Douglas AIR-2 Genie

AIR-2 Genie v muzeu

Douglas AIR-2A Genie byla americká protiletadlová neřízená raketa nesoucí jadernou hlavici, zavedená v době studené války do výzbroje amerického a kanadského letectva. Byla to historicky první protiletadlová raketa schopná nést jadernou hlavici. Střela byla určena k ničení skupin sovětských strategických bombardérů nad územím USA a Kanady. Výroba střely Genie probíhala v letech 1957–1962. Jediný zkušební odpal ostré verze střely proběhl v roce 1957 na jaderné střelnici v Nevadě. V operační službě střely byly v letech 1957–1986.

Vývoj

Fotografie zkušebního výbuchu střely Genie na americké jaderné střelnici v Nevadě

Na přelomu 40. a 50. let došlo k výraznému rozvoji sovětského dálkového letectva. To do služby zavedlo strategický bombardér Tupolev Tu-4, který byl kopií amerického typu Boeing B-29 Superfortress a později též modernější typy Mjasiščev M-4 a Tupolev Tu-95. Jelikož tyto letouny mohly ohrozit kontinentální území Spojených států amerických atomovými zbraněmi (sovětský jaderný program dospěl k první jaderné zkoušce roku 1949), začaly americké ozbrojené síly hledat nové způsoby, jak případné útočící svazy bombardérů zneškodnit.

Proti odolnému a rychle letícímu bombardéru se typická druhoválečná výzbroj v podobě kulometů a kanónů ukázala jako nedostatečná. Řešením se ukázalo být nasazení protiletadlových řízených střel, které ale tehdy byly teprve v plenkách (v té době začínal vývoj střel AIM-9 Sidewinder a AIM-4 Falcon). Některé typy stíhacích letounů proto byly vybaveny raketnicemi 70mm neřízených střel FFAR, které byly vystřelovány v salvách. Ty ale nebyly tak účinné, jak se původně očekávalo.

V roce 1954 proto začala firma Douglas Aircraft pracovat na vývoji neřízené protiletadlové rakety osazené jadernou hlavicí. Střela tak mohla být jednoduchá a spolehlivá. Právě použití jaderné hlavice přitom mělo zaručit dostatečnou účinnost střely i proti celým svazům bombardérů. K prvním zkušebním odpalům rakety došlo v roce 1956. Použity přitom byly stíhací letoun Northrop F-89 Scorpion a prototyp YF-102 Delta Dagger. Do služby byla střela přijata v roce 1957 pod označením MB-1 Genie (v roce 1962 byla přeznačena na AIR-2A Genie). Do zastavení výroby v roce 1962 bylo vyrobeno okolo 3150 těchto střel. V letech 1965–1978 byly střely modernizovány na standard AIR-2B, zahrnující nové raketové motory s větší životností a doletem.

Nedlouho po zavedení střely do operační služby a zahájení sériové výroby došlo také k jejímu jedinému ostrému zkušebnímu odpalu. Ten byl proveden 19. července 1957 během experimentálního projektu Operace Plumbbob. Střela MB-1 byla vypuštěna ze stíhacího letounu Northrop F-89J Scorpion (patřícího Národní gardě státu Montana) letícího ve výšce 4500 metrů nad oblastí Yucca Flats na nevadské jaderné střelnicí. Zajímavostí je, že skupina pěti důstojníků amerického letectva se tehdy dobrovolně nacházela na zemi poblíž výbuchu, aby prokázala, že použití střely s jadernou hlavicí nad obydlenými oblastmi USA je bezpečné. Letoun F-89J, ze kterého byl odpal proveden, je dodnes uchován v muzeu Montana Air National Guard v Great Falls v Montaně.

Popis

Vypuštění střely AIR-2A Genie z kanadského stíhacího letounu CF-101B

Střela AIR-2A Genie se skládala ze tří částí – jaderné hlavice W25 ráže 1,5 kilotun TNT, raketového motoru na tuhé pohonné látky Thiokol SR49-TC-1 s tahem 162 kN a vyklápěcích stabilizačních ploch. Dostřel střely byl necelých 10 km. Zaměření a vystřelení střely bylo řízeno palubním střeleckým systémem letounu. Hlavice byla nastavena na opožděný výbuch pomocí časového zapalovače, k odjištění hlavice došlo poté, co motoru rakety došlo palivo. Útočící letoun se mezitím mohl dostatečně vzdálit od místa výbuchu. Předpokládalo se, že výbuch jaderné hlavice zničí vše v okruhu 300 metrů a vážně poškodí letouny nacházející se ve vzdálenosti do 1000 metrů.

Varianty

• AIR-2A Genie (původně MB-1 Genie) – základní varianta
• AIR-2B – modernizovaná varianta AIR-2A
• ATR-2A (původně MB-1-T) – cvičná varianta vyráběná v malém množství, nesla dýmovou a výbušnou nálož, imitující jaderný výbuch

Uživatelé

US Air Force

Convair F-106 Delta Dart americké Národní gardy při cvičném odpalu ATR-2A

Střelou Genie byly operačně vyzbrojeny stíhací letouny typů Northrop F-89 Scorpion, McDonnell F-101 Voodoo a Convair F-106 Delta Dart. Stíhací letouny Convair F-102 Delta Dagger, Lockheed F-104 Starfighter a McDonnell F-4 Phantom II střelu nesly zkušebně, ovšem nikdy v reálné operační službě. Střela byla ve výzbroji amerického letectva až do roku 1986. Ze všech jejich nosičů byly v té době ve službě už jen letouny typu F-106 Delta Dart (u Národní gardy).

Royal Canadian Air Force

Jediným zahraničním uživatelem střely Genie byla Kanada, jejíž stíhací letouny CF-101 Voodoo jí byly v rámci programu sdílení jaderných zbraní zeměmi NATO vybaveny v letech 1965–1984. Střely na kanadském území spravovali příslušníci 425. podpůrné muniční letky USAF, přičemž kanadskému letectvu by byly poskytnuty pouze s americkým souhlasem na základě rozhodnutí Velitelství protivzdušné obrany Severní Ameriky (NORAD). Pro aktivaci střely existovaly dva klíče – kanadský a americký, které musely být použity společně.

Royal Air Force

Royal Air Force krátce uvažovalo o použití střely Genie u svého typu English Electric Lightning. K tomu ale nakonec nedošlo.

Základní technicko-taktické údaje (AIR–2A Genie)

• Délka: 2,95 m
• Průměr: 0,44 m
• Rozpětí křidélek: 1,02 m
• Hmotnost: 373 kg
• Rychlost: 3,3 M
• Dolet: 9,6 km
• Navádění: žádné
• Bojová hlavice: jaderná s ekvivalentem 1,5 kt TNT

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku AIR-2 Genie na anglické Wikipedii.

Literatura

• ROVENSKÝ, Dušan. Jaderná protiletadlová neřízená raketa MB-1/AIR-2 Genie. ATM. 2011, roč. 43, čís. 3, s. 72–75. ISSN 1802-4823. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Douglas AIR-2 Genie na Wikimedia Commons

Portály: Letectví | Válka a vojenství