar postrádá a jeho plody jsou pravděpodobně šířeny rybami.^[1]

Některé druhy ze suchého brazilského biotopu cerrado (Anacardium corymbosum, A. humile, A. nanum) mají pozoruhodnou růstovou formu. Pod zemí se nachází masivní dřevnatý kmen, zatímco nad povrch vyrůstají pouze krátkověké polodřevnaté výhony.^[1] Ledvinovníky jsou živnými rostlinami housenek řady druhů nočních motýlů zejména z čeledí bekyňovití, můrovití, slimákovcovití (v Americe např. Phobetron hipparchia, v Asii Parasa lepida), Megalopygidae (Megalopyge lanata), martináčovití (v Americe Citheronia laocoon, Dirphia avia, Dirphiopsis ursina, Eacles imperialis, Hylesia nanus, Hyperchiria nausica a různé druhy rodu Rothschildia, v Asii Attacus atlas a Cricula trifenestrata, v Africe Imbrasia dione a Nudaurelia petiveri) aj. Z denních motýlů se na nich v Africe živí housenky baboček Dophla evelina a Euthalia aconthea.^[5] V Indii napadají stromy ledvinovníku západního tesaříci Batocera rufomaculata, Plocaederus ferrugineus a P. obesus.^[6] V paždí postranních žilek na rubu listů bývají domatia, obývaná symbiotickými roztoči.^[1]

Babočka Marpesia petreus
Housenka martináče Citheronia laocoon
Housenka můry Phobetron hipparchia z čeledi slimákovcovití

Obsahové látky a jedovatost

Ledvinovníky obsahují podobně jako řada jiných zástupců čeledi ledvinovníkovité ve šťávě fenolické látky, které při kontaktu s pokožkou způsobují alergické reakce a dermatitidy.^[1] Druh Anacardium excelsum však dermatitidy nezpůsobuje.^[7]

Prehistorie

Fosílie rodu Anacardium třetihorního stáří jsou známy zejména ze Severní a Jižní Ameriky a pocházejí z období eocénu. Z Texasu byl popsán druh †Anacardium kirnii, z Peru †Anacardium peruvianum, z Kolumbie †Anacardium eocenicum. Do Jižní Ameriky se rod dostal ze Severní Ameriky pravděpodobně v pozdním eocénu. Velkým překvapením byl nález fosilních pozůstatků tohoto rodu v Messelu v Německu, publikovaný v roce 2007. Druh byl nazván †Anacardium germanicum a byl nalezen v jezerních uloženinách ze středního eocénu z doby asi před 47 milióny let. Výskyt v Evropě i Americe v období raných třetihor svědčí o přechodu přes pevninský most, který v tomto teplém období oba kontinenty spojoval přes Grónsko. V Evropě následně rod vymřel pravděpodobně při ochlazení na přelomu třetihor a čtvrtohor.^[8]^[9]

Taxonomie

Rod Anacardium je v rámci čeledi Anacardiaceae řazen do podčeledi Anacardioideae a tribu Anacardieae. Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků molekulárních studií africký rod Fegimanra.^[10]

Zástupci

ledvinovník západní (Anacardium occidentale)

Význam

Ledvinovník západní je jedním z hospodářsky nejvýznamnějších zástupců celé čeledi a je pěstován v tropech celého světa. Oříšky kešu se jedí pražené nebo se různým způsobem upravují. Hlavními producenty jsou Brazílie, Indie, Indonésie, Guinea, Mosambik, Nigérie, Tanzanie a Vietnam. Zdužnatělá květní stopka podepírající vlastní plod je známa jako "kešu jablko" a konzumuje se spíše lokálně jako ovoce, případně se z ní vyrábějí džusy, džemy, kvašené alkoholické nápoje a podobně. Mladé listy a výhony slouží jako zelenina. Ze skořápek plodů je získávána olejnatá tekutina, která je průmyslově využívána při zpracování různých polymerů kupříkladu k výrobě brzdového obložení.^[1] Jedlá jsou také jádra plodů druhů Anacardium humile, A. nanum a A. rhinocarpus, po upražení i druhu Anacardium excelsum.^[11]^[7]

