Michael Osvald z Thun-Hohensteinu
| Michael Osvald z Thun-Hohensteinu | |
|---|---|
 Alianční erb Michaela Osvalda Thun-Hohensteina a jeho dvou manželek | |
| Císařský tajný rada | |
| Ve funkci: 1687 – 1694 | |
| Panovník | Leopold I. |
| Místodržící Českého království | |
| Ve funkci: 1664 – 1694 ? | |
| Panovník | Leopold I. |
| Přísedící českého zemského soudu | |
| Ve funkci: 1664 – 1694 ? | |
| Panovník | Leopold I. |
| Císařský komorník | |
| Ve funkci: 1654 – ? | |
| Panovník | Ferdinand III., Leopold I. |
| Narození | 13. října 1631 |
| Úmrtí | 30. ledna 1694 (ve věku 62 let) nebo 31. ledna 1694 (ve věku 62 let) Praha  Habsburská monarchie |
| Místo pohřbení | Hrobka Thun-Hohensteinů v Klášterci nad Ohří |
| Choť | 1. Alžběta Lodron-Laterano 2. Anna Cecílie z Thannhausenu |
| Rodiče | Jan Zikmund z Thun-Hohensteinu Anna Markéta z Wolkenstein-Trostburgu |
| Děti | František Antonín, Eleonora Barbora, Marie Magdalena |
| Příbuzní | Maxmilián z Thun-Hohensteinu (sourozenec) Anna Marie z Lichtenštejna, Josef Jan Adam z Lichtenštejna, Eleonora Marie Karolína z Lichtenštejna[1] a Marie Anna Karolína z Lichtenštejna[1] (vnoučata) |
| Zaměstnání | politik, úředník |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | římskokatolické |
1693 senior rodu Thun-Hohenštejn | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Michael Osvald hrabě z Thun-Hohensteinu (německy Michael Oswald Graf von Thun und Hohenstein, 13. října 1631 – 30. ledna 1694 Praha) byl český šlechtic z rodu Thun-Hohensteinů.[2][3] Zastával zemské úřady ve správě Českého království, především proslul jako jeden z nejaktivnějších aristokratických stavebníků druhé poloviny 17. století a pro své záměry angažoval významné architekty (Carlo Lurago, Francesco Caratti, Jean-Baptiste Mathey). Nechal postavit Toskánský palác v Praze, zámecké a sakrální stavby vznikly z jeho podnětu také na venkovských statcích v různých částech Čech (Klášterec nad Ohří, Žehušice, Ledeč nad Sázavou).
Mládí a kariéra[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako syn Jana Zikmunda z Thun-Hohensteinu (1594–1646) a jeho druhé manželky Anny Markéty z Wolkenstein-Trostburgu (cca 1600–1635). Pocházel z velmi početné rodiny, měl 18 sourozenců, řada z nich ale zemřela v dětství. Jeho starší bratři Guidobald (1616–1668) a Václav (1629–1673) se dali na církevní dráhu, nejstarší bratr Kryštof Šimon (1615–1643) byl zabit v souboji se švédským důstojníkem. Michael Osvald vyrůstal v Praze a na zámku v Děčíně, poté studoval se starším bratrem Václavem v Salcburku, po smrti nejstaršího bratra Kryštofa Šimona měl od roku 1643 v rámci rodiny důležité postavení jako univerzální dědic rozsáhlého majetku v Čechách. Po studiích absolvoval kavalírskou cestu, doložen je jeho pobyt v Římě (1652–1653), studoval také v Lovani.[4]
Se starším bratrem Guidobaldem se zúčastnil diplomatické cesty do Řezna (1654), téhož roku byl jmenován císařským komořím. S ohledem na snahu o správu majetku převážně v severních Čechách rezignoval na kariéru u vídeňského dvora a zůstal v Čechách. Od roku 1664 byl přísedícím zemského soudu, zároveň se stal členem sboru místodržících Českého království. V roce 1687 byl jmenován tajným radou. Od roku 1693 byl seniorem celého rozvětveného rodu Thunů, proto téhož roku navštívil Trident, v jehož okolí měla rodina svá nejstarší sídla.
Majetek[editovat | editovat zdroj]
Z otcova majetku zdědil původně jen panství Felixburg, protože se ale jeho starší bratři jako církevní hodnostáři vzdali svých dědických podílů, v letech 1655–1656 převzal navíc Klášterec nad Ohří s padesáti vesnicemi, část Benešova nad Ploučnicí a Pětipsy. V roce 1661 koupil poblíž Čáslavi od Valdštejnů panství Žehušice s 32 vesnicemi (cena 110 000 zlatých),[5] později ještě významně rozšířil svůj majetek v roce 1677 o Ledeč nad Sázavou, k níž patřilo třicet vesnic (cena 133 000 zlatých),[6] téhož roku koupil ještě Svojšice na Kolínsku. Mezitím po starším bratru Guidobaldovi zdědil v roce 1668 statky v Tyrolsku a nemovitosti v Praze. V Praze pak ještě v roce 1685 koupil za 21 000 zlatých od Václava Ferdinanda Lobkovice pozemky a nemovitosti poblíž Hradčanského náměstí.
V roce 1671 s císařským svolením zřídil ze svého majetku fideikomis, který zahrnoval Klášterec nad Ohří, Felixburk, Pětipsy, Žehušice, statky v Tyrolsku a domy v Praze.[7] Po rodech Černínů, Slavatů, Eggenbergů nebo Schwarzenbergů patřil koncem 17. století k nejbohatším velkostatkářům v Čechách. Z fideikomisu byla jako alod vyčleněna panství Ledeč nad Sázavou a Svojšice, která byla určena pro dcery. Klášterecký majorát zdědil po Michaelově smrti jeho mladší bratr Maxmilián (1638–1701), Toskánský palác zdědil další bratr Romedius Konstantin (1641–1700).
