Eliška Wanklová
| Eliška Wanklová | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Eliška Šímová |
| Narození | 9. května 1832 Šebetov |
| Úmrtí | 13. ledna 1903 (ve věku 70 let) Bubeneč |
| Národnost | Češi |
| Povolání | organizátorka a etnografka |
| Choť | Jindřich Wankel |
| Děti | Lucie Bakešová Vlasta Havelková Karla Absolonová-Bufková Madlenka Wanklová |
| Příbuzní | Jaroslav Bakeš (vnuk) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Eliška Wanklová, rozená Šímová (9. květen 1832 Šebetov[1] – 13. ledna 1903 Bubeneč[2]), byla česká etnografka a národní buditelka. Společně s manželem, lékařem a archeologem Jindřichem Wanklem, působila nejprve v Blansku a později v Olomouci. Zde byla její činnost spjatá především s Vlastivědným muzeem v Olomouci.[3] Její čtyři dcery, Lucie Bakešová, Vlasta Havelková, Karla Absolonová-Bufková a Madlena Wanklová, se také staly významnými reprezentantkami českého kulturního života.[4]
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se 9. května 1832 v Šebetově jako dcera Maxmiliana Šímy,[1] správce kuřimského panství. V literatuře bývá její datum a místo narození chybně uváděno jako 9. března na kuřimském zámku. Měla tři sestry, Annu, Kateřinu a Atalu, které se později provdaly do německého prostředí, a bratra.[5] Byla manželkou a pravou rukou lékaře a archeologa Jindřicha Wankla, se kterým se seznámila v roce 1850 v Klepáčově a za nějž se v roce 1851 provdala. Po svatbě se přestěhovali do Blanska. Protože do manželství nevstoupila s věnem a Wanklova badatelská a lékařská práce nevynášela pevný plat, musela úsporným způsobem vést domácnost. Život zpříjemňovala nejen rodině, ale také cizím odborným pracovníkům, kteří přijížděli na prohlídky jeskyní v Moravském krasu.[6]
Ke kulturnímu formování národa přispěla jako recitátorka na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století. Organizačně činná byla v blanenském zpěváckém spolku Rastislav, založeném v roce 1862. Vypomáhala také v blanenské lékárně a pracovala jako ošetřovatelka nemocných, v roce 1862 se od manželovy pacientky nakazila neštovicemi. Rodina také často trpěla případy cholery. [7] S manželem spolupracovala na vědecké činnosti, pomáhala čistit archeologické nálezy a opisovat rukopisy.[3] V roce 1867 společně přivezli ukázky svých vykopávek na Světovou výstavu 1867 do Paříže.[8]
V roce 1883 odešel Jindřich Wankel do penze a manželé se přestěhovali do Olomouce, kde Wankel plánoval pokračovat v archeologické práci a zařídit si lékařskou praxi. K tomu však nedošlo, navíc se tenčil jeho důchod, a nakonec mu patrně přestal být ze strany bývalého zaměstnavatele zcela vyplácen. Své sbírky po neúspěšném jednání s českými ústavy prodal Wankel do Vídně za 12 000 zlatých. V Olomouci se pak manželé Wanklovi podíleli na založení Vlasteneckého spolku muzejního.[9] Eliška Wanklová byla dlouhodobě opatrovnicí a spolupracovnicí Vlasteneckého muzea v Olomouci, zejména po roce 1884, kdy pomáhala při pořádání národopisných výstav a v oblasti lidových výšivek.[3] Vykonávala také přednáškovou činnost – 1. března 1890 například vystoupila s přednáškou „O Předmostí“ pod patronací spolku Česká beseda.[10]
Eliška Wanklová organizovala činnost pracovnic, přičemž kromě výšivek se podařilo také vzkříšení lidového obřadního tance vítání jara (královnička), studium kraslic a jejich ornamentace (kterému se věnovala především dcera Madlenka) či přípravy na pražskou národopisnou výstavu v roce 1895. V pozdějších letech nicméně aktivita Elišky Wanklové poklesla, neboť od roku 1888 její choť těžce churavěl a 5. dubna 1897 zemřel. V těchto letech se Wanklová podílela manželovým jménem na odborné komunikaci s vedoucími archeology a antropology ze zahraničí, zajištěno bylo například odeslání části poraněné medvědí lebky ze Sloupu na Světovou výstavu v roce 1893 v Chicagu.[11]
Manželé spolu vychovali čtyři dcery, které se dožily dospělosti – spisovatelky Lucii Bakešovou, Vlastu Havelkovou, Karlu Absolonovou-Bufkovou a Madlenku Wanklovou.[4] Po smrti manžela Eliška Wanklová také onemocněla a v posledních letech žila v ústraní v Praze.[4] Zemřela 13. ledna 1903 v Bubenči u Prahy u své dcery, Vlasty Havelkové. Pohřbena byla na Bubenečském hřbitově.[3]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Matrika 370, sn. 154 [online]. MZA [cit. 2024-05-09]. Dostupné online.
- ↑ Archiv hlavního města Prahy – matrika BBČ Z19, 1867–1903. www.ahmp.cz [online]. [cit. 2024-05-20]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Eliška Wanklová. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. Leden 1903, roč. 20, čís. 77, s. 18. ISSN 1212–6063.
- ↑ a b c Ze ženských snah a ženské práce. Ženský svět: list paní a dívek českých. Leden 1903, roč. 7, čís. 2, s. 23.
- ↑ ABSOLONOVÁ, Valerie; BEDNÁŘOVÁ, Věra. Eliška Wanklová. In: GROLICH, Vratislav; ABSOLONOVÁ, Valerie. MUDr. Jindřich Wankel, otec moravské archeologie: sborník prací Okresního vlastivědného musea v Blansku, vydáno ke 150. výročí narození. Blansko: Okresní vlastivědné muzeum, 1971. S. 25.
- ↑ Absolonová, Bednářová (1971), s. 25–27.
- ↑ Absolonová, Bednářová (1971), s. 28–30.
- ↑ Absolonová, Bednářová (1971), s. 32.
- ↑ Absolonová, Bednářová (1971), s. 29–31.
- ↑ Kronika vlasten. spoolku muzej. v Olomouci. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. Duben 1890, roč. 7, čís. 25, s. 47. ISSN 1212–6063.
- ↑ Absolonová, Bednářová (1971), s. 31–33.