Přeskočit na obsah

Rodinný dům Lužická 17

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Na této stránce se právě pracuje.
Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě potřeby vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.
Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu hodin. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 2 dny, neváhejte ji odstranit.
Rodinný dům
Řada rodinných domů v Lužické ulici: dům č. 17 je třetí zleva s bílými okenními rámy
Řada rodinných domů v Lužické ulici: dům č. 17 je třetí zleva s bílými okenními rámy
Účel stavby

řadový rodinný dům

Základní informace
Slohmoderní architektura, funkcionalismus
ArchitektiVilém Kuba a Alois Kuba
Výstavba1934–1935
Technické parametry
Počet podlaží3
Poloha
AdresaLužická 2095/17, Brno-Žabovřesky, ČeskoČesko Česko
UliceLužická
Souřadnice49°12′24,11″ s. š., 16°35′5,6″ v. d.
Lužická 17
Lužická 17
Další informace
Rejstříkové číslo památky102663 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rodinný dům v Brně v Lužní ulici číslo popisné 17 náleží do skupiny funkcionalistických řadových rodinných domů v městské části Žabovřesky. Tyto stavby navrhli a projektovali bratři Vilém Kuba a Alois Kuba a v první polovině 30. let 20. století byly realizovány v nově vznikající obytné oblasti na severním svahu Kraví hory, která do konce desetiletí spojila zastavěnou část Žabovřesk kolem Minské ulice s Masarykovou čtvrtí. Dům byl postaven mezi lety 1934 a 1935, dochoval se s téměř nedotčeným interiérem, proto byl v roce 2007 jako doklad vysokého standardu bytové kultury středních vrstev v období první republiky zapsán na seznam nemovitých kulturních památek.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Stavební vývoj čtvrti

[editovat | editovat zdroj]
Lokalita Na Křibech na okraji Žabovřesk, tvořící severní svah Kraví hory, byla v roce 1826 ještě holá. Od (hraniční) veversko-brněnské cesty zhruba o sto let později rostla jižním směrem bloková výstavba ke Kounicovým kolejím a naproti ní od jihozápadu směřovala rozvíjející se vilová Česká úřednická čtvrť.

Původně samostatná zeměpanská ves Žabovřesky v průběhu 19. století díky dynamickému růstu pohltila osadu Vinohrádky s osou podél novodobé Horovy ulice a dál se rozšiřovala směrem k Brnu. Do roku 1918 vyplnila celou délku veversko-brněnské cesty na žabovřeském katastru patrová rodinná a dělnická zástavba a na hranici území s brněnskou Velkou Novou Ulicí (později čtvrť Veveří) vznikla i zástavba městského charakteru. Od začátku 20. století se také začaly objevovat zárodky bohatých vilových čtvrtí: zcela nezávisle na rozvoji Žabovřesk vznikla na svazích Kraví hory Česká úřednická čtvrť vybíhající od náměstí Míru k okraji Wilsonova lesa. V roce 1919 byly Žabovřesky úředně připojeny k Velkému Brnu, a tak se otevřela cesta k dalšímu rozvoji území. V letech 1922–1923 byly vybudovány Kounicovy koleje, k nimž dosáhla od Minské ulice bloková zástavba, a ve stejné době se rozprostřela i vilová Česká úřednická čtvrť tak, že do roku 1939 organicky propojila Žabovřesky s Masarykovou čtvrtí.[1][2]

