Oxid hlinečnatý
(přesměrováno z AlO)
| Oxid hlinečnatý | |
|---|---|
| Systematický název | Oxid hlinečnatý |
| Anglický název | Aluminium(II) oxide |
| Sumární vzorec | AlO |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 14457-64-8 |
| ChEBI | 30128 |
| SMILES | O=[Al] |
| InChI | InChI=1S/Al.O 1/Al.O/rAlO/c1-2 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 42,98 g/mol |
| Teplota tání | ? °C |
| Teplota varu | ≈ ? °C |
| Hustota | ? g/cm3 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oxid hlinečnatý (AlO) je jedním ze tří oxidů hliníku (společně s oxidem hlinným a oxidem hlinitým). Je chemicky nestabilní.
Byl zjištěn v plynech vzniklých po výbuchu hliníkových granátů ve vyšší atmosféře[1][2][3] a v absorpčních spektrech některých hvězd.[4] Byl pozorován též ve spektru bolidu Benešov.[5]
Syntéza
[editovat | editovat zdroj]Tvoří se v plynné formě zahřátím oxidu hlinitého na 3260 °C:
- 2 Al2O3 → 4 AlO + O2
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Aluminium(II) oxide na anglické Wikipedii a 酸化アルミニウム(II) na japonské Wikipedii.
- ↑ D. C. Tyte. Red (B2Π–A2σ) Band System of Aluminium Monoxide. Nature. 1964, s. 383. DOI 10.1038/202383a0. Bibcode 1964Natur.202..383T.
- ↑ D. C. Tyte. The dissociation energy of aluminium monoxide. Proc. Phys. Soc.. 1967, s. 1134. DOI 10.1088/0370-1328/92/4/339. Bibcode 1967PPS....92.1134T.
- ↑ Johnson E. R. & Low C. H. Further spectral observations of grenade glow clouds in the lower thermosphere. Australian Journal of Physics. 1967, s. 577. DOI 10.1071/ph670577. Bibcode 1967AuJPh..20..577J.
- ↑ Merrill, P. W., Deutsch, A. J., & Keenan, P. C. Absorption Spectra of M-Type Mira Variables. Astrophysical Journal. 1962, s. 21. DOI 10.1086/147348. Bibcode 1962ApJ...136...21M.
- ↑ ŠVANDA, Michal. Na čem pracujeme: Analýza spektra bolidu Benešov. www.asu.cas.cz [online]. Astronomický ústav AV ČR. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Oxid hlinečnatý na Wikimedia Commons