Stavební aktivity[editovat | editovat zdroj]
Největší pozornost věnoval Michael Osvald svému sídelnímu městu Klášterci nad Ohří, které za jeho éry prošlo výraznou proměnou.[8] Nejprve došlo na stavební úpravy zámku, které probíhaly již od konce padesátých let 17. století, v letech 1665–1670 byl na jeho náklady vystavěn kostel Nejsvětější Trojice (architekt Carlo Lurago) a v prostoru mezi zámkem a kostelem vznikla hodnotná stavba saly terreny doplněná sochařskou výzdobou od Jana Brokoffa. Protože na svých severočeských statcích neměl vhodnou lokalitu pro pořádání honů, koupil v roce 1661 Žehušice s rozsáhlým loveckým revírem. Podle projektu Francesca Carattiho zde nechal postavit lovecký zámek ve stylu italských vil dokončený v roce 1679.[9] Jako stavebník byl později aktivní i na dalších zakoupených panstvích. V Ledči nad Sázavou nechal poblíž hradu postavit barokní letohrádek (1685–1694, architekt pravděpodobně Jean Baptiste Mathey),[10] ve Svojšicích dokončil stavbu zámku započatou předchozími majiteli (1678).
V Praze je nejvýznamnější památkou na stavební činnost Michaela Osvalda Thuna Toskánský palác na Hradčanském náměstí, který svým umístěním a velikostí odrážel ambice Thunů koncem 17. století (Michael Osvald tehdy usiloval o knížecí titul).[11] V 80. letech 17. století skoupil několik domů v západní části Hradčanského náměstí a vzápětí přistoupil ke stavbě monumentálního paláce podle projektu architekta J. B. Matheye, který do českého prostředí importoval italské vlivy. Palác byl částečně obyvatelný již kolem 1690, stavební práce ale pokračovaly v jeho severní části. Plně dokončen byl až za následující majitelky Anny Marie Toskánské, po níž nakonec nese dodnes jméno Toskánský.
I když je doloženo, že Michael Osvald Thun kupoval například také obrazy nebo knihy, nejednalo se o cílevědomé budování uměleckých sbírek. Jeho prioritou byla reprezentace rodu na poli architektury.
Rodina[editovat | editovat zdroj]
V roce 1654 se v Salcburku oženil s hraběnkou Alžbětou Lodron-Laterano (1635–1688), neteří salcburského biskupa Parise z Lodronu. Jediný syn František Antonín (1667), narozený v Praze, zemřel v kojeneckém věku, dospělého věku se dožily dvě dcery. Starší Eleonora Barbora (1661–1723) se v roce 1679 provdala za knížete Antonína Floriána z Lichtenštejna. Zatímco v tomto naplánovaném sňatku se odrážely vysoké ambice Thunů, mladší dcera Marie Magdalena (1665-1708) se proti otcově vůli z vlastního rozhodnutí a s hrozbou vydědění provdala za poměrně nevýznamného hraběte Františka Josefa Serényiho. Po otcově smrti sestry společně držely Ledeč nad Sázavou, Eleonora navíc sama vlastnila Svojšice a po strýci Romediu Konstantinovi zdědila v roce 1700 také Toskánský palác.
Po ovdovění se Michael Osvald v roce 1689 podruhé oženil s hraběnkou Annou Cecílií z Thannhausenu (1674–1721), která byla mladší o 43 let. Z tohoto manželství nevzešlo žádné potomstvo, podruhé se Anna Cecílie provdala za hraběte Aloise Tomáše z Harrachu, pozdějšího neapolského místokrále. Michael Osvald je pohřben v kryptě kostela Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Ohří, kde jsou jeho ostatky k vidění v rámci jednoho z prohlídkových okruhů kláštereckého zámku.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Ottův slovník naučný, díl 25.; Praha, 1907 (reprint 2002) ISBN 80-7203-385-9
- ↑ MAŠEK, Pavel: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl; Praha, 2010 ISBN 978-80-257-0294-9
- ↑ KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620-1750); Pelhřimov, 2013, s. 75 ISBN 978-80-7415-071-5
- ↑ HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách; Praha, 2013 s. 426-427 ISBN 978-80-7422-233-7
- ↑ SVOBODA, Ladislav: Ledečské dominanty. Hrad; Ledeč nad Sázavou, 2002, s. 10–11 ISBN 80-238-8491-3
- ↑ KURTANIČ, Josef A.: Thun-Hohenstein. Klášterecká větev; Klášterec nad Ohří, 2008 s. 6 ISBN 978-80-254-4262-3
- ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II.; Praha, 1997 s. 683-686 ISBN 80-85983-14-1
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Tomáš Šimek. Svazek VI. Východní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 726 s. S. 5570.
- ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998 s. 366-367 ISBN 80-85983-15-X
- ↑ MACEK, Petr: Architektura Toskánského, dříve Thunovského paláce v Praze; Cour d'honneur 3.; Praha, 1999 s. 78-83
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KRPÁLKOVÁ, Zdeňka: Kapitoly z uměleckého mecenátu Michala Osvalda, Maxmiliána a Romedia Konstantina Thun v druhé polovině 17. století (diplomová práce); Univerzita Palackého, Olomouc, 2010 dostupné online
- PÁTEK, Jakub: Umělecké objednávky Michaela Osvalda Thuna jako nedílná součást reprezentace českého aristokrata ve 2. polovině 17. století (disertační práce); Univerzita Karlova, Praha, 2013