Spolu s politickými změnami po první světové válce a osamostatnění Československa mělo na vývoj stavitelství v Brně vliv více faktorů, mezi nimiž byla urbanizace a rychlý přírůstek obyvatelstva v příměstských částech, vlastenecké úsilí vymanit se z nadvlády monumentální rakouské stavební kultury a architektonické tradice nedaleké Vídně, ale také nedostatek financí i odborných pracovních sil a přemrštěné ceny stavebního materiálu v důsledku živelné výstavby. Začaly se proto uplatňovat čisté a jednoduché výrazové prostředky a namísto přehnaných honosných staveb se začaly využívat střídmé konstrukce a dispozice. Mezi přední autory tohoto směřování patřili Jaroslav Grunt (1893–1988) a Bohuslav Fuchs (1895–1972).[3] Sám Fuchs, působící do roku 1929 v pozici hlavního městského architekta, si nechal v letech 1927–1928 postavit podle vlastního návrhu dům s ateliérem poblíž Kounicových kolejí na nároží Hvězdárenské a Tůmovy ulice (Hvězdárenská byla tehdy ještě součásti ulice Zábranského[4]).[5][6]

Autor a majitel

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1928–1929, krátce po absolvování studia architektury a pozemního stavitelství na české technice (1919–1926), působil v ateliéru Bohuslava Fuchse také mladý architekt Josef Kranz (1901–1968), který s ním spolupracoval mimo jiné na projektu hotelu Avion (1926–1928). Kranzova vlastní raná díla náleží mezi nejkvalitnější funkcionalistické stavby v Brně, k těm realizovaným se řadí kavárna Era v Černých Polích (1927–1928) nebo kino Avia v Černovicích (1928–1929).[7][8][9][10]

Nové ulice

[editovat | editovat zdroj]

Tento rozhlasový ředitel pověřil Kranze projektem na brněnský Radiopalác. Nádavkem si pak u něj objednal vyprojektování a následně zajištění výstavby vlastního rodinného domu na pozemku u křížení ulic Tůmovy a Lužické.[11] V obou případech se jednalo o nově budované ulice – Tůmova byla v dubnu 1927 pojmenována po moravském spisovateli a novináři Františku Sokolu Tůmovi[12] a Lužická pak v květnu 1929 podle historického slovanského regionu Lužice.[13] V Tůmově ulici kromě zmíněného vlastního domu Bohuslava Fuchse (který ovšem formálně náleží k ulici Hvězdárenské) rostly v té době další pozoruhodné obytné stavby:

  • rodinný dům Marie a Anny Jelínkových č. 2261/36 (1928, Jaroslav Grunt)[14][15][16]
  • rodinný dům ing. Josefa Peňáze č. 2250/19 (1928–1929, Václav Dvořák, Alois a Vilém Kubovi)[17][18]
  • rodinný dům č. 2256/26 (1930–1931, Václav Dvořák, Alois a Vilém Kubovi)[19]
  • rodinný dům č. 2236/3 (1932, Václav Dvořák, Alois a Vilém Kubovi)[20]
  • řada domů č. 2242–2247/10–16 (1932, Vilém a Alois Kubovi)[21]

Projekční a stavitelská kancelář Václava Dvořáka a Aloise Kuby si lokalitu kolem Wilsonova lesa a Kraví hory obzvláště oblíbila, svými řadovými domy postupně „obsadila“ také okolní ulice Zábranského, Hvězdárenskou, Lužickou a Náhorní (tehdy Strmou[22]).[21][23]

Architektura

[editovat | editovat zdroj]

Třípodlažní objekt se nachází ve svažitém terénu nárožní parcely na pozemku tvaru přibližně čtvrtvýseče se zaobleným ostrým úhlem, což předurčilo jeho celkové řešení a zasazení do prostoru. Relativně malá zastavitelná plocha vedla architekta Kranze k maximálnímu využití dispozičních propozic i k tvarovému pojetí stavby jako bohatě hmotově členité.[11][24][25]