Ledvinovník západní má význam v tradiční indické medicíně (Ájurvéda, Sidha), kde je používán na širokou paletu různých neduhů a nemocí.^[7] Odvar z kůry Anacardium giganteum je používán v domorodé medicíně Jižní Ameriky na nachlazení, bolení v krku, zvracení, vředy a pohlavní choroby.^[7]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ KUBITZKI, K. (ed.); BAYER, C. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 10. Berlin: Springer, 2011. ISBN 978-3-642-14396-0. (anglicky)
↑ ^a ^b Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky)
↑ LIM, T.K. Edible medicinal and nonmedicinal plants: Volume 1, fruits. [s.l.]: Springer, 2012. ISBN 978-90-481-8660-0. (anglicky)
↑ ROUBIK, David W. Pollination of cultivated plants in the tropics. FAO Agricultural Services Bulletin. 1995, čís. 118. Dostupné online. ISSN 1010-1365.
↑ HOSTS - a Database of the World's Lepidopteran Hostplants. [online]. London: Natural History Museum. Dostupné online. (anglicky)
↑ NAIR, K.S.S. Tropical forest insect pests. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-511-28488-5. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d QUATTROCCHI, Umberto. World dictionary of medicinal and poisonous plants. [s.l.]: CRC Press, 2012. ISBN 978-1-4822-5064-0. (anglicky)
↑ MANCHESTER, Steven R.; WILDE, Volker; COLLINSON, Margaret E. Fossil Cashew nuts from the Eocene of Europe: Biogeographic links between Africa and South America. International Journal of Plant Sciences. Oct. 2007, čís. 168(8).
↑ TAYLOR, Thomas N. et al. Paleobotany. The biology and evolution of fossil plants. [s.l.]: Academic Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-12-373972-8. (anglicky)
↑ PELL, Susan Katherine. Molecular systematics of the cashew family (Anacardiaceae). [s.l.]: Louisiana State University, 2004. (anglicky)
↑ HEDRICK, U.P. (ed.). Sturtevant's edible plants of the world. [s.l.]: [s.n.], 1919. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu ledvinovník na Wikimedia Commons
Taxon Anacardium ve Wikidruzích

[kub10-1] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ KUBITZKI, K. (ed.); BAYER, C. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 10. Berlin: Springer, 2011. ISBN 978-3-642-14396-0. (anglicky)

[pwo-2] Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky)

[lim1-3] LIM, T.K. Edible medicinal and nonmedicinal plants: Volume 1, fruits. [s.l.]: Springer, 2012. ISBN 978-90-481-8660-0. (anglicky)

[roubik-4] ROUBIK, David W. Pollination of cultivated plants in the tropics. FAO Agricultural Services Bulletin. 1995, čís. 118. Dostupné online. ISSN 1010-1365.

[hostplants-5] HOSTS - a Database of the World's Lepidopteran Hostplants. [online]. London: Natural History Museum. Dostupné online. (anglicky)

[nair-6] NAIR, K.S.S. Tropical forest insect pests. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-511-28488-5. (anglicky)

[quattrocchi-7] QUATTROCCHI, Umberto. World dictionary of medicinal and poisonous plants. [s.l.]: CRC Press, 2012. ISBN 978-1-4822-5064-0. (anglicky)

[manchester-8] MANCHESTER, Steven R.; WILDE, Volker; COLLINSON, Margaret E. Fossil Cashew nuts from the Eocene of Europe: Biogeographic links between Africa and South America. International Journal of Plant Sciences. Oct. 2007, čís. 168(8).

[taylor-9] TAYLOR, Thomas N. et al. Paleobotany. The biology and evolution of fossil plants. [s.l.]: Academic Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-12-373972-8. (anglicky)

[pell-10] PELL, Susan Katherine. Molecular systematics of the cashew family (Anacardiaceae). [s.l.]: Louisiana State University, 2004. (anglicky)

[hedrick-11] HEDRICK, U.P. (ed.). Sturtevant's edible plants of the world. [s.l.]: [s.n.], 1919. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]