Další vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Rodinný dům, zejména se svým průčelím, byl patrně v lednu 1988 prohlášen za kulturní památku a evidován v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod rejstříkovým číslem 48456/7-7772.[26][27] Památkový ústav jej tehdy zhodnotil jako „funkcionalistický rodinný dům výrazně rozčleněné hmoty a vynikajícího urbanistického zasazení do prostoru svažitého nároží“, současně však upozornil, že „fasáda nutně potřebuje opravu“.[28]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ BAZGIER, Jakub. Vývoj výstavby rezidenčních nemovitostí v lokalitě Brno-Žabovřesky. Brno, 2012 [cit. 2025-02-24]. 157 s. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Ústav soudního inženýrství. Vedoucí práce Pavel Klika. s. 16–22. Dále jen BAZGIER (2012). Dostupné online.
  2. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola Žabovřesky, s. 159–161. 
  3. ↑ BAZGIER (2012). S. 27–28, 30, 35.
  4. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Hvězdárenská [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C216 Vlastní dům Bohuslava Fuchse, s. 180. 
  6. ↑ Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 35 Rodinný dům s ateliérem, s. 126–129. 
  7. ↑ BAZGIER (2012). S. 31.
  8. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola Architekti, s. 340. 
  9. ↑ VONDRÁČKOVÁ, Jana. Obnova brněnských funkcionalistických kaváren. Brno, 2010 [cit. 2025-02-24].  115 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Aleš Filip. s. 77-78. Dostupné online.
  10. ↑ Josef Kranz [online]. Archiweb [cit. 2025-02-24]. Kapitola Biografie. Dostupné online. 
  11. ↑ a b Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 32 Rodinný dům ing. Slavíka, s. 118–119. 
  12. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Tůmova [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  13. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Lužická [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  14. ↑ LOSKOTOVÁ, Barbora (BL). Rodinný dům na Tůmově ulici [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  15. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C223 Rodinný dům Marie a Anny Jelínkových, s. 182–183. 
  16. ↑ Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 33 Rodinný dům, s. 120–121. 
  17. ↑ LOSKOTOVÁ, Barbora (BL). Rodinný dům Ing. Josefa Peňáze [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  18. ↑ Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 31 Rodinný dům ing. Josefa Peňáze, s. 114–117. 
  19. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C221 Rodinný dům, s. 182. 
  20. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C217 Rodinný dům, s. 181. 
  21. ↑ a b Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 36 Domy na Hvězdárenské a okolí, s. 130–133. 
  22. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Náhorní [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  23. ↑ BAZGIER (2012). S. 35.
  24. ↑ CHATRNÝ, Jindřich (J. Ch.). Slavíkova vila [online]. Slavné vily: Foibos Books [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  25. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C219 Slavíkova vila, s. 181–182. 
  26. ↑ Slavíkova vila. vila Antonína Slavíka [online]. Památkový katalog: Národní památkový ústav [cit. 2025-02-25]. Dostupné online. 
  27. ↑ Průčelí domu - kulturní památka [online]. Památkový katalog: Národní památkový ústav [cit. 2025-02-25]. Dostupné online. 
  28. ↑ Evidenční list nemovité kulturní památky: rodinný dům. průčelí [PDF online]. Národní památkový ústav [cit. 2025-02-25]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C209 Rodinné domy a C212 Rodinné domy, s. 180. 
  • Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 36 Domy na Hvězdárenské a okolí, s. 130–133. 
  • VRABELOVÁ, Renata; SVOBODOVÁ, Petra; ŠLAPETA, Vladimír; HROCH, Pavel. Brno moderní: velký průvodce po architektuře. 1: 1890-1948 / Renata Vrabelová, Petra Svobodová, Vladimir Šlapeta ; fotografie Pavel Hoch. Praha: Nakladatelství Paseka, 2016. 296 s. ISBN 978-80-7432-748-3. Kapitola 8 Řadové rodinné domy, s. 158-159. 
  • BAZGIER, Jakub. Vývoj výstavby rezidenčních nemovitostí v lokalitě Brno-Žabovřesky. Brno, 2012. 157 s. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Ústav soudního inženýrství. Vedoucí práce Pavel Klika. Dostupné online.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rodinný_dům_Lužická_17&oldid=24706642“